Interkom: PARCON '9 1 očima Parcorána

Setkání Parcon 91 se konalo v Košicích ve dnech 9. až 11.8.1991. Byl to jubilejní desátý ročník. Pořadatelé při jeho přípravě odvedli skutečně velký kus práce a na každém kroku to bylo vidět. Mám teď na mysli především informační směrovky namalované na chodnících kolem košického Domu dětí a mládeže. Ale zaslechl jsem i něco o zřízení mimořádné autobusové zastávky pro hosty Parconu.

Pro mne osobně začal Parcon vlastně už o čtvrteční půlnoci, kdy se skupina pražských fanů sešla v Holešovicích kolem autobusu zajištěného cestovní kanceláří Burke pro jízdu do Košic. Jeli jsme po dálnici. V Brně jsme zastavili u hotelu Voroněž, kde přistoupili místní fanové. Mezi nimi výrazným projevem vynikal Vlado Srpoň. Vysvětlil nám, že v jeho případě se nejedná o přesídlení na Moravu, ale o dopravní fintu. Cesta byla ráno přerušena v Martině na snídani. V kavárně někteří do svého organismu v předtuše dalších vyčerpávajících hodin jízdy a blížícího se náročného programu doplňovali kávu, jiní smažená vajíčka a opravdoví profesionálové tam šoupli pivo. Pak se smutně usmívali a říkali, že bylo teplé.

V 11.45 jsme dorazili do Košic k místu konání Parconu. Protože byla registrace podpořena počítačem, čekali jsme, že zabere dost času. Odbavení našeho autobusu, tedy asi padesáti kusů, si skutečně vyžádalo více než hodinu.

Ostatní už běželo hladce. Došlo sice ke změně ve videoprogramu, protože prý nedorazila jedna kazeta, ale to nepovažuji za podstatné. Část fanů, k níž jsme patřil, věnovala zbytek pátečního odpoledne regeneraci a ožila až k večeru. Tehdy jsem vyrazil na první nákup knih, na burzu. Stejně jako pořady, ubytování, občerstvení v bufetech a další záležitosti Parconu, byla i burza dobře zorganizována. Nakoupil jsem a spokojen se vracel na kolej. Potkal jsem a pozdravil jsem se s opavskou delegací, myslím, že jsem za šera třásl rukou Milanu Sobotíkovi, panu Sedláčkovi a Hance Pěchulové. Na ubytovně v baru jsem přisedl k Ivovi Železnému, Pavlu Kosatíkovi a panu Blažkovi. Ivo krásně vyprávěl o knihách. Se svou cocacolou jsem s nimi nějakou chvíli držel krok, ale kolem jedenácté jsem odpadl.

Druhý den začal pro mne a pro většinu fanů tradiční přednáškou Ondřeje Neffa. Tentokrát se z ní vyvinula spíše beseda o psaní, o Ikarii a o SF vůbec. Poměrně velká skupina nás na ni přišla pozdě, protože jsme někde zaslechli, že se její začátek posunul o čtvrt hodiny. Ještě jednou se omlouváme, Ondřeji!

Dalším velkým tradičním bodem byla dražba knih. Proběhla tentokrát velmi rychle, skončila asi za půl hodiny. Nechystal jsem se na velké nákupy, dokonce jsme s Vláďou Pastrňákem váhali a přemýšleli o úsporné variantě (raději dražbu vynechat). To se nám nakonec díky dlouhému váhání podařilo. Než jsme dorazili na místo, bylo po dražbě.

V 16.40 začalo vyhlašování výsledků soutěže o Cenu Karla Čapka. Protože jsem si byl jist, že mé letošní příspěvky nemají šanci, zasedli jsme s Vláďou skoro až na konci sálu a naprosto vyrovnaně sledovali průběh akce. Když na závěr vyhodnocení kategorie „krátká povídka“ zaznělo mé jméno, byl to pro mne šok.

Jsem rád, že porotci nalezli v jednom z mých příspěvků to, co jsem tam sám neviděl. Poprvé jsem se tedy dostal tak trochu po bok takových osobností, jakými jsou bezesporu Jan Poláček a Franta Novotný, vítězové kategorií „povídka“ a „román“.

Večer byla party. Na ní proběhlo vyhlášení aktuálního stavu Parcoran-klubu. Scházel mi tam, a zřejmě nejen mně, Honza Hlavička a Franta Rodr. Franta byl na Parconu přítomen, ale na party se nepřihlásil, dostal tedy svou visačku až druhý den. Ondřej Neff se zúčastnil, ale veřejně myšlenku klubu odmítl. Odrazil sice ještě na odchodu jeden z výpadů Caroly (NPC), ale svůj názor nezměnil. Překvapil mne, protože jsem byl několikrát svědkem jeho dobrovolné účasti na akcích, před nimiž můj smysl pro humor kapituloval. Až dosud jsem Parcoran-klub považoval za neškodný druh recese pro oživení. Myslím si, že být Parcoránem snad mlhavě a nepřímo vypovídá o míře zájmu o věc. Za skutečnou míru zájmu a hlavně zásluh považuji spíš publikační a organizační aktivitu, obětavost lidí, kteří věnují lví díl svého volného času. Myslím si, že ti stojí většinou tak trochu v pozadí. Nepředvádějí se, protože to nestihnou. Oni totiž ty akce dělají! Nemyslím, že by se měla rozšiřovat kriteria dinosauřího klubu. Věřím, že by se pro obětavé aktivní fany našlo důstojnější ocenění.

Jsem velmi rád, že jsem od začátku „byl u toho“. Dělá mi dobře, že se jednou za čas na Parconu mohu sejít a posedět s inteligentními lidmi typu Hlavičky apod. Parcorán-klub jsem až do letošního Parconu považoval za jakési kamarádské blbnutí, za ironickou formu sklerotické nostalgie, za neškodnou hru. Přestože mi uniká rozdíl, celou záležitost pro sebe zřejmě vyřeším už příští rok. Letos se totiž uvažovalo o uspořádání dalšího Parconu ve Freuburgu v SRN, tam zase vidím rozdíl já.

To tedy byla party. Nemám takové podniky rád, ale přihlásil jsem se, abych si mohl posedět a popovídat s kamarády. V skrytu duše jsem se ovšem chystal na předčasný odchod a pak komorní pokračování na koleji s nějakou menší spřátelenou partou. Na čelním místě v mých plánech figuroval opavský SF klub a Jirka Procházka. Když o půlnoci první várka (do autobusu se vtisklo asi 80 kusů) opustila party a dorazila na kolej, odtrhl jsem se od skupiny a šel na pokoj pro láhev. Tam jsme se setkali se Zdeňkem Rampasem, který vytáhl z lednice svou láhev a zamířil na Ferdův pokoj řka, že se tam všichni sejdou. S Martinem, Míšou a Pagim jsme tam vydrželi až do příjezdu dalších autobusů. Ukázalo se však, že v tomto případě se čerstvý držitel Mloka ve svém proroctví mýlil.

Při zpáteční cestě burkobusem nás zdržela nějaká malá závada. Sice jsme v pořádku vysadili Srponě i fany z Brna, ale postupně jsme nabrali zpoždění. Do Prahy jsme dorazili po půlnoci, což znamenalo podstatně horší noční dopravu velkoměstem. Věřím ale, že do první schůzky v RUR /ale do dalšího Parconu zcela určitě/ udělá skleróza inventuru v našich přetížených mozcích a zanechá tam jen hezké vzpomínky na jubilejní Parcon 91.