Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Dnešní povídka je součástí cyklu Maléry přichází z kosmu dvojnásobného vítěze CKČ Ivana Kmínka. Celý cyklus bude poprvé zveřejněn v knize „A každý bude mít svůj vesmír„, kterou do konce roku vydá nakladatelství Nová vlna.

       Toho jitra nikdo v našem úřadě nepracoval.

       Všichni stáli u nástěnky s aktualitami a tiše četli noční vzkaz z Kosmu:

       

       „Věc: Věčné otázky.

       Vážení Pozemšťané!

       V kartotéce našeho celovesmírného institutu, který má monopol na výzkum tzv. konečné pravdy poslední instance, se již delší dobu hromadí jisté palčivé otázky, které Vaše civilizace klade světu a na něž není schopna z přirozených důvodů sama odpovědět. Jistě Vás bude zajímat, že jsme se těmito Vašimi problémy zabývali a nalezli jejich řešení.

       V následujícím uvádíme Vaše jednotlivé dotazy a přikládáme správné odpovědi.

       Otázka: Existuje Bůh?

       Odpověď: Nikoliv.

       Otázka: Zvítězí dobro nad zlem?

       Odpověď: Nikoliv. Každý dobře míněný lidský čin je záhy rozmělněn na drobné, zneuctěn, popř. zneužit.

       Otázka: Má smysl se o něco snažit?

       Odpověď: Nemá.

       Otázka: Cožpak lidský život je opravdu jen obohacením pouhého trvání o občasné vyměšování?

       Odpověď: Ano.

       Otázka: Může jeden člověk porozumět jinému?

       Odpověď: Ne.

       Otázka: Jak má člověk žít?

       Odpověď: Člověk má hledět, aby si užil, protože o nic jiného na světě nejde.

       Otázka: Existuje pokrok?

       Odpověď: Ano. Z hlediska štěstí je však irelevantní.

       Otázka: Co je láska?

       Odpověď: Otázka je irelevantní.

       Tolik tedy konečná pravda. Doufáme, že námi uvedené odpovědi přispějí k Vaší lepší informovanosti a růstu negentropie.

       Jsme s pozdravem

       

       Naše adresa:

       Institut konečné pravdy poslední instance

       Ústřední kancelář Vesmíru

       111 00 Světobod Alfa“

       

       „Tak,“ řekl šéf, když jsme dočetli. „A teď v tom lítáme.“

       „V čem? V čem lítáme?“ rozčiloval se Pavel. „Vždyť jsou to všechno nesmysly! Žvásty!“

       „Kéž by,“ řekl pan Böhm a sklopil zrak. „Bohužel vám musím oponovat, pane kolego. Těžko se mi o tom mluví, ale Oron A se vůbec mýlit nedokáže. Je z prastarého rodu Omoronů Neomylných, jejichž napůl metafyzické bytí je poháněno čirou pravdou jako krví. Dokud žije, nemůže lhát, chápete? Prostě nemůže!“

       „No a?“ ozvala se Soňa, která nic nechápala. „Ať se jde vycpat, ten zatracený Oron! Kdo mu stojí o ty jeho pošahané pravdy?“

       „Klid, kolegyně,“ těšil ji šéf. „V afektu nic nevyřešíme. Jistě, Oron A je vůl, i když neomylný, a nám se tyhle informace vůbec neměly dostat do rukou. Jenomže co se stalo, nemůže se odestát… Co podnikneme?“

       „Náš úřad je tu proto, aby lidem tlumočil názory a rozhodnutí Ústřední kanceláře Vesmíru,“ řekl jsem. „Snad bychom tedy měli...“

       „Zbláznil jste se?“ sykl na mě šéf. „Pane praktikante, copak si nedokážete představit ty následky? Úplně stačí, když v tom lítáme my sami!“

       S tím jsem musel souhlasit.

       „Od této chvíle až do odvolání neopustí budovu ani myš,“ rozhodl šéf. „Všichni jsou vázáni naprostou mlčenlivostí, jasné? Pavle, ten pamflet sundej z nástěnky a ihned ho zamkni do trezoru.“

       Potom jsme přísahali. Příkrá slova konečného poznání nikdy naše ústa nevysloví.

       Toho dne v našem úřadě nikdo nepracoval. Pili jsme kávu, pokuřovali a přemýšleli, jak se s tím vším vyrovnat.

