Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       

Většinou velmi rychle zapomenu povídky, které jsem napsala. Zůstane ve mně jen mlhavý dojem, že to není nic moc a že příště musím vyjádřit daleko líp, co mám na srdci. Hotové povídky mě nezajímají.

       Když mi Richard Podaný dal stránkové korektury mé sbírky povídek Hostina mutagenů, která má vyjít v nakladatelství Svoboda, nebyla jsem nijak nadšená. Probůh, číst po sobě ty bláboly! Cítila jsem to jako nepříjemnou, tíživou povinnost. (Vašek Škvor mi před časem řekl, že to musí být strašné čekat tak dlouho na svoji sbírku povídek, a já jsem se tomu smála pod fousy - bylo mi to docela jedno. Stejně to nikdo nebude číst!)

       

       Když jsem si však povídky po sobě přečetla, nadchly mě. Radostně jsem žasla: tohle že jsem napsala já? Po těch hromadách sci-fi domácí i cizí, které teď čtu, to na mě působilo vysloveně osvěžujícím dojmem.

       Především mi připadají zábavné. Je tam spousta morbidních a ironických nápadů. Děj většinou není zrovna strhující, ale síla vytvořených antiutopických světů je v jejich komplexnosti a poměrné věrohodnosti: vždycky mi byly podezřelé antiutopie, kde svět byl deformován jen velmi povrchně a hrdinové zůstávali duševně i tělesně poměrně zdraví, chovali se normálně a celý příběh zůstával v mezích zdravého rozumu, tak jak ho chápeme dnes, nebo spíš jak je chápán tradičně a konvenčně. V mých povídkách dostanete slušnou dávku autentického šílenství a věrohodně deformovaného světa, kde je pokřivené opravdu všechno.

       Taky absolutně kašlu na komerčnost, líbivost, obecnou přijatelnost. V tradičněji stavěných sci-fi příbězích je přeci jen vždycky nějaká pevná hodnota, jako Pravda, Peníze nebo Sex, ke které se lze upnout. Přišla jsem na to, že v mých povídkách dokonce ani ten sex nepředstavuje něco, oč by člověk měl nějak moc stát.

       Potom se mi taky líbí, že si nečiním násilí se snahou o nějaké humanistické poslání. Povídky nejsou laskavé; určité pravdivosti se dobírám žíravým rozleptáváním všeho - ale to by vlastně mělo mít ten nejdůkladnější katarzní, očišťující účinek. Myslím, že se v nich nějak vyrovnávám s civilizací, odcizením, osamělostí v davu, s pesimismem, co se týče budoucnosti světa; vyrovnávám se s tím vším prostě tím, že to vidím, že si to zobrazuju, a připadá mi zbytečné stavět na tom nějakou myšlenkovou nadstavbu, abych tak řekla.

       Vyrovnávám se tu samozřejmě i s totalitou, zejména v jejím konečném zahnívajícím stádiu, a v tomto směru jsou v knize zastaralá místa. Ovšem k tomu musím podotknout, že mi vždycky připadalo, že by bylo škoda, kdybychom své zkušenosti z totality vůbec nepoužili - vždyť v tom je naše síla, specifita a bohatství. Jenže ovšem ty zážitky musí být transformované nějak jinak než do průhledného podobenství. Ve svých povídkách se snažím i o tohle, i když ne vždycky úspěšně - většinou v nich ale je totalita nezjednodušená na kontrast dobrého a zlého, na utlačovatele a utlačovaného, lidé jsou manipulovaní a deformovaní hluboce zevnitř, jak říkám, poctivě a autenticky, většinou jsou přesvědčení o snesitelnosti toho, v čem žijí, a v tomhle se vlastně shoduju s Kmínkem a jeho Utopií, nejlepší verzí. Zobrazuju a dokumentuju tu tragikomickou snahu člověka vytvořit si pro sebe lepší svět, i za cenu, že přestane rozlišovat, co je pravdivé a morální a co ne.

       

       Nedovedu ani vyjádřit, jak jsem vděčná Richardovi Podanému a Josefu Šmatlákovi, že se snaží tuhle knihu ještě vydat (prý je to poslední z edice Omnia, která vyjde v této podobě). Myslím, že kdyby nic jiného, mohla by (kdyby byla vhodně podstrčena správným osobám) přesvědčit pár odpůrců sci-fi, že sci-fi nemusí být vždycky tak naivní, černobílá a dobrodružná, jak si myslí.

       Takže jo, milý Škvore, je to strašné čekání. Fakt děsné.