Interkom: Slovo kmenového publicisty IK

Děkuji všem, kdo tvrdí, že já a Eve Hauserová (Evinko, co říkáš na tento jemný psí dojem - pseudonum) dáváme IK švih.

Děkuji IK an sich, jak se říká správně česky. V IK lze totiž nazvat blbost blbostí bez ohledu na to, jak se autor propracoval do dřeně svého vogonství (Adams, Stopařův průvodce po galaxii a Restaurant na konci vesmíru, kdo to nemá, honem si to sežeňte!)

Tenhle příspěvek píšu, abych se omluvila jednomu z mnou postižených autorů. Ne tak doslova, ale naznačila jsem, že George (Jiří) Burkovec poněkud přehnal blbost sovětských zelených mozků, ve svěžím dílku Gorby Fiction chystajících puč.

Omlouvím se. Pan Burkovec měl zřejmě velmi precizní informace a blbost pučistů spíše v zájmu literárního účinku nedocenil, praktická ukázka byla toho důkazem.

Moc mě těší, že ještě půl roku po otištění je má povídka Oni kontroverzní. To znamená, že promluvila, že na ni lidé včetně fanů ze Šumperka myslí a nezapomínají. On takový fan ze Šumperka napíše hanlivou básničku, ale pak se potká s nějakým volem onanujícím v autobuse. A dá mu pohlavek.

Ta bouřlivá reakce naznačuje, že tomu tak bude. A proto jsem to psala. Tím chci říci, že hanlivé a věci se bránící reakce jsou mi milé. Až zatoužím po pochvalných reakcích a lichotkách, napíšu sf verzi pohádky o tom, kterak se Honza učil latinsky. Ale to si počkáte, moji milovaní!

Jistý nejmenovaný fan ze Šumperka se zaptal, co napíšu ke dni matek, když Oni jsem psala k MDŽ. Nuže, Oni jsem nepsala k MDŽ. Jsou ale dobrodruzi, kteří jsou toho názoru, že bych měla zplodit celou feministickou knihu. Což dělám, a třeba by mohla být hotová právě ke dni matek. Bojte se, prokletí falokratové!

Doufám, že jste si všimli, že den matek píšu zásadně s malými písmeny, mezi námi, pokládám ho za stejnou debilitu jako MDŽ!

V podstatě jsem ve svém dětství nezpozorovala žádné komunistické a estébácké rejdy. Matka o tom nemluvila, jen jednou se ke mně dostala historka, jak u jedné známé byla konána domovní prohlídka a ta paní řekla: „Přijďte, pánové, na Velký pátek přesně v poledne, to se poklady otvírají.“ Já ovšem měla odjakživa sklon žít si ve svém vnitřním světě.

Viděla jsem samozřejmě, že přítelkyně mé matky, víceméně bývalé dámy z lepších kruhů, obvykle jaksi postrádají manžely. Protože i má matka byla rozvedená, usoudila jsem, že dámy z lepších kruhů se prostě obvykle rozvádějí. Ve skutečnosti to byla pravda jen částečně, zbytek manželů byl zavřený nebo utečený. Všechny tyhle dámy se pokoušely živit v nějaké souvislosti s uměním, proti době, kdy je dobře živil manžel nebo rodinné jmění, jim to zřejmě připadalo ještě tak nejméně deklasé, mně trochu směšné.

Matka usoudila, že prožiju celý život v komunismu a nijak mě ideologicky nenahlodávala. Naopak, když jsem se začala nahlodávat sama a navíc projevovat umělecké sklony, házela mi všemi směru rovnoměrně klacky pod nohy. Protože jsem byla schopná kdekoli a kdykoli prohlásit něco tehdy příšerného, třeba že v mých očích Boží tělo a První máj jedno jsou a to debilní, úporně mě přesvědčovala, že uměním se neuživím (což jsem stejně tušila i bez ní), a že se hodím jen k referentské práci. Sama nikdy v kanceláři neseděla. Když jsem začala pracovat, hrozně se divila, že musím dodržovat pracovní dobu.

Nechápu proč, ale komunisti mě nechávali na pokoji. Nechtěli, abych vstoupila do partaje. Musela jsem ovšem kvůli studiu do Svazu mládeže, ale ten se, ať jsem byla kdekoli, nijak neprojevoval. Rovněž jsem musela do ROH, čemuž jsem říkala, že si šetřím na pohřební věnec. Prostě se mi časem sešla ve stole sbírka většinou červených knížek se známkami, což jsem brala jako nutnost, ale jinak jsem to vlastně nevnímala.

