Interkom: Ženská emancipace jako produkt křesťansko-liberalisticko-marxistické, freudisticko-feministické, ďábelské moderní civilizace

K otázce, zda ženská emancipace je dobrá či špatná, zda je to jev historicky pokrokový, nutný, přínosný a pozitivní, zda koncepce emancipace je v podstatě rozumná a nebo naopak zcela šílená, scestná a nebezpečná, je podle mého názoru nutno přistupovat dialekticky, čili, neformálně řečeno, při jejím řešení je nutno důsledně vycházet z metodologie vypracované kolektivem spolupracovníků známé rozhlasové stanice Radio Jerevan.

Emancipace je totiž zároveň dobrá i špatná, rozumná i šílená, nutná, přínosná, scestná i nebezpečná, v závislosti na tom, co si pod tímto slovem představujeme. Pokusme se podívat na celou záležitost trochu podrobněji.

Jedním z důležitých nástrojů lidského poznání ve všech dobách byla a dodnes je schopnost generalizace, zobecňování. Člověk se seznámí s nějakým konkrétním jevem, vytvoří si na něj určitý názor a setká-li se později s jevem podobným, přenáší dříve vytvořený názor i na tento nový jev. Moderní vědec - teoretik, stejně jako primitivní sběrač a lovec, každý svým způsobem, uvědoměle či neuvědoměle, si rozděluje jednotlivé fenomény jevy světa, v němž žije, do klasifikačních tříd, do škatulí, s jejichž pomocí si usnadňuje zpracovávání nových informací. Tato schopnost klasifikace patří zřejmě nejen mezi obecné vlastnosti našeho druhu, ale do určité míry mezi základní vlastnosti života vůbec. Na jejím instinktivním uplatnění je např. založena schopnost prostorového vidění, která je vlastní celé řadě různých živočišných druhů.

Klasifikace zjednodušuje poznání. Zjednodušené poznání nemusí být ovšem vždy poznáním správným. Klasifikace je založena na podobnosti, na analogii. A analogie je sice nesmírně užitečnou pomůckou při tvorbě hypotéz, na druhé straně je ale zcela bezcenná jakožto nástroj důkazu správnosti takovýchto hypotéz. Zločinecký obličej nějakého jedince může být pro zkušeného vyšetřovatele užitečným ukazatelem nadějného směru pátrání, nemůže však sloužit v jakž takž racionálním právním systému jako důkaz viny. A zde se dostáváme k jednomu důležitému rozporu, který provází lidstvo po celou dobu jeho známé historie.

Klasifikace, škatulkování lidí na základě nějaké společné a přitom zcela irelevantní vlastnosti patří k nejčastějším, i když ne jediným, zdrojům společenské diskriminace. Existence takovéto diskriminace je na druhé straně téměř vždy doprovázena bojem za jeji likvidaci. Často to dokonce vypadá tak, že úspěšné odstranění jedné formy této diskriminace vyvolá okamžitě vznik nějaké nové.

Tak např. zrovnoprávnění provinciálů v Římské říši ve 3. století bylo okamžitě následováno zavedením diskriminace sociálního typu, t.j. rozdělením římských občanů na tzv. honestiores a humiliores, odbourávání privilegií aristokracie v Evropě 18. - 19. století doprovázel rozvoj plutokratismu, rasismu a šovinismu, pokles významu majetku a rasového původu v 2. polovině století dvacátého doprovází prudký rozvoj rasismu generačního (ten může mít i gerontokratickou, i gerontofobní variantu) atd. Leč vraťme se k našemu tématu.

Osvícenství 18. století spolu s na ně navazujícím společenským, průmyslovým a vědeckotechnickým rozvojem ve století 19. a 20. reprezentuje epochu, ve které dochází k historicky asi zcela bezpříkladnému pokusu o likvidaci všech forem přežívajících i nově vznikajících diskriminací z pozic racionálně chápané spravedlnosti. Boj za občanskou rovnoprávnost žen je logickou součástí tohoto pokusu. Osobně se domnívám, že v tomto případě máme co dělat se záležitostí, kterou je třeba jednoznačně vítat a podporovat.

