Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       

       

Minulé léto jsem cestovala s Kate Solomonovou a Malcolmem Daviesem po východní Evropě. Jedna z našich zastávek byla v Katovicích v Polsku, kde jsme obnovili styky s některými polskými fany, které jsme poznali na Conspiracy (nemýlím-li se, to byl Worldcon v Brightonu, pozn. překl.) prostřednictvím Fans Across the World. Jako dárek pro naše hostitele, Silesian Fantasy Club (Silesiánský klub fantastyky), jsme vzali výběr současné anglicky psané SF.

       

       Jeli jsme tramvajemi a autobusy přes Krakov a cílem chytit vlak na Katovice. Bylo nám jasné, že dorazíme na nádraží pozdě nebo přinejmenším na poslední chvíli. Pěšky by to bylo rychlejší. Se svým malým, těžkým batohem bez rámu jsem mohla jen taktak běžet, ale moji kamarádi „spoluželvy“ nemohli. Ptali jsme se na vlak do Katovic. Nepřijel, ale byl tu jiný, který měl brzo vyrazit. Našli jsme si místa ve spartánsky spoře zařízeném a téměř prázdném vlaku. Za necelé dvě hodiny přecpaný vlak opustil Krakov s námi na palubě. Mezitím vlak, na který jsme původně směřovali, přijel a odjel, jenže ve srovnání s tímto rychlíkem byl vlak, ve kterém jsme skončili, ukázkou prázdnoty, a tak jsme se rozhodli sedět na místech jako přilepení.

       Povedlo se mi (s potížemi) kontaktovat klub telefonicky a někdo nás měl čekat u mezinárodní pokladny. Přijeli jsme o dobrou hodinu později.

       Nejdřív jsme se odebrali na špatnou stranu nádraží. Když jsme objevili svoji chybu, běželi jsme (pokud jsme byli schopni) na opačný konec. Uviděli jsme člověka stojícího na rohu u mezinárodní pokladny. Držel výtisk Foundation. Šla jsem k němu.

       Jeho úleva, když nás uviděl, byla stejně velká jako naše. Během doby, co na nás čekal, se ho policisté třikrát ptali, co tam dělá, a pokaždé vypadali o něco míň ochotní věřit jeho vysvětlování. Bál se, že bychom mohli přijet dřív, a tak tam čekal přes dvě hodiny. Jeho jméno znělo Piotr Rak. Předtím jsem ho neznala.

       Měli jsme bydlet u Piotra Cholewy, jednoho z fanů, které jsem potkala na Conspiracy v Anglii. Piotr Rak nám koupil nějaké jídlo. Na zastávce autobusu do Sosnowiec, kde Cholewa bydlí, jsme uviděli dav lidí. Po menší diskusi Piotr chytil taxík, velice levný, a už jsme uháněli do Sosnowiec.

       

Činžák vypadal jako postavený ve dvacátých letech. Pocházel ale z let padesátých a potřeboval trochu vylepšit fasádu, ale do bytu Piotra Cholewy by se klidně vešly můj byt s bytem Kate a Malcolma, a ještě by trochu místa zbylo. Piotr měl štěstí, že měl tenhle byt, i když zjevně hodně členů Silesiánského klubu pomáhalo ho zvelebovat. Instalace byly na britský standard trochu podivné.

       Piotr Rak vylovil párky, sýr, chleba, třešně ve vodce atd. atd. z lednice a my jsme na to čile zaútočili. Polské úřady se evidentně domnívají, že zápaďáci jedí libru masa denně. Na jídelních lístcích v restauracích bylo dokonce míň vegetariánských jídel nebo jídel s malým množstvím masa než když jsem byla v Polsku v roce 1980. Takže chleba a sýr jsme opravdu uvítali.

       Vysvitlo, že většina polského fandomu je na prázdninách, ale katovičtí ještě pracovali. Piotr odešel časně ráno do práce, ale hodlal zase brzo vypadnout. Měl se vrátit domů a vzít nás podívat se na Katovice. Mezitím jsme si povídali o našich fandomech.

       

       Proč kluby? - Proč nemáte kluby?

