Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       V posledních debatách o černé či růžové budoucnosti naší SF je Vilma Kadlečková často zneužívána skalními optimisty jako argument.

       Po přečtení právě vyšlé sbírky povídek „Jednou bude tma“ není možno nekonstatovat, že patrně oprávněně. Kniha zároveň výmluvně ilustruje všechny přednosti ( ale i slabosti ) jejího literárního stylu.

       Největším kladem je schopnost skvěle vyvolat a udržet atmosféru, bohatá fantasie a životné, psychologicky pravděpodobné postavy. Skvělým příkladem je „Poslední pevnost Šipky“. Smutek je přímo nakažlivý a pocit zmaru a bezútěšnosti se rozlézá ze stránek do okolí - i Mistr Lovecraft by nad tou sugestivností zaplesal. Tato povídka zároveň také ukazuje na jednu z autorčiných rezerv, jejím stories totiž většinou chybí příběh nebo, chcete-li, pointa. Většinou jde spíše o zachycení určitého stavu či pocitů, a dovíme-li se na konci, že věž je mrtvá, není to nic, co bychom nevěděli už po přečtení první stránky. Víme to ale hrozně pěkně, tak pěkně, že autorka poráží i akční drsárny o házení las rozdílem třídy.

       Podobně fungují i „Sirrangové“ či „Svět je zlatej důl...“, kde děj také v zásadě není to podstatné, však také vyprávění nejde po něm, ale spíše tak krouží kolem, usedne tu tam, tu onam, je to takové „rozkošatělé“. Tato rozkošatělost je vidět i na jediné opravdu dějové a pointované povídce-hříčce „Jednou bude tma“ a vděčíme za ni hlavně autorčině závihoděníhodné představivosti a zvláštnímu vidění světa, které dospělo k vrcholu v bujné fantazii „Na rubu světa“ či v „Růžové krychli“, odvážném formálním experimentu, který vzbouřil moře emocí po otištění v Ikárii a který se mi, nechápu proč, líbí.

       Jako hrdý majitel knihy „Na pomezí Eternaalu“ jsem byl zvědav na povídky patřící k tomuto cyklu. „Poslední pevnost Šipky“ rozhodně nezklamala má očekávání a jestli jsem si při Eternaalu kladl otázku, jak mohla mocná argenitová civilizace podlehnout, odpověď vypadá pravděpodobně. Vždyť i mnohým z dnešních techničanů není filosofie hry cizí. Argenit vystupuje i v „Sirranzích“, tato povídka, patřící ve sbírce k tomu průměrnému, však podle mého soudu do cyklu spíše nepatří.

       Rozhodně tam náleží „Ten, kdo přišel z vesmíru“, který mě však trochu rozčaroval. Hemží se sice předměty argonitového světa, výborný je i popis bezútěšné prázd-noty života tamních lidí (motiv objevující se v povídkách slečny Kadlečkové poměrně často), jeho struktura mi ale připadá poněkud rozháraná a neuzavřená. Jako by mnohé sliboval, aby se pak vytratil do ztracena a nechal otázky nezodpovězeny či jen nakousnuty. Jaký experiment? Co to bylo za rosol? Není samozřejě možné vyžadovat od autora vyjasnění všeho, co čtenáře praští při čtení přes nos, ale zamrzí to. Ještě rušivěji působí jistý rozpor v chování Romanově. Nejprve zdůrazňuje, jak se od lidí liší a nemá s nimi nic společného (hlavně v morálce), aby se pak začal vehementně angažovat ve věci podvádění obyvatel kopule. Přesto patří tato povídka k tomu lepšímu, co u nás vzniklo.

       Za nejkvalitnější pokládám „Rosu Mathiellu“ a především „Tři z Akroné“. Mám rád, když mě někdo staví před obtížné otázky, nemám rád, když mi vnucuje odpovědi. Ti „Tři“ učinili prvé a vyhli se druhému, čímž si získali můj nehynoucí obdiv. Zároveň dokázala autorka čtenáře na problému mistrným způsobem zainteresovat, prostě první liga. Když někdo umí a má co říci, dá se čekat to nejlepší.

       Můj celkový dojem je, že když to nejlepší z naší SF povídky, tak Vilma Kadlečková, když Vilma, tak sbírka „Jednou bude tma“. Úroveň zpracování knihy odpovídá jejímu dějinnému významu, tiskovou chybu abys se svíčkou hledal (a nenašel), ilustrace i obálka jsou pěkné, takže se budou v knihovničce každého fana pěkně vyjímat.