Interkom: DOPISY ČTENÁŘŮ

s údivem jsem dočetla Vaši recenzi Orwellova románu. Jakže? Situace byla těžší pro straníky? A jakže? Oni věděli, že je to tak zlé, a my ne? (Pro ně to byla buď „historická nutnost“, věřili-li, nebo spásný útulek, do něhož se bylo možné ukrýt před strachem, později hlavně vstupenka ke korýtkům.)

Hned nato jsem podivila, že se divím. Padesátá léta byla nutně jiná pro dítě než pro dospělého a generační předěl je tu daleko ostřejší než v jiných dobách. Když jsem si tohle uvědomila, bylo mi jasné, že musím reagovat. Vždyť kromě pana doktora Nesvadby jste už v naší fantastice všichni nejméně o jednu generaci mladší než já.

Chci mluvit jen za sebe, i když mnoho mých přátel ze čtyřicátých let prožívalo všechno dění stejně jako já, i když ani pro ně se ta černá doba moc nelišila od Orwellova románu, s výjimkou světlého konce šedesátých let.

Příznačnou předehrou byl 9. květen 1945, šok z příchodu Rudé armády, k tomu den po podepsání příměří, dlouho potom, co Američané dojeli až k Praze... Pak upalování Němců, mlčení o vlasovcích... Už to samo stačilo, abychom se cítili podvedeni. Nešťastní. Ale přece jen s důvěrou ve vývoj, v demokracii, v právo, ve volby. V roce 1946 jsem byla členkou volební komise a radovala jsem se z porážky komunistů - a co to bylo platné?

Únor 1948 znamenal ztrátu naděje, začátek konce. Pamatuji se na své zoufalství, na intenzívní pocit ztráty všeho, konce života. Jako mnoho jiných jsem si pak dlouho vyčítala, že jsem nic nepodnikla, například že jsem nešla na Staroměstské náměstí, nevytrhla hlasateli z ruky mikrofon a nevykřikla do něho aspoň pár slov. (Samozřejmě by se to nebylo podařilo, byli připraveni. Ale to jsem pochopila mnohem později, právě tak jako „nepochopitelnou podlost“ komunistů, již mi vysvětlily hodiny marxismu: Všechno bylo přesně podle zásad Komunistického manifestu.)

Doba po únorovém „vítězství dělnické třídy“ byla horší než válka. Tehdy jsme si byli jisti, že nacisté nevyhrají (a také v ní zahynulo mnohem méně našich lidí než v padesátých letech), kdežto komunisté už vyhráli. Všeobecná válečná semknutost a solidarita byla pryč a nová téměř nenastala. K vítězům se rychle přidávali poražení, vědci, umělci... Bylo to k zoufání. Pak obludné falešné procesy, kterým mnoho lidí věřilo, snad dokonce upřímně... Ochromit odboj ještě před jeho vznikem, to byl zřejmě jediný účel toho hororu, ochromit ho strachem. (To jsme ještě nevěděli, že procesy byly nařízeny z Moskvy...)

Prožila jsem několik mrtvých let, zdálo se, že se opravdu nedá nic dělat. Jen přežívat národní i osobní ponižování a bránit, alespoň částečně, vlastní svědomí. Ubránila jsem se vstupu do ČSM, KSČ, SČSP. (Nepodepsat v roce 1977 antichartu, to už bylo snadné: nehrozil kriminál s mučením, dodnes si však vyčítám, že jsem nepodepsala Chartu, že jsem nakonec sama sebe dokázala přesvědčit, že je obecně důležitější, abych zůstala ve škole.)

Před chvílí jsem napsala: ponižování. Možná bylo větší ve školách než jinde: nechat na sebe křičet, to bylo ještě tak nejmenší. Vzpomínám si, jak si inspektor Mucha ověřoval (v mé přítomnosti) u žáků, zda jsem od začátku hodiny (přišel uprostřed) postupovala tak, jak mám uvedeno v přípravě. Nebo jak jsem byla předvolána na školskou správu a musela se zodpovídat z toho, že jsem se rozvedla (říkalo se tomu soudružská péče o člověka). Nebo jak jsem - to už trochu později - byla na hranicích vyhozena z vlaku, protože se u mne našly adresy (známých, jimž jsem chtěla poslat pozdrav). Nebo - opět trochu dřív, když jsem konečně získala adresu k dopisování s Italkou - jak jsem musela na poště odevzdávat nezalepený dopis a občanský průkaz, aby paní u přepážky všechno podrobně zapsala a „protokol“ i s dopisem poslala někam ke kontrole. Atd., atd., abych nemluvila o obecně známých věcech, jako jsou výslechy v Bartolomějské před každým odjezdem a po každém návratu z ciziny (i jindy) nebo „hlášení o styku s cizinci“ (kdy, s kým, jak , o čem, proč, do nejmenších - vymyšlených - detailů)...