       

       V Británii se pyšníme svou anarchií, svými pohyblivými, stále se měnícími fanovskými skupinami (Karbusický, přečti si to dvakrát! Pozn. překl.). Nemůžete přece organizovat fany! Ale ovšem také nemusíme patřit do SF klubu, abychom si mohli koupit SF knihy, protože všechny exempláře z knihoven jsou rozebrány jinými zoufalými fany. Také nemusíme patřit do oficiálního klubu z toho důvodu, abychom nebudili podezření, nebo prostě aby na nás nemohli, když se scházíme po hospodách. Nepotřebujeme být v klubu, abychom dostali papír na fanziny, místo toho jednáme s nakladateli sami. Mnoho polských fanů jsou pasívní členové klubu, kteří se spokojí získáním četby. Situace je podobná jako v jedné naší skupině na univerzitě, kde SF knihovna je centrem všeho dění. Členové katovického klubu mají přístup do knihovny a do knihkupectví. Aktivní fanové jsou pak ve výboru, který vydává fanziny, organizuje schůzky, videoprojekce, besedy, cony a má na starosti kontakt s vnějším světem. Ti také vyslali delegáty na Conspiracy.

       Piotr byl uprostřed plného zápřahu do organizování Polconu, na který jsem původně byla pozvaná, jenže můj zaměstnavatel trval na tom, abych si vybrala dovolenou v jiném termínu. Čekali asi 1000 účastníků; každé jídlo muselo být zamluvené předem na formuláři, ačkoli jiné fanovské zvyky jako crashing a room parties (jsoucí v rozporu s pedantickou byrokratičností, jíž se vyznačovalo zacházení se stravenkami, pozn. překl.) zjevně kvetly. Rezervace jídel se dělala ručně, ale Piotr Cholewa se kolegům chystal ukázat, jak použít Amstrad PCW, který si i s DBase II pro ten účel koupil v Anglii.

       Popsali jsme britské cony, fanziny, APA, přitom jsme pili třešňovou vodku a k tomu přikusovali třešně naložené ve vodce. Kolem půlnoci unavení Kate a Malcolm prohlásili, že jdou spát. Piotr a já jsme ještě půlhodinku rozmlouvali. Řekla jsem, že ráda chodím po horách a že je mi líto, že nezvládnu podívat se do Tater. Nechápal, proč si častěji nevyrazím do Cairngorms (hory ve Skotsku - pozn. překl.) na víkend. Ceny naší dopravy ho zděsily (z Londýna do Skotska a zpět přes šedesát liber, pozn. překl.). Ale konverzace už nebyla to ono bez ostatních, a tak jsme šli také spát, přičemž jsme ještě tlachali o tom a onom do jedné do rána.

       

       Sotva jsem zaslechla, když Petr odcházel v pět ráno do práce. Vstala jsem kolem deváté, nasnídala se, umyla se a četla si Locusy, které se povalovaly po bytě. Piotr se vrátil kolem oběda s kyticí pro mě i pro Kate (naši fanové, zamyslete se nad dvorností polských mužů - pozn. překl.), najedli jsme se, dali kytky do vody a vydali se do Katovic. Došli jsme na zastávku autobusu, Piotr vyndal lístky a proštípl je. V centru Katovic oběhl pár knihkupectví, protože v práci řekl, že jde domlouvat obchody; pracuje jako knihovník. Pak jsme navštívili budovu klubu, ale nikdo tam nebyl, a tak jsme odešli s tím, že se vrátíme na delší návštěvu příští večer.

       Piotr se pak zeptal, co chceme dělat. Jít na zrzlinu!, prohlásili jsme, protože bylo hodně přes osmdesát stupňů (Fahrenheita, pozn. překl.), a na třetí pokus jsme našli dostatečně prázdnou kavárnu. Zmrzlina byla velice dobrá, jako všechny polské zmrzliny. Osvěžení jsme se vydali hledat náhradu za foťák, který se mi rozbil před několika dny v Berlíně.