       „Netřeba věšet hlavu,“ řekl Pavel po dlouhých minutách ticha. „Nějaké řešení se najde. Vygumují nám hlavy a všechno bude jako dřív.“

       „Možná,“ připustila Soňa. „Ale jak k tomu vlastně přijdeme? To budeme až do smrti pykat za chybu nějakého metafyzického škrabálka?“

       „Oron A si svoje jednání zodpoví, paní kolegyně,“ ujistil ji šéf. „O to se osobně postarám.“

       S těmito slovy odešel do místnosti 62. Ke generátoru epsilon-kanálu, jehož prostřednictvím jsme hovořili s Kosmem. Už dlouho jsme ho neviděli v tak psí náladě.

       „A třeba si zvykneme,“ mínila Soňa po chvíli. „Kristapána, co už na tom vlastně je? Něco takového jsme přece tušili už v jeskyni.“

       „Jenže jsme neměli tu jistotu, káčo!“ okřikl ji Pavel. „Copak nechápeš ten hrozný rozdíl?“

       Pavel se na Soňu v poslední době utrhoval čím dál častěji. Mnohdy i na veřejnosti. Dnes to ale opravdu neměl dělat.

       „Pojďme, zahrajem si whist,“ řekl jsem, abychom přišli na jiné myšlenky.

       A tak jsme hráli whist. Čas při té hře rychle ubíhal a za chvíli se setmělo. Byl teprve počátek února. Smutný čas. Jaro daleko a šedé sněhy dávno v kanalizaci.

       „Tak co se tady děje?“ zeptal se šéf, když se vrátil. „Nemáte nic na práci?“

       „Vždyť víte, šéfe,“ šklebil se Pavel. „Nic nemá cenu. Jsme jen obohacením pouhého trvání o občasné vyměšování a všechny ostatní výklady jsou irelevantní a pokud se týče lásky…“

       „Dobrá, dobrá,“ přerušil ho šéf. „Nemusíte mi to pořád připomínat. Znám to zpaměti. Tak mi rozdejte taky, ano?“

       Mrtvě šustily karty a padaly na stůl jako křídla lišajů, nebo ještě něco daleko horšího, a v sla boduchosti té hry bylo až něco symbolického. Ale koneckonců nám toho večera mohlo být ještě hůř.

       Kolem sedmé vypnuli topení.

       „Šéfe, je zima,“ řekla Soňa v devět. „Pusťte nás domů.“

       „Nepřipadá v úvahu,“ odeskl šéf, který neustále prohrával. „Nemůžu si vzít na svědomí, že se někdo z vás složí a všechno to praskne.“

       „Přece jsme přísahali,“ připomněl Pavel. „Nebo nám nevěříte?“

       „Věřím, nevěřím… rozumějte, vinou toho vrtáka jsem přišel o všechny iluze!“

       Přemluvili jsme ho až k desáté. Vždyť jaký to mělo smysl, strádat poznáním i zimou zároveň?

       „Dobrá,“ obměkčil se. „Ale ty, Pavle, zůstaneš. Máš mimořádnou službu, jasné?“

       Pomalu jsme se rozcházeli.

       „Soni!“ volal jsem na naši sekretářku před budovou úřadu. „Soni, počkej na mě!“

       Chytil jsem ji za ruku. „Teď přece nemůžeš být sama. Pojď, já tě doprovodím.“

       Šli jsme noční čtvrtí. Přituhlo a na kalužích se rychle dělaly ledové škraloupy.

       Na nebi, vymraženém dotmava, náhle zasvítil velký meteor.

       „Vidělas?“ zeptal jsem se. „Ani už nemá cenu něco si přát. Všechno je zbytečné.“

       „Hmmmm.“

       „Teď, když to všechno víme, musíme daleko víc držet pohromadě,“ řekl jsem Soně. „Sám to člověk neunese, chápeš?“

       Krátce se zasmála.

       Mrzel mě ten její smích. Jako by poznala, že s ní mám postranní úmysly. Ostatně čertví, kde se ve mně vůbec v těch těžkých chvílích vzaly.

       „Půjdem ke mně a pustíme si nějakou pěknou muziku,“ navrhl jsem. „Ona už nás z toho nejhoršího dostane, uvidíš.“

       „Ale jdi,“ řekla Soňa.

       Pozorovali jsme lidi. Někteří se smáli, příjemně ovíněni, jiní se vraceli z divadel a biografů a nikdo patrně nic netušil. Ani chuligáni v černých budnách a jejich ničemné kurvičky, postávající v pasážích, to ještě nevěděli. Jen my dva jsme měli tu jistotu.

       „Krucifix,“ řekl jsem, „když si tak uvědomím… žít úplně bez naděje… Soni, obejmi mě!“

       „Klid, pane praktikante. Jenom klid,“ chichotala se Soňa. Pak náhle zvážněla: „Podívej, opilec.“

       Na rohu mezi papírnictvím a hospodou ležel starý opilec. Ležel bez hnutí a dost nalehko, jen ve flekatém baloňáku a plstěných botách, a pod hlavou měl naditou aktovku. Důchodce.

