Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       

Tyto texty vznikly nad jednou zadržovaně nepříznivou recenzí, paralelně s počátkem diskuse v Ikarii o otázce profesionální úrovně naší sci-fi. Vznikly zcela spontánně; zachycují prostě pocity jednoho z čtenářů sci-fi. Vy do nich nyní začněte vrtat. Neboť tyto texty by chtěly být pouhým začátkem. Samozřejmě nemají patent na neomylnost a výroky a závěry v sobě obsažené nikomu nevnucují (ostatně jenom přesné vymezení podmínek jejich případné platnosti by bylo delší nežli celý tento text). Berte je jako pokus o zlepšení vzájemné komunikace mezi členy naší scifistické obce. Pokud s něčím nesouhlasíte, pak jistě víte proč, protože jste o věci přemýšleli. A to bylo mým cílem.

V našem scifistickém světě se setkáváme s trojím významem pojmu profesionál:

       1. Člověk, který se (delší dobu, tedy nikoli nárazově) živí převážně psaním sci-fi. Neměl by tedy psát příliš pomalu a jeho díla by měla vycházet. K naplnění druhé z podmínek by se tato díla měla líbit buď sponzorovi, který na ně doplácí, nebo tolika čtenářům, aby dohromady zaplatili minimálně jejich knižní výrobu. Rozhodnutí stát se takovýmto profesionálem je na člověku-autoru samém a tento se také může profesionálem kdykoli odestát. Kolik bychom dnes u nás našli profesionálů tohoto (tedy prvního) druhu? Soudím ani jednoho - každý je především žurnalista, programátor, vědec... (přičemž o vinu se v individuálně různém poměru dělí jak autor sám, tak čtenáři, tak současné poměry). Tato situace se v dohledné době sotva změní; proto (a také kvůli nebezpečí záměny s bodem 3. níže) navrhuji pojem profesionál (prvního druhu) opustit a nahradit (jak se ostatně již leckdy děje) opisem typu „věnuje se výhradně psaní“.

       2. Člověk, kterému vyšla alespoň jedna kniha. Jak vidno, profesionálem druhého druhu se autor stává skokem a na věčné časy, přičemž o tom rozhoduje zejména redaktor nebo šťastná náhoda, nikoli kvalita vydaného opusu. Toto frapantní kritérium kupříkladu několik let rozhodovalo o připouštění do soutěže o Cenu Karla Čapka. Jsem rád, že už je passé (to kritérium).

       3. Člověk, který ovládá (spisovatelské) řemeslo. Toto kritérium nesouvisí s profesionalitou prvého druhu (snad vyjma faktoru času - předpokládá se mlčky, že autor nepíše nekonečně pomalu). V této kapitole se budeme věnovat první ze dvou stěžejních otázek okolo profesionála třetího druhu: V čem spočívá jeho řemeslo? (Druhou otázkou, totiž Jak ono řemeslo hodnotit? se bude zabývat kapitolka Lesk a bída litarbitráží.)

       Řemeslo budiž pro naše účely znázorněno jako mnohavrstevný útvar s jádrem. Svrchní vrstvu tvoří perfektní znalost jazyka, tedy jeho gramatiky, slovní zásoby atd. Pod ní následuje schopnost větné vazby, vyjadřovací obratnost a další požadavky, které možno sumárně označit jako řemeslo elementární. Lze se mu poměrně snadno naučit.