Jestliže napíši knihu, vytesám sochu nebo spravím automobil, jestliže vyrábím nábytek nebo šiju šaty, zastávám-li funkci ředitele, frézaře, ministerského předsedy nebo uklízeče, rozsuzuji-li soudní pře, případně páchám-li zločiny, pak, podle mého osobního názoru, mám nárok na to, aby byly hodnoceny výsledky této mé práce bez ohledu na to, do jakých škatulí si někdo zařadil mou osobu. Nemá-li někdo rád blonďáky a zrzavce, Čechy nebo Němce, Romy či Slováky, pokládá-li za méněcenné ženy nebo muže, pak v racionálně organizované společnosti, by to měl být jeho problém a nikoliv problém těch, jichž se jeho předsudky týkají. Totéž se samozřejmě vztahuje i na záležitosti majetkové, obchodní atd.

V životě společnosti existují ovšem situace, kdy člověk zastává úlohy založené na specifických, nikoliv obecně lidských parametrech jeho osoby. Modrooký blonďák nemusí být nejvhodnějším adeptem na roli filmového čínského císaře, kvalitní saxofonista, byť by to byl sám Jack Lemon, si těžko může stěžovat na diskriminaci mužů, nechtějí-li ho přijmout do dívčího hudebního souboru atd. A zde se dostáváme k problematice rodiny.

Rodinné společenství naprosto a vůbec není tvořeno obecně lidskými parametry, jak se nám to pokouší namlouvat teploušský žargon našich právníků, psychiatrů a manželských poraden, nýbrž ženami, muži, dětmi. Rodina také není, na rozdíl od státu, kmene či sběračsko-lovecké tlupy, společenstvím politicko protistátního charakteru. Mechanické aplikování politických, makrospolečenských pojmů a vztahů jako nadvláda, nerovnoprávnost, rovnoprávnost, vykořisťování atd. na vnitrorodinné struktury může proto vést ke zcela absurdním výsledkům. (Např. zjednodušená marxistická analýza situace v průměrné rodině by pravděpodobně dospěla k závěru, že manželé, namísto vzájemného hašteření, by se měli spojit proti svému hlavnímu třídnímu nepříteli, t.j. proti vykořisťovatelské třídě dětí - nejbestiálnějšími vykořisťovateli jsou samozřejmě kojenci. Ti své oběti doslova vysávají.)

Pokoušíme-li se tedy aplikovat myšlenkové stereotypy ženské emancipace nejenom na makrospolečnost (tedy např. na stát), ale také na rodinu, narážíme na zcela specifické problémy, které jsou pravděpodobně hlavním zdrojem kontroverznosti celé záležitosti, problémy vyplývající z toho, že rodina není založena ani tak na rovnosti či shodnosti svých členů, jako spíš na jejich specializaci a komplementaritě.

Z historického hlediska je v zájmu spravedlnosti nutno přiznat, že hlavními iniciátory rodinné odrůdy ženské emancipace, jinak řečeno hlavními iniciátory pokusu o aplikaci ideálů Velké francouzské revoluce (volnost, rovnost, bratrství) na vnitrorodinné vztahy nebyly ani tak radikální feministky, jako spíš feministé mužského pohlaví. Specielně v oblasti teorie je mužský podíl téměř stoprocentní. Významnou, i když ne zcela monopolní roli přitom hrály různé levicové společensko-politické a filozofické směry.

Začalo to někdy kolem poloviny 19. století, kdy paralelně k darwinovskému a lamarcovskému evolucionismu v biologii vznikla v kulturní antropologii tzv. vývojová teorie rodiny. Mezi oběma evolučními koncepcemi je ovšem jeden velice závažný rozdíl.“

„Podle kulturně - antropologického evolucionismu lidská rodina není produktem biologického vývoje probíhajícího v paleontologických časových dimenzích, nýbrž výsledkem vývoje historického, probíhajícího zhruba v posledních desetitisíci letech. V souvislosti s tím základní normy rodinného chování lidí nejsou fixovány obecně lidskými instinkty, moderněji řečeno nejsou determinovány genetickou výbavou našeho druhu, ale pouze společensko - kulturními návyky a mocenskými příkazy (psanými či nepsanými zákony).

V druhé polovině 18. století se hlásila k rodinnému evolucionismu většina tehdejších kulturních antropologů a teoreticky orientovaných etnografů jako např. Lubock, Taylor a především Lewis Morgan, jehož koncepce se stala východiskem marxistické teorie pravěku, jak ji známe z převážně Marxem napsaného a po jeho smrti definitivně Engelsem redigovaného spisu „Vznik rodiny, soukromého vlastnictví a státu“.

