Interkom: Emancipace a já aneb jak jsem se stala divokou feministkou

„Napřed si dovolím chvíli organizovat. Za prvé, nehodlám mluvit sama. Zajistila jsem koreferát velkého českého vědce, vám známého Petra Brodského, pokud se ovšem dostaví, což u něho jeden nikdy neví, a potom i vy dostanete možnost. Vaše diskusní příspěvky hodlám rozdělit do dvou částí. V prvé budou odpovědi na dotazy, ve druhé mi můžete říci, co si o mně myslíte. Členové našeho klubu mi druhou část vymlouvali nebo alespoň obdivovali mou odvahu. Já ovšem na druhé části trvám, protože pro svou literárně grafomanskou úchylku potřebuji občas zásobu neotřelých výroků.

Dále bychom se měli dohodnout, jak se budeme oslovovat, abychom výrazně ozvláštnili ten historický okamžik, kdy žena vypráví o emancipaci mužům. Pokud vím, původně vyprávěli muži o emancipaci ženám. Engelsův esej O původu rodiny je toho příkladem. Potom si vyprávěly ženy o emancipaci mezi sebou, a semo tamo demonstrovaly. Dnes já, útlá žena, předstupuji před publikum skládající se převážně z hrubých chlapů, a skoro si myslím, že je to poprvé v historii.

„To můžu. Jsem totiž toho názoru, že postupné revoluce z důvodu mě naprosto záhadného působily k poklesu na nižší úroveň, zejména chování. Od šlechty k měšťanům, od měšťanů k podruhům, a tím se přebíraly i normy chování té které třídy, přičemž ti podruzi neměli nikdy podmínky pro nějaké dodržování společenských norem. Přitom by to bylo nastejno, prohlásit: Od teďka jsme všichni podruzi jako: Od teďka jsme všichni knížata. Důležitá je rovnost. A tak se nám vytratilo slušné chování. Přitom přetrval určitý podmíněný reflex - šlechtic rovná se dvorné a slušné chování, a toho bych ráda využila.“

Původně, podle práva římského, se emancipací nazýval akt, právní prosím!, kterým otec - pater familiae propouštěl člena rodiny ze své otcovské moci. Mohlo se jednat i o propuštění otroka. Tedy něco jako osvobození. Dnes se pod tento pojem řadí to, čemu říkáme rovnoprávnost, rovné postavení ženy ve společnosti i v rodině. Vzpomínáte? Žena je proletariátem rodiny a proletariátem v rodině? Ano, Engels.

A tady je jádro problémů současné ženy. Jsem přesvědčena, že tkví právě v tom, že racionální rozvržení pracovní síly v rodině není schopna zajistit ani společnost, ani rodina sama. Nu, a bez spravedlivého rozvržení pracovních sil v rodině se vztah ženy a muže, zejména v manželství - tenhle vztah asi převládá - rovná se vztahu otrokáře a otroka. Neboli, osvobození se jaksi nekonalo, a emancipované jsme jen zdánlivě. Přiznávám, a nesmírně mě to štve, že v mé vlastní rodině všechny mé pokusy o spravedlivou dělbu práce přímo žalostně selhaly. Pokusy jiných žen v jiných rodinách, pokud to kolem sebe pozoruji, ostatně také. Za své velké vítězství musím pokládat, že jsem si odmítnutím víkendů na chalupě vydobyla alespoň čas na domácí práce - samozřejmě se s tím sveze psaní, práce pro fandom a tak vůbec. Řada kolegyň, a to i bezdětných, mi to nesmírně závidí.

Pojďme se stručně podívat na historické kořeny našich současných problémů. Pokud jsme to dobře pochopila, v dobách předemancipačních představoval muž pro ženu otcovskou moc. Otec, manžel, muž vydržující si milenku, pantáta pro děvečku, šéf... Mnozí si představují, že je tomu tak i dnes. Zejména šéfové.