       Proto nás Piotr vzal do největšího Pewexu (prodej za valuty) v Katovicích. Měli jenom dva foťáky, byly zrovna nedostatkové, ale pulty přetékaly západními džíny, pitím a jiným luxusním zbožím. Koupila jsem si foťák na kinofilm, vhodný nejspíš na rodinné snímky. Teď ho využívám na focení na conech a večírcích. Do druhého foťáku, který měli, nešly sehnat filmy. Kate koupila za deset liber lahev Car Dhu Single Malt Whisky (speciální archívní whisky, nesmíchaná z různých zdrojů - prostě drahá luxusní whisky - pozn. překl.), přesvědčila Piotra, aby ji nesl, a vydali jsme se do ZOO.

       Chodit po památkách v Katovicích je asi tak stejné jako chodit po památkách v Birminghamu. Dá se to uskutečnit, ale turistických atrakcí je trochu málo. Jedna z místních zajímavostí tedy bylo katovické ZOO. Zahrada je velká, prostorná, ale je v ní relativně málo zvířat. Usoudili jsme, že je lepší než mnoho britských ZOO, protože tam bylo hodně zvířat, které mají v lásce malé děti, jako slonů, lvů a tygrů, a většina z nich má plno místa a společnosti. Zvlášť lvi měli dost místa, aby se mohli chovat hrdě, místo aby přecházeli sem a tam v kleci, která má rozměry tří ložniček ve dvojdomku.

       Kate jako obvykle neměla brýle, protože si myslí, že ruinují její vzhled. Ptali jsme se jí už předtím, kolik toho může vidět, a ona odpověděla, že vidí všechno bezvadně. „Podívej na tyhle opičky, nejsou roztomilé?“ Přitom jsme zírali na supy, kteří na nás upírali zlověstné pohledy. „Hmm...“ souhlasila Kate. Podobnost opic a supů se stala oblíbeným žertem po zbytek dovolené. Kate byla pak už tak háklivá na zmínky o brýlích, že jednou jí někdo podal pití a ona si myslela, že tím naráží na její špatný zrak.

       

       Chodili jsme po ZOO, dokud nezavřeli. Podnikli jsme neúspěšný pokus navštívit Andreje Kowalského v jeho bytě, a pak jsme šli na autobus zpátky do centra.

       Řekli jsme Piotrovi, že máme slušné množství polských peněz, kterých se musíme zbavit, a tak se rozhodl pomoci nám tím, že nás vezme do nejdražší a nejlepší restaurace v Katovicích a my to zaplatíme.

       Když jsme přišli do restaurace, byl venku nápis, že tento den je rezervována pouze pro místní lidi. Obrátili jsme se k odchodu, ale Piotr řekl „Stop!“ a začal diskutovat s vrátným. O třicet vteřin později jsme byli vevnitř. Piotr řekl, že bez nás by se nikdy nedostal dovnitř. Personál chtěl mít klidný život a nechal proniknout dovnitř pouze zápaďáky. Ale my bychom byli odešli a jenom Polák mohl s personálem diskutovat. Zajímalo by mě, kolik tedy měli zákazníků.

       Jídlo byla obvyklá polská směs, vynikající polévky a deserty, nenápaditá hlavní jídla. Dostali jsme velké plátky masa se zeleninou. Zmínili jsme se Piotrovi, jak jsme unavení těmito velkými porcemi masa. „Příliš masa? Nikdy přece nemůžete mít příliš masa!“ odpověděl. Nedostatek masa způsobil, že Poláci ho mohou potenciálně spořádat tolik, že by z toho většina zápaďáků hledících na zdravou výživu zbledla.

       K jídlu jsme pili pivo, což byla vítaná změna, protože na většině míst v Polsku neměli nic jiného než Coca Colu. Nakonec si Piotr, Kate a Malcolm objednali kávu, já jsem chtěla čaj s citrónem.

       „S CITRÓNEM?“

       Cítila jsem se jako žena z Batemanových obrázků „Žena, která...“

       „Petře, co je špatného na tom chtít citrón do čaje, myslela jsem, že v Evropě je to docela obvyklé?“

       Ukázalo se, že už asi šest měsíců jsou citróny tak vzácné, že se prodávají na černém trhu za ekvivalent 30 liber. A kaviár nepodáváte s fazolemi a brambůrky.