Existuje hluboká myšlenková souvislost mezi utopicky (a nejen utopicky) socialistickou představou pravěku jako zlatého věku, kdy nebylo válek, bohatých ani chudých, utlačovatelů ani utlačovaných, silných ani slabých, kdy všichni žili svorně a člověk člověku byl bratrem, a mezi obdobnou vizí rodinných evolucionistů, v níž prvobytní pospolníci žili v harmonické společnosti, v níž nebylo manželů ani manželek, žárlivců ani netýkavek, kde každá žena byla potenciální milenkou každého muže a naopak.

V optimistických variantách spřízněných filozofií dějin se předvídá pro budoucnost návrat těchto vymožeností, ovšem na nové, kvalitativně vyšší úrovni, odpovídající novému závitu vývojové spirály.

S nástupem neolitu, čili se vznikem zemědělství, se situace podle Morganova schematu začala komplikovat. Dosud jednotná společnost se strukturovala na tzv. rody, všeobjímající svobodná sexualita se rozpadá a partikularizuje, vzniká skupinové manželství, ženy, doposud společně pečující o nedospělou mládež, se začínají egoisticky zaměřovat na své vlastní potomky, přičemž jejich převažující podíl na zemědělských pracech, jakož i skutečnost, že jen ony samy znají své děti, jim zajišťuje vládnoucí postavení ve společnosti. Nastává období matriarchátu.

Názor, že kdo v lidské společnosti nejvíce pracuje, ten v ní také vládne, by mohl celé teorii dodávat punc půvabné naivity, kdyby ovšem nebyl bez jakéhokoliv vysvětlení opuštěn při analýze pozdějších společenských formací. Vraťme se ale k Morganovi a Engelsovi.

S nástupem plužního zemědělství, ve kterém se rozhodující mírou uplatňuje mužská pracovní síla, dochází k dalšímu přelomu. Vzniká patriarchát, párové manželství a konečně temný věk monogamie. Ženy upadají do brutálního mužského otroctví, ve kterém setrvávají po celou epochu třídně rozděleného lidstva.

Pojmy monogamie, párového manželství a rodového zřízení vnáší, vzhledem ke konfuznosti svého použití, do celé teorie přídavný zmatek. Monogamie totiž vůbec není typickou formou lidské rodiny, zatímco párové a skupinové manželství patří, ve formě, v níž je teorií prezentováno, do oblasti čirého myslitelna. K této záležitosti se ještě vrátíme.

Evolucionismus dominoval v kulturní antropologii zhruba do konce století. Za jeho posledního významného představitele bývá považován Fraser, jehož hlavní dílo „Zlatá ratolest“ bylo několikrát přeloženo i do češtiny.

Nástup funkcionalismu v prvních desetiletích 20. století a s ním spojený rychlý vývoj terénního etnografického výzkumu znamenal konec rodinného evolucionismu jako uznávané vědecké teorie. Zároveň ale paradoxně právě v této době dochází k jeho široké popularizaci v souvislosti s globálními úspěchy marxismu jako politické filozofie. Na východě i na západě, v Evropě i v Americe se staly základní mýty kulturně - antropolotického evolucionismu stejně známými jako Starý Zákon.

Zhruba od 60. let dochází k odklonu od morganovských dogmat i v marxistické (včetně sovětské) prehistoriografii a etnografii. Klíčovou roli přitom sehrály práce sovětského australisty Vladimíra Rafailoviče Kava věnované analýze soudobých paleolitických společenství, především společenství australských domorodců, jejichž některé skupiny se nacházejí (případně donedávna nacházely) na primitivnějším stupni společensko - ekonomického vývoje než naši známí evropští lovci mamutů.

Ukazuje se, že ačkoliv se lidstvo dělí do několika stovek a možná tisíců kultur, které se navzájem často velmi dramaticky odlišují, základní parametry rodinné organizace a rodinné etologie jsou, navzdory představám evolucionistů, ve všech lidských společnostech dost stejné. Rodina australských domorodců se v podstatě neodlišuje od tradiční rodiny čínské, indické, melanéské, papuánské, africké a indiánské, staroslovanské, starogermánské, perské, arabské, případně eskymácké. Zdá se, že vlastně jedinou kulturou, která se pokouší s lidskou rodinou teoreticky i prakticky v různých směrech již po 2000 let cvičit, je tzv. křesťansko - evropská kultura.