Tehdy to byla norma mravní, náboženská (zejména jeden z nejslavnějších psychopatů v dějinách, svatý Pavel, se v tomto směru vyřádil) a časem i právní. Takový Napoleonův civilní kodex byla v tomto směru taky poučná četba, ostatně, některé jeho části ještě platí, takže vdaná žena si musí založit konto na dívčí jméno, když si chce vést vlastní účet z vlastnoručně vydělaných peněz. Nuže, naše pramáti zjistily, že se jim to zajídá, a že se konec konců obejdou bez nějakého, zhusta despotického, tatíčka - nebo snad spíš vlastníka - na celý život. Pryč s ním! To tedy až dosud odpovídá termínu emancipace a je to bezpochyby myšlenka správná a chvályhodná. Jenže ta děvčata si to takhle nepřebrala, a šla na věc bez uceleného programu, bez koncepce, bez ideového základu, bez filozofie emancipace. Nevím, který kozel jim vnukl představu, že když budou pracovat jako muži, že doma také nebudou nic dělat, jako muži. Což jaksi nevyšlo. A tak dnes máme rovná práva, a já nehodlám popírat, že je máme, ale s povinnostmi je to trochu jinak. Samozřejmě, jak jinak, v náš neprospěch, na úkor našich sil a hlavně, hlavně času.

Aby komplikacím nebylo konce, pod rouškou rovnoprávnosti muži vyloučili ze svých norem chování takové věci jako rytířskost, galantnost, zdvořilost. Zapomněli na takovou samozřejmost, jako že ženu je třeba chránit a starat se o ni. Někdy mám dojem, že existuje celosvětová organizace Muži proti emancipaci.

Bohužel, nemám právě dojem, že existuje celosvětová organizace Ženy pro emancipaci, a snad je to dobře. Ale uvědomte si, že do normy chování ženy patří mimo jiné: půvab, něha, roztomilost, duchaplnost, hospodyňské ctnosti, provozování sportu a také musíme být funkcionářkami. Mimochodem, také máte dojem, že v Československu je daleko víc funkcí než lidí?

Nu, existuje moment, kdy se muž stane rytířem. Když má brnění. V nohou. Ale ani v tomto případě nemohu být, jak je po mně vyžadováno, nežná, ženská a půvabná, když se potácím po ulici obtížena desetikilovým nákupem - minimum! - skládající se z věcí proklatě neskladných. To by nesvedla ani Ornella Mutiová.

A pak, když už mám být něžná, ženská a roztomilá, potřebuji na to - co myslíte? Třeba ty, Vaše Matenosti. Ale přece motivaci, a ani nemusí být hmotná. Já jsem ráda, že jsem žena. Baví mě to. Mohu se krásně vyblbnout s účesy, oblékáním, třpytítky a líčením. To muži nemohou, nechtějí-li být pokládáni za homosexuály nebo alespoň transvestity, a já je proto upřímně lituji.

Bohužel, větší část mého života se odehrává mimo fandom, a tak je to s motivováním žen k ženskosti poněkud podivuhodné. Prozraďte mi, k čemu mě například mohou motivovat muži, které potkávám na ulici? To nejsou muži, ale bezduchý spolek hrubiánů, kteří řvou, nemyjí se a tudíž páchnou potem a zejména plivou na veřejnosti. Takový plivač mě vždycky motivuje k ráně čenichovce. Nečiním tak jen proto, že se mi současně zvedá žaludek, takže rána by neměla potřebnou razanci.

Naproti tomu se báječně bavím, když na mužské plivání zavedu řeč v mužské společnosti. Hoši začnou hájit právo na plivání jako své nezadatelné mužské právo. Skoro by zahodili všechna svá ústavní i lidská práva, jen když si mohou plivnout na ulici. A taky hlásají, že musí být špinaví a smrdět, neboť je to mužné. To je vám takový kabaret, kam se hrabe televizní Silvestr! A oni ti hoši ani netuší, jak humorně působí, neboť to míní smrtelně vážně, oni by snad byli schopni jít za tato práva demonstrovat.

