Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       JNH se vrací.

       Na vlastní oči se o tom mohl přesvědčit každý, kdo byl přizván na Dušičky k Evě Hauserové. Velký Poustevník se po více jak roční „dobrovolné“ emigraci vrátil do lůna SF.

       Přítomní při tom oslavili i jeho nedávné čtyřicátiny. Samozřejmě v dušičkovém duchu. Protože se nepodařilo obstarat vozík rakviček na černo obarvených čokoládou, dostal alespoň kopec věnečků s náhrobním křížem opatřeným nápisem „Hurá, hřbitov jede“.

       Tak by se měla jmenovat Honzova kniha kterou nám již dlouho slibuje IFe. Poznáte ji podle půlitru na obálce, místo pěny má část měsíčmího globu.

       

       Oswaldu Levettovi s díkem za inspiraci

       1

       „Ono to funguje! Ono to funguje! Lidičky, ono to vážně funguje! Lidičky, kde jste kdo, ono to funguje!“ ozývalo se po poledním sedmnáctého dne měsíce srpna požehnaného roku tisícího devítistého devadesátého osmého z prvního patra dvoupodlažního domu čp. 8 na Psím plácku.

       „Ach, tatínku!“ zalkala Erika Rumplbrechtová a strhla otce na podlahu.

       Měštěníni shromáždění a shromažďující se pod oknem opět zvolna pokračovali svou cestou.

       „Tatínku, vzpamatuj se, vždyť jsme již málem na mizině, budeme třít bídu s nouzí! Nevynalézej více!“ štkalo to krásné dítě.

       Ludovicus Rumplbrecht pomalu vstal a pohladil dcerku po zlatých kadeřích.

       „Jsi po mamince nejen krásná, ale máš po ní i dar pravdy. Leona měla vždycky pravdu,“ řekl vlídně a dodal: „I tenkrát, když tvrdila, že to bouchne, a ono to skutečně bouchlo. Jenže my muži máme zase svou pravdu. Musím tam jít.“

       Erika tedy přinesla tatínkovi nové šle, aby nebyl pro ostudu, uvázala mu kravatu, navlékla ho do saka a klopýtala za ním až na ulici, kartáčujíc mu záda saka uhánějícího k Úřadu pro vynálezy.

       2

       „Vynalezl jsem časohyb!“ vykřikl na službukonajícího úředníka a zhroutil se na židli.

       Úředník byl prťavý, s hlavičkou jako vajíčko, ouřadníček. Hned se rozzářil:

       „Konečně! Sláva! Již dlouho jsme na váš vynález čekali, milý Rumplbrechte.“

       „Vodu!“ zachroptěl Ludovicus.

       „Zde je sklínka,“ zašveholil ouřadníček a čile Ludovika napojil. Pak se sklonil k jeho chlupatému uchu a zašeptal:

       „Můžete nám ho demonstrovat?“

       „Arciže,“ odvětil Ludovicus a možná řekl i „baže“ nebo si pouze říhl, těžko říct.

       „V tom případě prosím o momentíček poshovění. Jen co seženu kolegy...“ zaškemronil ouřadníček a odcupital na chodbu.

       3

       Za necelou čtvrthodinku tři vážní mužové s Ludovikem v čele směřovali rozpálenými ulicemi k Psímu plácku: mrňavý a nicotný ouřadníček, štíhlý a urostlý ouřadník a zavalitý a hřmotný ouřada.

       4

       Za necelou půlhodinku stáli v Ludovikově pracovně a se zájmem sledovali vynálezcovo počínání.

       Ludovicus udržoval rovnováhu v sedle a vysvětloval:

       „Tento zdepřítomný časohyb neboli časochod či, chcete-li, učeně tempomobil operuje na principu transmise temporálních polí a finální tempospaciální inverze, přičemž hmotnost tělesa do času vyslaného rovná se hmotnosti tělesa časem vráceného. Z toho logicky vyplývá, že po mém odčasování zakrátko přičasuje někdo jiný, jemuž nesmíte dovolit, aby opustil časohyb či dokonce tuto místnost. To bych se pak nemohl vrátit. I kdybyste museli sáhnout po svěrací kazajce, je tamhle pod kanapem, zadržte ho,“ řekl s prosíkem a úpěnlivě pohlédl na ouřadu, ouřadníka a ouřadníčka.