Shodnost určitého chování v různých kulturách implikuje domněnku, že toto chování není podmíněno kulturně, nýbrž geneticky. V případě známého freudistického sexuálního tabu matka syn, které evolucionismem ovlivněný Freud pokládal také za kulturní konvenci, jde dokonce o záležitost, která je společná nejen lidem, ale i šimpanzům a gorilám, ačkoliv se rodinná etologie těchto druhů jinak dramaticky liší jak od sebe navzájem, tak od etologie lidské. Vzhledem k dlouhému nezávislému vývoji hominidů a pongidů je zřejmé, že toto pravidlo muselo být geneticky zafixováno již někdy ve starších horách třetihorních, nejpozději do oligocénu.

Ústup antropologického evolucionismu ve vědě se zatím příliš neprojevil v oblasti školství. Tak např. u nás stále používaná vysokoškolská učebnice pravěku a starověku je v tomto směru zcela dogmatická a ve středoškolských učebnicích je situace pokud možno ještě horší. Zachována zůstává také popularita evolucionistických představ v povědomí širší veřejnosti. V nejrůznějších projektech komunistických společností (jakými jsou např. západoevropské a americké komuny vznikající hlavně v 60. a 70. letech) byly konány pokusy o zavedení morganovského skupinového manželství, ale bez dlouhodobějšího úspěchu. Obdobné zkušenosti byly udělány i v komunisticky orientované odrůdě izraeleských kibuců, organizovaných stranou MAPAM. Ačkoliv jde o zatím asi jedinou sociálně i ekonomicky úspěšnou a volné konkurence schopnou formu komunistické společnosti, pokusy o komunizaci manželství tam zcela zkrachovaly a byly opuštěny již ve 30. letech.

Zachován zůstává i vliv evolucionismu v literatuře. Ze zahraničních autorů je v tomto směru aktivní např. Robert Graves, jehož matriarchátní přepracování řeckých bájí vyšlo i v českém překladu. Ve sci-fi literatuře je v této souvislosti možno uvést především Roberta Merlea, z české (případně moravské) literatury např. Jobánkovu „Tvář bohyně Tanit“, která byla morganismem dost výrazně poznamenána.

Obraťme se ale konečně k hlavnímu tématu, jímž je problém, že manžel její zmatenosti referentky doma málo pracuje. Osobně jsme si provedl menší sociologický průzkum a dospěl jsem k názoru, že takováto situace je naprosto typická. Dokonce i v domácnostech, kde manžel je domácí kutil, případně kdy jde o maniakálního feministu hrdého na svou výkonnost v domácích pracech, faktický podíl manželky na udržování chodu domácnosti je zpravidla podstatně větší. V rodinách s dvěma či více malými dětmi pak spojitost s nepřetržitostí, s jakou žena dokáže vykonávat po celé odpoledne a večer tisíc drobných, blbých nezbytných činností, dosahuje tak šílených parametrů, že to evidentně zcela přesahuje ne-li fyzické, tedy rozhodně psychické možnosti mužského organismu. Jde-li navíc o ženu plně zaměstnanou, máme co dělat s vyloženě nezdravým způsobem života, o čemž se můžeme přesvědčit srovnáním vzhledu našich starších žen s obdobně starými turistkami přijíždějícími k nám z USA či západní Evropy.

Řešení navrhované její zmateností referentkou je z tohoto hlediska podle mého názoru neuspokojivé. Návrh zákona o povolení milenců, ať již je míněn jako kompenzace či jako ultimativní klacek, je zcela irelevantní. Křesťansko-evropské manželství dnes totiž de facto nijak efektivně milence nezakazuje. Navíc toto manželství bylo tak dlouho vylepšováno, reformováno a osvobozováno, až ztratilo z mužského hlediska jakoukoliv užitečnost. Již dnes je pro muže daleko výhodnější hrát úlohu milenců než manželů. Pokud se přesto ještě žení, činí tak z čirého altruismu, přesněji činí tak ve stavu altruistického šílenství, ve kterém jsou ochotni udělat ženě radost za každou cenu, bez ohledu na oběti s tím spojené. Vymýšlení dalších zákonů právě proti manželům je tudíž zcela absurdní.

Existuje ale ještě další důvod, pro který pokládám uvedený návrh za neuspokojivý. Ženy sice naší tvrdou realitou dvouzaměstnanecké rodiny kombinované s obtížným sháněním čehokoliv evidentně trpí, nicméně jakž takž přežívají. Muži nikoliv. Délka života mužů se zkracuje nejen relativně vůči zahraničí, ale i absolutně. V historicky krátké době nebudou existovat žádní muži, tedy ani manželé, ani milenci. Pokud samozřejmě nebudou provedena účinná protiopatření.