Kdybych se příliš parádila do práce, mohl by mě manžel podezírat, že tam mám milence. On si to myslíval stejně, teď podezírá spíš fandom. Ale zato je s ním legrace, nemá břicho, nenosí bačkory a občas má mile praštěné nápady. Ale přece jenom je dost obtížné, ne-li nemožné být něžná, ženská a roztomilá, když se připotácí domů ze zaměstnání, chvíli jamruje, jak je unavený a jak ho všechno bolí, jak je ospalý a jak dlouho se pořádně nevyspal, načež v lepším případě udělá s dětmi úkoly. V dost častém horším případě si děti vymodlí úkoly s mámou, jelikož na tatíčkovi je vidět, že to dělá hrozně nerad. Osvobozený muž se v ten okamžik odpotácí k počítači, od kterého je třeba ho násilím odtrhnout, když už má krhavé oči a ruku vykloubenou ze všech kloubů od džojstyku a násilím ho odvléci k večeři. Po večeři se muž, teď již zcela vyčerpán, odpotáci do postele nebo dál kloubí ruku a džojstyk a krhá očima u počítače. Víte, že teprve od doby, co máme doma počítač, jsem pochopila plný obsah pojmů krhavý zrak? A tak muž krhavý zrak dál krhá, zatímco žeňuška vaří, pere, žehlí - zejména manželovy košile - spravuje fusekle, šije a v mém případě i píše. Na roztomilost a podobné ztrátové programy v tomhle rozvržení práce nezbývá čas. Přitom mi práce v domácnosti připadá dokonale nesmyslná, poněkud od ničeho k ničemu, a snad proto mě tolik vyčerpává. Vaření a krmení mě naproti tomu baví, ale ta zatracená doprava - a taky shánění - toho zatraceného materiálu!

Typicky ženská zbraň jsou například slzy. Co já se naplakala o pomoc, zejména v době, kdy jsem ji skutečně potřebovala. Nefungovalo to. Když mi jednou pláčem naběhly oči tak, že jsem musela jít k lékaři a získat neschopenku, protože jsem nemohla mezi lidi, pochopila jsem, že to takhle dál nejde. Otoky mi sešly, ale zůstaly po nich vrásky, které mám na památku své nebetyčné blbosti. To jsem skutečně nebyla schopná poznat dřív, že to nefunguje?

Onomu příslovečnému opernímu tenorovi a možná i některým z vás by došlo, že kdyby vytřel tu kuchyň, vybyde mi trochu času. Živočišný druh zvaný manžel však reaguje jinak. Vzít do ruky hadr ho ze záhadných důvodů pokořuje. Mě taky, ale přesto to dělám. Nuže, živočišný druh zvaný manžel prohlásil, že počká, až budu hotová, a usnul zdravým spánkem. Než hadr do ruky, radši se vzdal sexu. A se mnou!

Jsou i typicky ženské zbraně těžšího kalibru. Typicky ženská je totiž i hysterie a dělání scén. Nedělala jsem to ráda, ale zkusit se to muselo. Muž se chytal za srdce, sténal, že má předinfarktní stavy, což, jak jistě uznáte, znělo slibně. Muži se totiž o sebe hrozně bojí a vůbec jsou srabi. Ženy se o sebe zas až tolik nebojí, nemají moc co ztratit.

V té době se mi dostal do ruky nějaký Plzákův spisek, na základě kterého jsem usoudila, že nemám tu správnou inteligenci pro manželský vztah a vyhledala jsem pomoc manželské poradny. Zkušenost to byla zajímavá a každému ji vřele doporučuji, dost mi to dalo pro mé pozdější psaní, ale v mém základním problému, přetížení otravnými domácími pracemi a zejména enervující pohled na manžela domácích prací prostého, se nezměnilo vůbec nic. Dodnes můj muž ani neumyje nádobí, které upatlá sám, když nejsem doma.

V zájmu objektivity musím dodat, že dnes už jsem z toho venku, ale zcela paradoxním způsobem. Když mi vyšla první a pak i druhá povídka, když píšu soustavně a nejen v záchvatu inspirace, muž vůči mě zaujal postoj - holt umělec. Ona je trochu mimo, co se taky dá od umělce čekat. A nekritizuje špinavá okna. Ovšem to jaksi není právě metoda použitelná univerzálně pro široké masy pracujících žen...