       Ti vážně pokývali hlavami a ouřadník s lehkým despektem pronesl v neznámém jazyce tato slova:

       „It's elementary, dear Rumplbrecht.“

       „A nyní vlastní demonstrace, pánové!“ ohlásil Ludovicus zvučně. „Jak vidíte: Vyvážím se na tomto sedle, nohy vsunu do třmenů na pedálech a nasadím si tuto kuklu. Jen se račte přesvědčit, že to není žádný klam a žádné kejkle. Ta kukla je z pravé vepřovice a drátky v ní jsou pod izolací vskutku měděné!“

       Tři mužové si kuklu okolovali a souhlasně pokývali hlavami. Bylo tomu tak, Ludovicus nelhal.

       „Na panelu přede mnou je pět tlačítek. Začněmež odleva. To prvé uvádí časohyb do funkčního stavu. To druhé je pro cestu vpřed. A k čemu to třetí? K zastavení přec! Čtvrtým cestujeme zpět. A páté, pánové, to je překvapení! Hle, inovace! Páté tlačítko uvádí do chodu katapultovací zařízení pro okamžitý návrat do výchozího času v případě havárie. Je to zkrátka jednoduché jako každý epochální vynález!“

       „Oh, it is, indeed,“ souhlasil ouřadník.

       „Takže přistoupíme teď už skutečně k demonstraci. Pozor! Už to mačkám!“

       V tom okamžiku vešla Erika. Na podnosu přinášela malé občerstvení /1 láhev koňaku, 3 ks štamprdlat, 15 ks jednohubek s kaviárem/ a kol pasu ji svíralo držadlo vozíčku, v němž tímto nadmíru rozkošným způsobem vlekla za sebou něco na doražení //12 lahví piva 12^o, 3 ks grilovaného kuřete, 3 ks doutníků/.

       „Posilněte se, pánové,“ řekla, a do místnosti jako by se vhouplo srpnové sluníčko.

       „Ty né-é, tatínku!“ pohrozila žertovně, přesto vážně Ludovikovi hrnoucímu se ze sedla.

       „Jen hezky pokračujte, pokračujte,“ řekl ouřada z plna úst. „Nenechte se vyrušovat, my vás sledujeme.“

       Ludovicus zmáčkl první knoflík a chystal se zapíchnout prst do druhého. Najednou jako by zrozpačitěl, připozrudl, pousmál se a seskočil na podlahu.

       „To nic, to nic, to bude jenom kontakt,“ zadrmolil a strčil šňůru pájky do zásuvky.

       „Kdyby byla sklínka na to pivečko, slečinko,...“ poprosil ouřadníček.

       „Promiňte, jsem já to ale trdlo sklerotické,“ zapýřila se Erika a odběhla.

       „Tak co? Jde to? Jde to?“ zajímal se ouřada a sedl si na bobek.

       „Už to bude,“ odvětil Ludovicus, vytáhl šňůru ze zásuvky a vydrápal se do sedla.

       „Takže to mačkám...“

       „Nic nemačkejte! Počkejte chvilku, vy jste samej kvalt, člověče,“ zadržel ho ouřada.

       „Prosím, pánové, zde jsou ty skleničky,“ přikvačila Erika celá uzardělá. Promiňte mi, že se zrovna teď do toho míchám, ale nemohu si odpustit, abych vám neřekl, že jí to moc slušelo.

       Pánové si nalili, pánové se napili, pánové vydechli:

       „Excellent!“

       „Lahodné a köstlich zároveň!“

       „Inu, Gambrinus!“

       Ještě uznale zamlaskali a pak si všimli Ludovika:

       „No tak to spusťte, na co ještě čekáte?“

       „Mačkám...“ řekl Ludovicus. „Sakra, že by to byl jinej kontakt?“ zaklel a slezl.