       Další, hlubší slupky řemesla jsou příslušně delikátnější. Patří k nim například vnitřní logika děje, smysl pro míru zalidnění a zavěcnění příběhu, proporcionalita dialogů, líčení a reflexí, volba jazyka (stupeň hovorovosti, vědecké termíny), ohled na druh předpokládaného čtenářstva (jinak budeme psát do Vlasty, jinak do Playboye), znalost základních pravidel dramatické výstavby příběhu, tedy schopnost udržet a gradovat napětí (například nevystřílet všechen prach v super expozé a konec zachraňovat králíkem z klobouku, což bývá pro amatéry typické). Není účelem vypočíst všechno, chtěl jsem jen vyjádřit základní rozdíl mezi řemeslem elementárním a vyšším. I vyššímu řemeslu se dle mého soudu může většina autorů naučit, a to rovněž více méně „od stolu“ (je to pravděpodobně ono Adamovičovo jak nepsat špatně). Komplex elementárního a vyššího řemesla nazvěme souhrnně technickými předpoklady psaní. (Pro úplnost zde uveďme i poněkud stranou stojící, avšak zrovna pro sci-fi dosti nepostradatelný nápad a - třeba fiktivní - znalost prostředí a jeho vědeckých a jiných reálií.) Technické předpoklady jsou tedy nutnou podmínkou profesionality (připomínám - nyní i nadále třetího typu). Ptám se však: Jsou též podmínkou dostačující? Mohly by klidně být a nejeden z nás by to možná ani nepoznal. Je tu však ono jádro řemesla... Na rozdíl od „mrtvých“ technických předpokladů svázaných výhradně s kvalitou a přenosem racionálních informací, jádro „žije“. Oživuje ho cit nebo, chcete-li, duše. Jde o nesmírně mocné zbraně, které nejednou rozhodují hlavní měrou o úspěchu díla. Působit na inteligentního čtenáře skrze cit (pozor, nezaměňovat s působením na primitivní pudy, jak to činí brak) účinně a přitom s mírou a vkusem vyžaduje proniknutí do jádra spisovatelského řemesla, tedy do jeho psychologických fines (Adamovičovo jak psát dobře). Teprve finesy vyčleňují autora z šiku jemu podobných a vytvářejí jeho image. Těmto finesám se učí obtížně, často celý život, a na rozdíl od technických předpokladů nikoli od stolu, ale především praxí, tedy psaním a zase psaním plus komunikací se čtenáři a recenzenty. Navíc ovládnutí fines vyžaduje nezbytnou míru něčeho, kvůli čemu už někteří scifisté vyřazují jejich oblast z ranku řemesla. Vyžadují totiž talent. Talent rovněž vyžaduje takové porušení výše zmíněných (i výše opomenutých) zásad řemesla, které nevede ke „zhoršení“, nýbrž ke „zlepšení“ účinnosti díla. Ale to už zabrušujeme do další kapitoly, kterou je

Zběhlost v řemesle tvoří (spolu s nosným nápadem) pilíře obchodního úspěchu díla (připomínám díla beletrického, speciálně scifistického, nikoli třeba kuchařky). Podřizuje-li autor své psaní především úspěchu u čtenářů (tedy potažmo zisku), tvoří tzv. komerční literaturu (Železný Ivo ji nazývá čtivo). Dřív tento pojem poněkud „zaváněl“ (úředně srovnáván s kultovním odérem socialrealismu), ale věřte, není na něm pranic hanlivého... Komerce bude vždy tvořit většinu knižní produkce. Podle velmi kompetentního Iva Železného je u nás nyní ekonomicky únosný poměr komerční versus umělecká literatura asi 3:1, což považuji za poměr ještě celkem příznivý. (Rozhovor s Ivem vyšel v Tvaru 91/44, str. 8.) Komerce bude vždy také ideální živnou půdou pro zrod a kultivaci i té největší Literatury... Jde „pouze“ o to, jak uhlídat úroveň, neboť jako u každého zboží i v knižní komerci najdeme šunt (brak) stejně jako nejvyšší kvalitu (umění), o čemž se dnes můžeme snadno přesvědčit. V nynější pestré nabídce sci-fi titulů přece snadno nalezneme kusy, které jakýmsi způsobem neodpovídají mustru kniha = (pouze) nápad + řemeslo, a jsou to kusy jak velmi, tak i nepříliš prodávané. Čím se od onoho mustru liší? Na jednoduchou otázku stejná odpověď. Liší se buď více či méně výraznou absencí nápadu či řemesla (tyto případy v budoucím saturovaném knižním trhu ztratí význam) či naopak něčím navíc - přítomností tzv. umění. A to je co?, ptáme se ihned. S odpovědí je to horší - ač předmětem nejednoho tlustého pojednání či vědecké práce (nejen z oblasti literatury), v přijatelně stručné a současně jakž takž vyčerpávající formě prakticky neexistuje a nejspiš ani existovat nemůže. (Navíc atribut sdělnosti uměleckého díla neguje separování komerce od umění; pokud se zde k tomu uchyluji, sleduji tím především maximální zestručnění a zpřehlednění textu. Vzorem buďtež mi kupříkladu in vitro experimenty v biologii.) Neodpustím si tu pouze několik pomůcek, jež nám i bez vysokých nauk estetických i dalších napoví, kdy s komerční literaturou „není něco v pořádku“.

