Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       - Už se zase hádají - pomyslela si zelená Zu.

       Om a Or, kteří šli nejprve mlčky vedle ní, se najednou do sebe pustili s velkou nenávistí. Zu věděla, že je to kvůli ní. Už několik dní se jí oba dvoří, aby ji jeden z nich mohl naplnit. Om si myslí, že je lepší než Or a naopak. Ani lesklá Zu neví, po kterém z nich víc touží její čisťounké zelené hrdlo. Om je krásně oranžový a jemný. Or je leskle červený a opojně voní...

       Zu ve žhavém slunci září touhou po naplnění. Už aby to bylo! Vždyť si může přece napřed vychutnat Oma a teprve potom miláčka Ora. Hlavně, aby už měla někoho z nich vsunutého ve svém úzkém hrdle a cítila, jak ji plní šumivým nektarem. Om nebo Or, jenom brzy, už teď. Ale Om s Orem se kolem sebe ovíjejí jako dva pestří hádci. Jsou zaujati bojem o ni. Oranžovo-červená spirála se před zelenou Zu svíjí a vůbec nevnímá její hladkou krásu.

       Lesklé hrdlo Zu je suché, vyprahlé. Potřebuje náplň, je k tomu přece stvořena, má na to právo!

       Om a Or jsou už unaveni hádkou a bojem. Jsou vyčerpaní, zapleteni do sebe. Zu si vzdychne a ulehne toužícím hrdlem směrem k nim. Jsou tak blízko, tak blizoučko! Zu cítí omamnou vůni Ora a vnímá dráždivou oranž Omovu. - Nevydržím! - třpytí se...

       Zu začíná pomalu klouzat k unaveným druhům. Jejich smíšená vůně je pro Zu tak dráždivá, že dál už nečeká. Začíná rychle a obratně oba nasávat. Jsou tak unaveni, že si toho všimnou, až je pozdě. Zu už je má ve svém lesklém zeleném hrdle. Oba do ní vnikají a jejich touha po Zu je nutí, aby ji celičkou naplnili. Ale jsou dva. Plnění probíhá příliš bouřlivě. Spousta růžové a žluté pěny uniká Zu z hrdla do vyprahlého písku. Zu se snaží o něco vzepřít, aby se postavila a zklidnila bouřící náplň. Konečně se jí to podaří a pevná lesklá Zu stojí, opřena svými krásně klenutými boky o úpatí písečné duny. Stojí a je spokojena. Její smysl bytí je naplněn.

       Vtom... - co to bylo? - Zu zpozorní a její tělo se ještě ostřeji zablyští ve výhni přímého slunce. Na obzoru vidí stoupat mračno prachu a písku. Blíží se k ní! Je to snad písečná bouře? Krásná hladká zelená Zu se napřímí v celé své hrdé výšce a vidí tak líp. Blíží se k ní nějaký obrovitý netvor. Ale potácí se. Je na konci svých sil.

       Zu se leskne a třese strachem. Je plná, nemůže se skrýt. Náplň Oma a Ora by z ní příliš brzy vyprchala. Musí tedy nehybně stát. Snad si jí obr nevšimne!

       - Proč jen jsem tak lesklá a pěkně zelená? - pomyslí si smutně ustrašená Zu. Jistě ji ten obr uvidí, jde přímo k ní! - Teď se zastavil a mne si oči. - Ubohá Zu strne. Je to Pán! ...Dívá se přímo na ni! - Ne, ne! - chce vykřiknout Zu, ale její boky pevně sevře ruka toho obra. Je drsná, celá popraskaná a strašně pálí. Ústa plná drobounkého písku se žíznivě přisávají k lesklému ústí hrdla malé Zu. A zoufalá křehká Zu cítí, že je nenávratně vyprazdňována. Cítí, jak ji náplně Oma a Ora opouštějí a plní objemné břicho zlého obra. Zu chce křičet, volat o pomoc, ale hrdlo má ucpané žíznícími ústy. Ví, že tady, uprostřed moře písku, by její slaboučké volání stejně nikdo neuslyšel.

       Plyne čas... Konečně má Zu své hladké hrdlo volné. Žhavý okolní vzduch ale rychle vysušuje. Zu je rozhořčena. Nechápe tu velkou nespravedlnost. Její dva miláčky, Oma a Ora, pohltila ta obří nestvůra - Pán! Zu osaměle cítí, jak je zbytečná a vyprahlá. Tiše se rosí - pláče. I Pán tiše uvažuje, co s ní. Jistě už ví, že je k ničemu.

       Zu hledí celým svým lesklým povrchem do velkých zlých očí. Dívá se na jeho dlouhé špinavé vousy. Jsou slepené potem a zaprášené pískem. Náhle Zu pocítí pevné sevření prstů a dlaně okolo svého zeleného těla. Zatočí se s ní celý svět. Švih a už malá Zu letí horkým vlnícím se vzduchem někam do neznáma. V hrdle ji děsem hučí, svět kolem se rozpliznul do duhové tříště. Vnímá příšerný let celým svým tělem. Ví, že je první i poslední v jejím krátkém životě. Její existence v tvaru. Letí příliš rychle a pak rudce klesá. Strach ji svírá zelené hrdlo. Už ví, že brzy narazí. A to bude konec.

       Náraz je velmi tvrdý. Tvrdý tak, že nádherné lesklé boky malé Zu pukají a mění se bleskově v hromádku ostrých střípků. Několik z nich je odmrštěno a znovu letí vzduchem. Některé po chvilce zapadají do šedozlutého písku. Jako zelené jiskřivé květy, do žlutavých matných záhonů. Nakonec jen právě dva drobounké zelené střípky, ostré jako jehličky, letí tetelícím se vzduchem dál. Směřují přímo k očím toho, který zničil malou zelenou Zu. Do očí stejně bezbranných jako byla malá Zu.

       Nad krajem bez života se do ticha horkých písečných dun zařízl ječivý výkřik. Krátké zachroptění pak pohltilo nekonečné milosrdné ticho. Ale to už malá Zu nemůže vědět. Právě ji přikrývá jemný písečný prach, jako lehounký rubáš. V naprosté nicotě umírá vyčerpaný obr. Vlastně osamělý člověk, který provždy uhasil svou palčivou žízeň. I přes něj se převalí drobná zrnka písku. Drobná tak, jak jsou drobné střípky zelené Zu.

       Za několik okamžiků je všude jen souvislá vrstva žlutavého písku. Ani jediná stopa nikonu neprozradí slova tohoto příběhu. Snad se ani neudál, kdo ví...

       

       Míjení J.K. byla nominováno v kategorii krátká povídka v roce 1991.