       Strčil šňůru do zásuvky.

       „Kam s těma kostičkama, pánové?“ zajímal se ouřadníček.

       „Z okna, pánové, z okna. Pejskové to spapají,“ odvětila rozkošně Erika.

       „Mačkám první knoflík,“ pletl se do toho Ludovicus už trochu znejistělým hlasem. Teď, teď už ta hovadina musí fungovat, jinak si uříznu kšandu, letělo mu hlavou.

       Po chvilce zavolal:

       „Eriko, nůž!“

       A pak se lopotil s pájkou a šroubovákem.

       Pánové si omývali ruce v umývadle s vlažnou vodou, utírali si je do froté ručníku.

       „No, pane Rumplbrecht,“ obrátil se na Ludovika ouřadník, „my si myslíme, že jako myšlenka to není špatné, ale že je to stále ještě tak trochu nedotažené, určitě přijdeme zas a rádi, až vychytáte ty menší konstrukční závady.“

       Dořekl a všichni tři se hrnuli ke dveřím. Zbyla po nich vůně drahých holandských doutníků a věta: U starýho Ludovika se vždycky dobře žere.

       Ale to Ludovicus neslyšel. Seděl s jednou šlí na časohybu a volal:

       „Pánové, počkejte, mačkám první knoflík!“

       

       STOP! Zde máš, milý čtenáři, dvě možnosti: možnost volby a možnost ověřit si, zda jsi milý čtenář. Čtenářům je určeno následujících šest řádků /loučíme se s vámi/, které milí čtenáři přeskočí a budou pokračovat dál, není-liž pravda?

       

       Takže ono to funguje! podivil se Ludovicus a pak jeho radost překypěla, rozběhl se k oknu, vyklonil se na Psí plácek a celému světu zvěstoval:

       „Ono to funguje! Ono to funguje! Lidičky, ono to vážně funguje! Lidičky, kde jste kdo, ono to funguje!“

       

       V tom okamžiku vešla Erika. Na podnosu přinášela malé občerstvení /1 láhev koňaku, 4 ks štamprdlat, 20 ks jednohubek s kaviárem/ a kol pasu ji objímalo držadlo vozíčku, v němž tímto rozkošným způsobem vlekla za sebou něco na doražení /12 lahví piva 12^o, 3 ks grilovaného kuřete, 3 ks doutníků, 1 balíček cigaret s filtrem/.

       „Posilněte se, pánové,“ řekla, a rázem bylo v místnosti husto a dusno k zalknutí.

       „Ty ne, tati!“ okřikla Ludovika hrnoucího se o překot ze sedla.

       Ludovicus něco nesrozumitelného zamručel, sklopil uši a s námahou se vydrápal zpět na časohyb.

       „Jen pokračujte, pokračujte,“ řekl ouřada z plna úst. „Nenechte se vyrušovat, my vás sledujem, že jo, slečno? Nebo snad už mladá paní?“

       „Slečna, ale i kdyby mladá paní, tak to snad není organická vada, nebo snad jó?“ zasmála se chraptivě Erika.

       Ludovicus zmáčkl první knoflík a chystal se zapíchnout prst do druhého. Najednou jako by zrozpačitěl, připozrudl, pousmál se a seskočil na podlahu.

       „To nic, to nic, to bude kontakt,“ zadrmolil a strčil šňůru pájky do zásuvky.

       „Ten to tam šoup, co?“ dloubl ouřada ouřadníka loktem do břicha.

       „Já to tam umím taky šoupnout, to by slečna koukala,“ řekl ouřadník a olízl si rty.

       „To bych chtěla vidět,“ řekla Erika, oči se jí zamžily a natáhla se na kanape.

       „Nebyla by sklínka na to pivečko, slečinko?“ otázal se ouřadníček.

       „Už jdu,“ zavrčela Erika a otráveně vstala.

       „Tak co? Jde to? Jde to?“ zajímal se ouřada a sedl si na bobek vedle Ludovika.