       1. Povaha otázek, jež nám dotyčné dílo klade. Nastolení otázky (záhady, problému) je solí komerční literatury. Otázky zde bývají jasné, konkrétní; stejně tak i odpovědi. Všechny, žádná nesmí chybět. Po dočtení otázky i odpovědi brzy sejdou s mysli. Jsou-li však otázky abstraktní, skryté, pokud některé zůstanou nezodpovězené či nás pronásledují i po dočtení, pak jde buď o špatné řemeslo, nebo o něco víc než řemeslo.

       2. Odchylky od zásad poctivého řemesla (jak jsme je naťukli v předchozí kapitole - tedy ty zásady). Může jít opět o neznalost řemesla nebo o autorský záměr. Pokud jsme ochotni - často aniž pořádně víme proč - tyto odchylky odpustit, či pokud si jich dokonce v zaujetí ani nevšimneme, inu, je to asi také něco víc...

       3. Stálost účinku při opětovném čtení. Efemérnost účinku je charakteristickým znakem literatury pouze komerční. Má to logiku; účelem je knihu vychválit, prodat, (zaujmout něčím novým, tedy momentem překvapení), nechat zapadnout a přijít s další. Pokud ale po dotyčném dílku znovu nesáhneme jen v zoufalství dlouhé chvíle, nýbrž - vždyť je nečteme poprvé - v očekávání něčeho již známého (a protože nejsme masochisté jistě příjemného), velmi pravděpodobně to není pouhá komerce.

       4. Vztah k našemu světu. Komerci čtenář nezajímá jinak než jako zákazník. Svět (libovolno, zdali reálný nebo fiktivní) využívá jen jako kulisu děje a vůbec ho tedy nehodlá zachovat, je-li hezký, nebo zlepšit, nestojí-li za nic. Pokud v díle přesto postřehneme podobnou snahu, asi je to víc než komerce.

       5. Povaha hodnocení díla. Dobrá komerce hladce plyne naším vědomím a nedrhne v něm. Proto, i když se nelíbí, sotva vyvolá emotivnější a intelektuálně hlubší reakci (pokud ji zrovna nemusíme recenzovat, že). Nějak to zkrátka nestojí za to. Pokud nám ale za to stojí... (Blíže o tom v úvodu kapitoly Lesk a bída litarbitráží).

       Jak vidno, nejedna z pomůcek je dvojznačná; platí jak pro nedostatek řemesla, tak pro jeho „nadbytek“. Mohlo by se tedy stát (věřím, že jenom teoreticky), že se budeme rozněžňovat nad prachobyčejným brakem. Ačkoliv... opravdu jenom teoreticky? Co nám dá záruku, že nešlápneme táákhle vedle? Nejjednodušší odpověď zní: náš zájem o sci-fi a... trh. Ne však trh ledajaký. Socialistický knižní (takzvaný) trh se vyznačoval vynucenou stabilitou; omezenost témat a nedostatečnost až nepřítomnost konkurence činily ze čtenářů odkázaných jen na něj literární podvyživence (i žrout přece může trpět svého druhu podvýživou) a nejednou až nekritické obdivovatele všeho zakázaného. Trh nynější se vyznačuje spontánní nestabilitou, totiž přechodem od stabilty vynucené k přirozené (formované volnou konkurencí). A jak tomu v podobné situaci bývá, saturují se napřed ty nejnižší pudy (první jde na dračku brak), potom vášně (řekněme řadová komerce) a city (solidní komerce). To je proces, který nějakou dobu potrvá, najmě při poklesu solventnosti čtenářů. Přednost přitom budou i tady nejspíš mít (soudě dle jiných tržních artiklů) produkty zahraniční. (To vše ale za ještě jedné důležité podmínky: že půjde o trh živý, tedy s obratem. Můžeme si přece docela dobře představit „trh“ plný konkurence, leč vysokými cenami prakticky paralyzovaný.) Za nějaký čas ale začne pět, deset a postupně více procent čtenářů pociťovat hlad po něčem víc než jen po komerci. Mezitím se u nás i v nás pojem konkurence definitivně zabydlí (i v polygrafii), ceny klesnou, obrat vzroste a nabídka se (prakticky) vyrovná světové. Pak už, a k tomu směřuji, by se v dostupnosti toho nejlepšího ze světové sci-fi skutečně nemělo stát, že si spleteme nedostatek řemesla s uměním... Trh nás tedy naučí rozlišovat. Každého v rámci možností. Jeho vlastních možností. Čili každého jinak.