Snad i proto byl ten čas pro mne tak těžký, že jsem věděla o skrytých hrůzách, o koncentračních táborech a vězeňských mučírnách, i o tom, jak je snadné se tam dostat. A že jsem, jako všichni, cítila povinnost něco dělat, aby i ostatní věděli a aby jednou (nepředstavovala jsem si, že se toho dožiju) nastala zas normální doba. A že jsem od přírody strašpytel. (Ze strachu jsem se vyvlékala jen v cizině, to jest v Itálii. Na chvíli.)

Něco dělat bylo těžké. A ještě těžší nedělat nic. Zprvu jsem žákům neuměla ani říkat ani neříkat pravdu, ale naučila jsem se. Mluvila jsem opatrně, neopatrnost by byla znamenala konec všech dalších možností. V náznacích, poznámkách mimo osnovy, v paralelách (nacismus - komunismus...), aby chápali ti, kteří jsou schopni chápat. A kolikrát jsem se cestou z hodiny zpotila, když jsem si uvědomila, co všechno jsem žákům neplánovaně řekla. Nikdy se mi za to nic nestalo (ač jsem měla ve třídách děti potentátů), mám zřejmě mocného anděla strážce. Ale ze strachu jsem nevycházela.

(Snazší to bylo s literaturou, tam se dalo říkat víc. A i když nade mnou redaktoři bděli, vždycky zůstalo něco „politického“. Pokud jsem se vyjádřila jasněji, kniha nevyšla: jedna v roce 1969, druhá nedávno - Stin, s odpuzujícím zobrazením komunismu. Vydání z roku 1990 už neplní svůj úkol.)

Tak jsem tady žila, lépe: jsme žili pod dohledem Velkého bratra. V Orwellově knize je všechno přesně, naši vychovatelé a hlídači jen neměli tak dokonalé moderní vychovávací a hlídací prostředky. Ano, bylo to tak zlé, v padesátých letech. A věděli jsme to.

díky reklamě v Ikarii se náš počet neustále zvyšuje a zůstanou-li nám všichni čtenáři věrni i v roce 1992, přestane být IK prodělečný. To by nám umožnilo zvýšit periodicitu (čtrnáctideník ?) a rozšířit rozsah. Zde však nejde jen o otázku peněz, je třeba, abyste si uvědomili, že si IK z větší části píšete sami, čekáme na vaše dopisy, recenze, povídky, eseje, ohlasy, kritiky, reportáže z Vašich conů, pokud se na ně nedostal reportér IK, (a i v tom případě je možné a užitečné srovnání dvou pohledů).

Na závěr dobrá zpráva pro milovníky starých tisků: za vydatné pomoci dobrovolných knihovníků a xeroxu se v archivu SFM podařilo zkompletovat několik IK 89. Celý ročník má 14 čísel a je možné ho získat za tradičních 40 Kčs. Za stejných podmínek můžete získat i ročník IK 90 a brzy i IK 91.

P.S.: Dochází první žádosti o složenku na podporu Worldconu v Evropě. Pokud ji nedostanete okamžitě, vydržte, Eva Hauserová zařizuje výrobu placek s obrázkem Martina Zhoufa, speciálně jen pro Vás. Nositelé tohoto čestného odznaku budou mít přístup na akce podporované z konta Worldcon.

Pokud platíte cokoli složenkou na naše bankovní konto, nepoužívejte zprávu pro příjemce a pošlete doplňující informace na korespondenčním lístku nebo v dopise. Naše spořitelna si zjednodušila život a ústřižky organizovaně zahazuje.

Prezence začíná v 9 hodin. Z programu upozorňujeme na panelovou diskusi o české a slovenské sci-fi (Hauserová, Neff, Biedermannová, Vlk a další), povídání o amerických conech a jiných věcech, přednášku o tajemných vědách, výsledky terénních výzkumů v Burkina-Faso, přednášku o sci-fi filmech z Ertaru a pasování rytířů řádu Fantasy, vítězů soutěže o Nejlepší Fantasy.