       „Jseš blbec,“ sykl ořadník ouřadníčkovi do ucha. „Ta už byla vláčná, vole. Co nám to kazíš? My ti to taky nekazíme.“

       „Už je to v pořádku,“ odvětil Ludovicus, vytáhl šňůru ze zásuvky a vylezl do sedla.

       „Mačkám...“

       „Teď nic nemačkejte, člověče! Vy jste samej kvalt. Počkejte chvilku, ať z toho taky něco máme,“ zadržel ho ouřada.

       „Já bych taky mačkal, ale něco jinýho,“ podíval se ouřadník Erice do očí.

       „Tady máte ty sklínky na pivečko, božínku, hoši,“ řekla a zapitvořila se. Skoro bych řekl, že byla naštvaná.

       Pánové si nalili, pánové se napili, pánové zaúpěli slastí:

       „Köstlich und reizend!“

       „Lahodné!“

       „Inu - Gambrinus!“

       Ještě uznale zamlaskali, pohlédli na Eriku, která se natáhla na kanapi, levou nohu pokrčila, a obnažila tak celé 1 /jedno/ stehno. Kouřila a civěla do stropu. Pak si vzpomněli na Ludovika:

       „No tak to spusťte, člověče. Na co ještě čekáte?“

       „Mačkám první knoflík,“ špitl Ludovicus.

       „Já bysem jí zmáčk voba knoflíky, že by ječela,“ vzdychl ouřadník.

       „Sakra, že by to byl jinej kontakt?“ zaklel Ludovicus.

       Strčil šňůru do zásuvky.

       „Kam s těma kostičkama, slečinko?“ otázal se ouřadníček.

       „Strčte si je třeba do zadečku,“ na to Erika.

       Ouřadníček rozpačitě vyhodil kost z okna a psi se na ni sběhli.

       „Mačkám první knoflík...“ pletl se do toho neodbytně Ludovicus, ale přece jen už trochu znejistělým hlasem. Teď, ta blbina musí fungovat, jinak si uříznu kšandu, říkal si.

       Po chvilce zavolal:

       „Eričko, buď tak hodná a podej mi nůž!“

       „Tady je, tati. Ale neřízni se někam jinam jako tady ti pánové.“

       Ludovicus se lopotil s pájkou a šroubovákem.

       Pánové si omývali ruce v umývadle s vlažnou vodou, utírali si je do froté ručníku.

       „No, pane Rumplbrecht, my si myslíme, že to stále ještě není ono, je to nedotažený. Ale určitě přijdeme zas a rádi, až ty chybičky vychytáte. A až bude slečna v trochu lepším rozmaru,“ řekl ouřadník a ouřada s ouřadníčkem se hrnuli do dveří.

       „U starýho Ludovika se stejně dobře žere,“ říkali si na schodech.

       Ouřadník se trochu zdržel.

       „Teď ne, brouku, až příště,“ bylo slyšet Eriku.

       Ale Ludovicus byl jako hluchý.

       „Pozor, mačkám start!“

       V tom okamžiku vešla Erika. Vlasy rozpuštěné, oči hluboké a vášnivé, kráčela v oparu dost drahé vůně. Pod bílou blůzkou se hrotila lehce se pohupující ňadra a na boku z rozstřižené sukně probleskávala úběl horní části dolní končetiny. Na podnosu přinášela láhev koňaku a dvě štamprdlata.

       „Malé občerstvení pro velikýho chlapa,“ řekla a ouřadník se mlsně olízl.

       „Víte co?“ řekl ouřadník Ludovikovi. „Zatím si vyzkoušejte nanečisto nebo si dejte prcka. Já se za chvíli vrátím.“

       Ludovicus vděčně slézal s časohybu.

       „Slečno, řekl bych, že jste vášnivá čtenářka, moc rád bych se podíval na vaši knihovničku,“ řekl ouřadník.

       Ludovicus vděčně slézal s časohybu.

       „Že byste si chtěl zalistovat?“ provokovala ho Erika a s chichotem odběhla a za ní jak ohon vlasatice ouřadník.

       Ludovicus vděčně slézal s časohybu.