       „Vždyť zmrzne!“ řekla Soňa a táhla mě k němu.

       „Pane, vstávejte! Tady nemůžete zůstat!“

       Důchodce ublinkl.

       „Petře, tak pomoz mi přece!“

       „To nám ještě scházelo,“ řekl jsem, ale pak přece jen opřel ožralu o zeď. Byl těžký jako cent a páchl.

       „Dovedeme ho domů,“ rozhodla k mé nelibosti Soňa. „Pane, kdepak bydlíte?“

       Stařík se náhle rozplakal. Brečel a brečel a nebyl k utišení: „Já… já uch nemám domov“

       „Podívám se mu do tašky,“ řekl jsem v rozpacích a hned se toho ujal.

       „Sešity,“ hlásil jsem. „Samé prázdné sešity a spousta tužek. Chápeš to? Nějaký cvok.“ Ale adresu jsem nikde neobjevil.

       „Opustila vás bába, viďte, dědo? To nic,“ tišila Soňa kvílejícícho starce. „Všechno bude dobré, uvidíte.“

       Kapesníkem mu čistila baloňák.

       „Tak pojďte, dědo. Vyspíte se u mě.“

       To tedy byl večírek! Zavlekli jsme ožralu k Soně a ona mě pak vyšoupla na mráz… A tak slibně se to rozvíjelo!

       Ale když jsem pak mířil domů a poslouchal své kroky na ledové dlažbě, zjistil jsem, že by mi mohlo být i hůř.

       A spal jsem jako nemluvně.

       

       Ráno sněžilo.

       Na oknech našeho úřadu se udělaly květy a topení hřálo jako za dušičky.

       „Nuže?“ ptal se nás šéf, když už jsme zase byli všichni pohromadě. „Jaká byla noc?“

       „Dobrá,“ řekli jsme.

       „Spal jsem jako nemluvně,“ zasmál jsem se.

       „A mně se zdálo o říji,“ rozpomínal se pan Böhm. Býval dřív nimrodem.

       „To ten nezlomnej lidskej duch, šéfe,“ hlásil Pavel. „Krucinál, že ale vydržíme, co?“

       Souhlasili jsme.

       „Výborně,“ zaradoval se šéf. „Tak si teď ještě dáme partičku whistu a pak do práce. Ale naše přísaha platí i nadále, jasné?“

       „Jasné,“ řekli jsme.

       „A co ten trouba, který to všechno vyžvanil?“ zajímala se Soňa. „Co je s ním?“

       „Oron A dostal co proto,“ prohlásil šéf. „Jeho skutek byl v Ústřední kanceláři vesmíru kvalifikován jako přečin. On už se naučí odpovídat, jen když se ho někdo opravdu zeptá. Viděli jste včera večer ten velký meteor? To Oron A byl degradován na člověka!“

       Pokrčil jsem rameny: „Mohl dopadnout i hůř.“

       „Myslíte?“ řekl šéf. „Nepřál bych vám být v jeho kůži. Bloudit jako Ahasver ve flekatém baloňáku a plstěných důchodkách a psát a psát…“

       „Psát?“ podivil jsem se a pohlédl na Soňu.

       „V tom právě spočívá jádro trestu,“ uchechtl se šéf jedovatě. „Oron A musí biliónkrát napsat: 'Nebudu více odpovídat na věčné otázky'. A pak ještě: 'Lidský život má smysl'. Dobré, co?“

       „Zbytečně kruté,“ mínil Pavel.

       „Ale účinné!“

       A to už jsem musel zasáhnout: „Šéfe! Pane doktore! K čemu ho tak trápit? Však on tady na zemi třeba potká Soňu… a ještě jiné lidi… a třeba na něj taková ta milost přijde sama… Protože relativita konečné pravdy… chci říci konečná pravdivost relativity… však víte, co chci říct…“

       Ale nikdo nevěděl. Úplně jsem se do toho zamotal a všichni se mi smáli.

       I Soňa se smála: „Klid, pane praktikante. Jen klid. A příště si to napřed doma přeříkej do umyvadla.“

       Hrozně mě to namíchlo.

       A v té zlobě jsem se rozhodl, že se pomstím. Poruším přísahu mlčenlivosti a všechno lidem prozradím.

       

       Činím tak ve výše uvedených řádcích. Od oněch vypjatých chvil však zatím utekl nějaký čas a já cítím, že ostří konečné pravdy poslední instance je dávno otupeno a nikomu už neublíží. V nejhorším případě nebudete pár nocí klidně spát. A možná ani to ne.