       Za plátek citrónu jsem zaplatila dvakrát víc než za samotný čaj a dala jsem se do pití, prototyp zápaďácké výstřednosti.

       Zpátky v bytě Piotr vytáhl láhev vodky a nalil nám. Kate požádala Piotra, aby jí podal svoji tašku, a věnovali jsme mu láhev whisky, kterou nosil po Katovicích celé odpoledne.

       „To je pro mě?“

       Trval na tom, abychom mu ji podepsali, než uvěřil, že to myslíme vážně. Při současném kursu to byla polovina jeho měsíčního výdělku. Byl velice potěšen a uklidil lahev do bezpečí, přičemž se trochu bál, jak ji uchová přes další celý pracovní den nedotčenou.

       

       Bavili jsme se o vydávání fanzinů.

       Nejdřív musíte sehnat příděl papíru. Abyste ho dostali, musíte být součástí SF klubu. Možná proto jsou některé polské fanziny malé, prostě říkají „jsme ještě pořád tady“. Pak musíte dát fanzin vytisknout. Z nějakého důvodu, který nejlépe znají polské úřady, mají oficiální publikace přednost před fanziny. Fronta je velmi dlouhá, a tak fanzin potřebuje trochu pomoci. Ta se děje nejlépe pomocí vodky, nebo příležitostně květin. Pak se váš fanzin vytiskne někdy v sobotu odpoledne jako část nějaké zvláštní práce, z přátelství. Vezmete si ho a distribuujete ho. Současně, pokud má víc než 100 kopií, si ho přečte cenzor, a dostane evidenční číslo - ISSN.

       Víc než sto kopií?

       Ano, menší náklad se nemusí posílat cenzorovi. Tak děláme neoficiální publikace.

       Neoficiální publikace?

       

       Většina polských fanů nečte anglicky dost dobře, aby mohli číst západní SF romány v originále. V oficiálním tisku vychází jen omezené množství západních románů; dva oficiální vydavatelé skončili ve vězení, protože překročili únosnou mez. Nedostatek papíru působí, že potřeby oficiálního tisku nejsou uspokojeny, a tak se vyvinul stínový průmysl neoficiálního vydávání, založený na právnické fikci, že od každé knihy se vydá jen 99 kopií. Příležitostně, při pátečních odpoledních směnách, se udělají další kopie. Ale i tak celkový počet většinou nepřesáhne dvě stě nebo tři sta kusů. Proto také jsou velmi drahé.

       

       Papír se dostane na černém trhu, tisk se dělá na xeroxu (vzácně) nebo v oficiálních tiskárnách, když tam je „klid“. Všechno, včetně fanzinů, má před těmito neoficiálně vydávanými knihami přednost. Je potřeba spousta podplácení. To přijde také draho.

       Příští den jsem nějaké uviděla, jsou opravdu poměrně dobře udělané. Psané na stroji, v barevné papírové obálce vytvořené s láskou, jako mnoho akademických monografií.

       Produkce těchto knih je oddělená od klubů, ačkoli kluby je prodávají. Právně je tato činnost na vratké půdě a kluby musí mít až úzkostlivě čisté ruce. Členové klubů se ale účastní překládání těchto knih.

       Překlady? Ach ano, často nežádají svolení od původních autorů, ačkoli by něco málo mohli zaplatit, i oficiální nakladatelství platí málo. Teď se to pokoušejí dát do pořádku a žádají už o povolení. V každém případě neoficiální publikace je jediná cesta, jak řada románů vejde dostatečně ve známost, aby se o ně zajímala velká nakladatelství, a ta pak zaplatí autorovi honorář.

       Pak jsme se bavili o méně vážných věcech a šli jsme spát ještě později než předchozí večer. Ráno jsem vůbec neslyšela Piotra vstávat.

       

       Následující den jsme vstali pozdě, najedli se, koupili si jídlo a pití v blízké samoobsluze a líně se potloukali, až byl čas sejít se s Petrem v hotelu, kde jsme jedli předchozí večer.