       

Ondřej Neff v úvodníku Ikarie 5/91 (Problém české SF) mj. konstatuje, že právě ty umělecky nejambicióznější z otištěných příspěvků se setkaly s nejrozporuplnější odezvou. To je jednak naprosto v pořádku a jednak se to skvěle hodí k uvození této kapitoly. Čím (umělecky) výše totiž dílo míří, čím delikátnější součásti lidské psychiky zasahuje, tím subjektivnější, tedy individuálnější, a také emotivnější a angažovanější názory vyvolává, neboť právě tam, v hlubinách vlastních duší, jsme nejcitlivější (protože nejryzejší). Rozdílnost názorů tedy sice ctí autory i čtenáře, zároveň však značně ztěžuje, ne-li znemožňuje snahy o jakékoli jednotné, univerzální hodnocení díla. Jediné - možná, na čem bychom se shodnout mohli, je definice jistých rámcových pojmů (třeba těch zde podtržených), dokonce snad i jisté stupnice, ovšem tu už si každé individuum usadí v hlavě zcela subjektivně... Za takovýchto okolností je každý přenos informací velmi ošidný a jediným způsobem, jak verifikovat cizí názor na dílo, je přečíst si ho. Znamená to zánik recenzí? Naopak. Intenzívní, nezkreslený a oboustranný tok informací nabude na významu, vždyť přelouskat celou nabídku nebude možné jak z finančních, tak časových důvodů (doufejme, že druhé důvody - když už vůbec nějaké musí být - časem zcela převládnou). Intenzívní recenzní činnost (oproti reklamním ódám na přebalech) by mohla a měla na knihu nejen upozornit (o to ať se koneckonců stará nakladatel), ale snad i napomoci s jakýmsi předvýběrem či - při jistém stupni důvěry čtenáře v recenzenta - až doporučení-nedoporučení k útratě peněz a času zrovna za ten či onen titul. To zase vyžaduje určitá pravidla hry. Kupříkladu v analytické chemii se různost vzorků, měřicích přístrojů a podmínek analýzy řeší zavedením tzv. standardů, porovnáváním s nimiž po analýze přesně stejným postupem lze složení neznámého vzorku stanovit docela přesně. Pravda, literatura není chemie, nicméně takový dobře ocejchovaný recenzent (o němž se kupříkladu ví, že je háklivý na logiku děje, na věrohodnost charakterů nebo třeba na filozofii či etiku díla) plus série notoricky známých klasických i nejnovějších arciděl žánru coby standardů by jistě velmi usnadnily recenzentům práci a především čtenářům orientaci.

       Závěry

       Profesionál (v literatuře) je člověk schopný dávat svému dílu takovou formu, která mu zajistí čtenářský (potažmo komerční) úspěch. To vše (snad jednou a určitě nejlépe) v podmímkách volné konkurenci přístupného, živého a stabilního knižního trhu (potom a jen potom splyne pojem profesionality prvního a třetího typu v jeden, ovšem jednosměrně - třetí typ se může dál živit jinak a psát třeba jen pro zábavu). Profesionalita je pouze prostředek, nikoli cíl psaní. Profesionalita je věc relativní; posuzuje a tím pádem ji spoluvytváří různě velká množina individualit - recenzentů a čtenářů (zde podtrhuji prvek aktivní spoluúčasti, tedy jistou spoluzodpovědnost nás všech za profesionální úroveň „svých“ autorů). Proto každá doba, která si ještě zachová alespoň jakés-takés čtenáře, si najde i (obdobné) profesionály. Profesionalita je zároveň věc především formy (díky níž může uspět i příběh značně plytký), jíž se lze do značné míry „vyučit“. Proto jistý nedostatek profesionality (jak ho vidí a ventilují ti, kdož skutečně jsou nebo se cítí být na vyšší profesionální úrovni než většina ostatních), tedy nedostatek literárního řemesla čili formy mně osobně nevadí tolik, jako (zvláště v poslední době) nedostatek obsahu, či chcete-li myšlenky mířící dál, za komerci... Zdůrazňuji to, protože věřím, že i u nás se nejnižžší pudy, vášně a city brzy saturují, a protože věřím, že máme právo chtít opusy čtivé i krásné literatury současně, v jedněch deskách... Proto skončím negativní parafrází Ondřeje Neffa (který to - ne poprvé v naší branži - všechno začal): Obávám se, že většina našich autorů se nesnaží, ba možná ani nemá na víc, než na pouhou zábavu... Přidá-li se i ten nedostatek řemesla, je to místy věru smutné počtení.