Mužský organismus je stavěn na velký výkon, který má být střídán vydatným odpočinkem. Po milióny let, po statisíce generací pobíhali muži po lese a lovili zvěř. Když se muž vrátil domů, byl, v případě, že byl lov úspěšný, ženami chválen a obdivován, v případě neúspěšného lovu chlácholen a utěšován. Jestliže muž, namísto pobíhání po lese, civí v práci do papírů, případně do obrazovky, naprosto to neznamená, že by tím u něho zanikl geneticky zafixovaný stereotyp odpočinku při návratu domů. Tento stereotyp je nutno respektovat. Jestliže je manžel po příchodu vystaven svárlivému peskování jen proto, že zaujme přirozenou polohu ležmo a začne si číst noviny, pak se nutné dostává do stresové situace, užírá se a užírá, až nakonec zemře.“

Na tomto místě je třeba čtenáři sdělit, že ještě ve středu před naším návštěvním dnem měl Petr hotovou sice větší část, ale přece jen část referátu a vzpěčoval se vystoupení. Kromě jiných věcí jsem mu slíbila, že jakmile uvidím, že text končí bez závěru, skočím mu do řeči, pohádám se s ním a nedokončenost zatušuju.

„Tím vším vůbec a naprosto nechci tvrdit, že by nebylo možné používat manžela k vykonávání domácích prací, jenom chci zdůraznit, že je třeba respektovat jeho mužskou specifiku, že je třeba rozlišovat mezi skutečností a fantaskní realitou nedomyšlených paragrafů, že je třeba chápat, že muž v soudobé rodině není žádný bezpohlavně rovnoprávný partner, nýbrž ohrožená a v podstatě křehká bytost, jejíž chov bude možná již v blízké budoucnosti patřit k vzácným privilegiím.

V této souvislosti bych se zastavil u jedné drobnosti. Referentka C. B. se ve své přednášce zmínila o tom, že muži často plivají a pokládala to za projev mužské nevychovanosti. Zdravotníci nás ale ubezpečují, že asi 1/4 nebo 1/3 (přesně nevím) mužské populace v Praze ve stáří 30 a více let má v nějaké formě chronický zánět průdušek. Pro neinformované podotýkám, že jde o nemoc, která nutí své oběti k častému plivání. Pokud jde o ženy, ty si naopak v Praze klidně dýchají, jako by tu byl úplně normální vzduch.

Závěrem bych chtěl zdůraznit ještě jednu věc. Základní příčinou neuspokojivosti referentkou vylíčeného stavu naprosto není nedostatečná pracovitost jejího nebo jakéhokoliv jiného manžela, nýbrž touto příčinou je neuspokojivá makrospolečenská realita. Řešení tedy vůbec nespočívá v převychovávání manželů, ale v reformě této makrospolečenské reality. Konkrétně mám na mysli, aby obchody a služby fungovaly alespoň na průměrné evropské úrovni, aby zaměstnanost žen nebyla ve střední statistické rodině ekonomickým imperativem, nýbrž jednou z možných variant osobní seberealizace.

Řečeno terminologií jedné naší významné spisovatelky, bezpohlavní vědkyně by se pak i nadále vyžívaly v zaměstnání, jiné odrůdy manželek by se zaměřovaly třeba na džezgymnastiku, strečing, tanec, sex, uměleckou tvorbu apod.

Možná, že to vypadá jako fantasy, ale jde rozhodně o reálnější koncepci než jakou reprezentuje představa, že na rodinu a zvláště na její dětskou a mužskou část je možno beztrestně aplikovat všechny ideologické a technologické výstřelky soudobého, pozdně křesťanského civilizačního okruhu.“

„Díky, ty jsi fakt hodnej kluk. Poslyš, já, zatímco jsi tu nebyl, jsem stanovila pravidla pro diskusi včetně dělení na ty dvě části. Tobě ta druhá část nějak nešla pod vousy, mám tě z ní vyloučit?“

Od počátku besedy jsem byla toho domnění, že výroky matek a babiček je nutno ignorovat. Když se jeden pustí do polemiky, urazí něčí matku, a kromě toho mi jde jaksepatří na nervy, když se přede mnou jako zářný vzor pořád vznáší nějaká matka.

Ženská emancipace jako produktkřesťansko-liberalisticko-marxistické, freudisticko-feministické,ďábelské moderní civilizace

(Poznámka k textu Emancipace a já)

Ženská emancipace jako produkt
křesťansko-liberalisticko-marxistické, freudisticko-feministické,
ďábelské moderní civilizace