       Piotr vypadal trochu otřeseně.

       Vzal láhev whisky do práce a způsobilo mu to skutečné potíže. Otevřel svoji tašku...

       „Hele, co to je? Co??? Kdes to dostal? Dáme si trochu...“

       „Ne, to nejde, je to dárek!“

       „Dej pokoj, nikdo by ti nedal takovej dárek!“

       „Stejně je to dárek!“

       „To určitě!“

       Piotr nakonec lahev schoval, ale usoudil, že bude bezpečnější mimo kancelář. Když přišla jeho matka a přinesla mu do práce oběd (starosvětskost polských žen mě fascinuje - pozn. překl.), předal jí lahev do úschovy, ale scéna se opakovala.

       „Kdes to dostal, za co jsi to utratil peníze!“

       „Je to dárek!“

       „Dej pokoj, kdo by ti dal takový dárek!“

       „A stejně je to dárek!“

       Nakonec byla whisky dopravena do relativního bezpečí u jeho rodičů. Matka se dala přesvědčit, že absurdně drahá lahev nebyla ani ukradena, ani zaplacena. Chvíli jsme klábosili a pak jsme šli do klubových místností.

       

Klub je v jedné ze zchátralejších čtvrtí města, ve dvoře starého domu. Vzdálenější stranu dvora zabrala železnice a klub bude brzo vystěhován. Přidělí jim za něj nové místnosti a fanové bojují za nějaké větší, ale přitom v centru města.

       Klubové místnosti byly nicméně mnohem větší než klubové místnosti klubu v Los Angeles (v Británii nemají vůbec žádné klubovny, pozn. překl.). Dvě kanceláře v přízemí. V prvním patře místnost s videem a schůzovní místnost, menší místnost, kde je většina knihovny, která byla už pečlivě zabalená v krabicích, a knihkupectví, kde na stole a v poličkách byly oficiální i neoficiální publikace. Prohlížela jsem si se zájmem některé neoficiální publikace, mnoho z nich byly běžné západní romány, ale byly mezi nimi také české, německé, ruské a dokonce ještě exotičtější překlady. Paradoxně mají v určitém smyslu lepší výběr světové sci-fi nežli my.

       Kanceláře vypadaly jako místnosti pro organizátory na conech. Permanentní con. Znovu jsem se setkala s Andrejem Kowalskim a Piotrem Kasprowskim, které jsem oba znala z Conspiracy. Byli zavaleni hromadami formulářů POLCONU, fanzinů a žádostí klubů. Klubová legitimace na mě zapůsobila hlubokým dojmem, s množstvím razítek, přesně na zahřátí byrokratova srdce. Vypadala jako malý pas. Legitimace členů výboru byly ještě dokonalejší, s fotografií a vytlačovanou obálkou. Dala jsem desetilibrovou bankovku na klubové účely (patrně na podplacení tiskařů) a na oplátku jsme dostali klubovou placku. Pak jsem obíhala s foťákem a oni zjevně nechápali, jak může tenhle ošuntělý klub působit na kohokoli nějakým dojmem. Pak jsme šli s Piotrem do bufetu na koláč a rozloučit se. Večer jsme odjížděli do Československa.

       

       O návštěvě Československa není známo nic bližšího, jen to, že se tady nikomu nedovolali (nevím, jestli měli číslo na někoho jiného než na Olšu).

       V závěru se Bridget diví, proč v Katovicích neuspořádají Eurocon. Bohužel byl v Krakově, kde organizátoři nedosahují ani zdaleka úrovně katovických.

       Co se týče otázky, zda by se Eurocon mohl konat v Československu, volám své rozhodné ANO! Neznamená to skoro žádnou práci navíc: jen zajistit předběžné informace v angličtině, a pak pár besed a panelů s hosty, kde se bude překládat.

       V roce 1992 pravděpodobně už Eurocon nedostaneme, v roce 1993 se bude konat na ostrově Jersey, ale co takhle rok 1994? Jakmile budeme vědět, kde se bude konat Parcon, mohli bychom o to začít usilovat!