A v tom je právě ten háček. Kdyby rovné povinnosti fungovaly, neseděla bych před vámi a nenesla kůži na trh. A kdyby to byl jen problém domácností, ale ženy pracují většinou v oborech, které jakž takž k něčemu vypadají - potravinářství, oděvy, obuv, zatímco mužská tradiční odvětví, jako stavebnictví nebo těžké strojírenství, tam se to vede. Pak má ta ekonomika k něčemu vypadat. A tady končí každá legrace. Ženy evidentně i v zaměstnání, jak vyplývá z toho, co jsem řekla, pracují víc a líp než muži, přičemž muži jsou na vedoucích postech. Ženy si ovšem na rozdíl od mužů nedovolí být po příchodu z práce utahané, neboť je čeká práce. Musí být tudíž na sebe náročné. Co je přirozenějšího, že chtějí od mužů, tradičně silného pohlaví, obdařeného svaly, aby dokázali aspoň to samé co ony! Jinak ho totiž nemohou respektovat. A ony chtějí respektovat, jinak by jím musely pohrdat. Když však muž předvádí, jak hezky umí fňukat a vyhýbat se práci, nemůže dost dobře ženě imponovat. A pak se chlapec diví.

Znám řadu žen, které se se vším smířily, rezignovaly a bez protestu dělají, co je třeba nebo, častěji, co se od nich požaduje, neboť někdo to konec konců udělat musí. Jistěže musí, ale správné to není, tisíckrát ne. Protože, i když to dělám stejně, mi resignace není vlastní, dovolila jsem si tady k vám promluvit ve jménu těch tisíců otrokyň vašich vyleštěných parket, čistotou zářících oken /aby nás sousedi nepomlouvali/ i vašich načinčaných chalup. To jsem si dovolila hodně, co? Můžete mě nazývat divokou feministkou, modrou punčochou či sufražetkou, budu tyhle tituly nosit s hrdostí. Jen bych prosila, abyste mě nebili.

Upřímně řečeno, měl by v tom něco dělat. Měl by působit na rovnopovinostnění mužů, měl by vytvořit společenskou objednávku, měly by na toto téma vznikat filmy, divadelní hry, publicistické pořady, mělo by se formovat veřejné mínění - nechci říkat, co se ve skutečnosti formuje. Ve skutečnosti, pokud jsem si všimla, pořádá Svaz kurzy šití, vaření a ručního tkaní. Zřejmě pod heslem Slepicí lépe a radostněji, nebo je to heslo Za slepici budoucnosti?

Jsme ženy, skutečně slabé a skutečně něžné, i když nám nikdo ve světě, ve kterém žijeme, nevytváří podmínky pro to, tyhle vlastnosti projevit. Proto potřebujeme mužnou hruď ke klidnému spočinutí a postěžování si, jak je na nás manžel, případně šéf, nejčastěji oba, zlý. A jak nás oba přetěžujou. Což pochopitelně musí každého milence rychle otrávit, neboť je to furt jen mužskej, a tak je třeba si pořídit jiného. Každý z vás jistě chápe, že k tomuto účelu je živočišný druh zvaný manžel - ostatně není to specielní odrůda druhu zvaného šéf? - hrubě nepoužitelný.

Je tudíž zapotřebí novelizovat ústavu, což se v současné době stejně děje, a zákon o rodině, ale teď by se to v té záplavě nových kodifikací ztratilo. Ustanovení, na které narážím, zní zhruba takto: Manželé jsou povinni žít spolu, být si věrní a vzájemně si pomáhat. Přiznávám, že jsem byla líná si vyhledat přesně znění, což ale nic nemění na tom, že je to zářný příklad jahodové proklamace, která by se fakt měla uvést do souladu s životní realitou. A naformulovat tak šikovně, aby aspoň některé muže motivovala k zrovnopovinostnění. Některé myslím žárlivé, ti ostatní by se třeba časem přidali.