Pozorovala jsem, jak se komunisté neustále snaží něco opravovat a flikovat a necitelně jsem se jim pošklebovala: „Když jste si to zvorali, tož si to spravte!“ a zatímco oni se šli potit na schůzi, odcházela jsem na pivo.

Nikdo po mně nikdy nechtěl, abych špehovala pro StB, nikdy jsem nebyla u výslechu nebo popotahována kvůli svým emigrovavším milencům - a že ti chlapci emigrovali napořád!

Přímo na prokuratuře jsem měla plnou skříň samizdatů, ze které jsem bez zábran půjčila komukoliv cokoliv a nikdy se nic nestalo.

Bývalo mi líto straníků, kteří si museli po ránu pořádat buňky, zatímco já jsem svolávala bezpartijní na kávu a drby, což jsem vyhlašovala jako trucpodnik bezpartijních.

Straníci měli k dispozici tajné statistiky a rozbory, věděli, jak se věci mají (obvykle jinak, než optimisticky psaly noviny). Chtělo se po nich, aby nám bezpartijním vysvětlovali třeba zdražování, které den před tím noviny popíraly, ale o kterém si už měsíc předem štěbetali vrabci. Když plnili tyto úlohy, samozřejmě jsme se jim mírně vychechtávali.

Na stranících se chtělo, hlavně na těch nejnižších, aby nesli odpovědnost za fungování věci, která, podobně jako perpetuum mobile, byla fungování neschopná. Viděla jsem, že se dusí ve vlastní šťávě a to bez podlévání. Se svou typickou zlomyslností jsem jim to přála, obvykle dost hlasitě, a znovu: Nikdy se mi za to nic nestalo. Nevím, jakým způsobem jsem získala statut jakéhosi enfant terrible prokuratury, kterému se většina věcí tolerovala.

Jednou jsem se ocitla jako pěšák v dost bezohledné politické hře. Vylízala jsem se z toho neustálým přesvědčováním kdekoho, že jedna a jedna jsou dvě a shodou okolností.

Nijak jsem netoužila po cestování. Nepotřebovala jsem vidět cizí země, já jsem si je vymýšlela, což mi připadalo zajímavější. A tak jsem měla vyplnit onen slavný formulář Hlášení o styku s cizincem jen jednou. Přinesla mi ho jedna dáma, které jsem se zeptala, jestli mám popsat všechny polohy a způsoby styku. Začala se smát a povzbuzovat mě v mém úmyslu. Získala jsem tedy dojem, že bych měla předložit skutečně pořádně pikantní četbu, ale nějak jsem nenašla čas dát něco úderného dohromady. Formulář mám, jestli jsem ho nevyhodila, ještě schovaný. Nikdy jsem ho neodevzdala! A NIC SE NESTALO!

Podtitul Orwellova románu by klidně mohl znít: Vařím se ve vlastní šťávě. Dívala jsem se z dálky, nezúčastněně a mírně pohrdavě, jak se vaří. Já, možná díky tomu, že převážně žiju ve svém vnitřním světě, jsem neměla pocit, že se vařím s nimi. Vařili se, vařili, až se uvařili.

To jsem měla na mysli ve své recenzi. Orwellovu genialitu vidím v tom, že TOHLE dokázal vystihnout. Vidět zevnitř politický systém, ve kterém autor nežije a jiní v něm teprve budou žít, vystihnout svět člověka, který nic jiného nepoznal, neuchýlit se k berličce srovnávání, která se v kapitole, kde W.S. pátrá po minulosti,přímo nabízí... Ale to už odbočuji. Je to zajímavé, komunistický režim paní Freiové je něco úplně jiného než můj komunistický režim. Ale Orwella přitom vnímáme prakticky stejně, zatímco skutečnost každá jinak.

Nedá mi to, abych tě nepodezíral, že si z naší paní Freiové trochu utahuješ. Zdá se mi, že Tvá odpověď, proč že to měli komunisté horší, vznikla až potom, co Tě paní Freiová na tuto myšlenku přivedla špatným pochopením Tvých vět:

„Vůbec se nedivím komunistům, že ho zakazovali, asi spíš než my normální bezpartijní či proléti chápali, o čem ten muž vlastně píše. Bylo to od nich zpozdilé. My jsme si tehdy nad samizdatem říkali: Tak zlé to přece jen není...

„Čteme knihu JEN s lehkým mrazením v zádech. Čteme knihu s rozpaky, co by se s námi MOHLO STÁT, kdyby se román naplnil ještě více, než se stalo. Ale obávám se, že ONO SE JAKSI STALO i tak a my o tom nevíme, což je to nejhorší.“