Interkom: ŇORK Z LETADLA

V našich knihkupectvích se nesetkáváme příliš často s francouzskou tvorbou, a tak když jsem nedávno zahlédl ve výloze knihu s cedulkou francouzský dobrodružný vědeckofantastický román, neváhal jsem a koupil ji.

Autorem románu nazvaného Ňork je Stefan Wul (vl. j. Pierre Pairault), rozený Pařížan, považovaný za klasika fr. sci-fi, protože „se mu jako prvnímu podařilo zavést do domácí tvorby prvky dynamické dějové SF amerického typu“. Tématem by se kniha dala zařadit k dnes již početným postkatastrofickým vizím, v nichž se po zničené Zemi a ve vylidněných městech pohybují barbarští divoši uctívající předměty z dob civilizace. To vše patřičně podbarveno neustálými útoky zmutovaných příšer. Tedy ne sice originální, myslím však, že stále atraktivní námět slibující napínavé a trochu tajemné vyprávění. Zpočátku jsme dokonce myslel na srovnání s Aldisovým Non stop. To mě ovšem velice rychle přešlo (po přečtení asi 3 stran!).

Neboť to, co dokázal tento údajně klasik vytvořit na relativně malém rozsahu (108 stran), mě velmi zklamalo. Nevím, které věkové kategorii byla kniha původně určena, silně ovšem pochybuji, že by mohla hlouběji zaujmout čtenáře nad 15 let. Vždyť už výběr hlavního hrdiny - černošského chlapce přátelícího se s medvědem - o lecčems svědčí. Jde mi však především o rychlost a povrchnost, s jakou se autor dokázal vypořádat s tímto vděčným tématem. Děj totiž často připomíná spíš koncept, podle kterého by měl být příběh teprve napsán. Autor, jako by ho stále něco popohánělo a bránilo mu věnovat se pečlivěji jednotlivým částem, vrší ve spěchu jednu akci na druhou. Což by samozřejmě nemuselo být nutně na škodu, pokud by byly akce řádně promyšlené a dotažené. To, co spisovatel předvádí, však vypadá jako přelet letadlem nad popisovaným místem. Dokonce ani z tak nosného tématu, jakým bezesporu je první návštěva chlapce v opuštěném městě, nedokázal autor vytěžit víc než 3 strany strohých sdělení a konstatování.

K celkové nepropracovanosti knihy přispívá kromě této řekněme spěšnosti i způsob, jakým se chlapec stává géniem. (Pokud byste se chtěli poučit, jezte denně mozek zmutovaných polointeligentních chobotnic a přitom se vykašlete na jejich radioaktivitu.) Chlapcova genialita dostává na posledních stranách přímo kosmické rozměry. Nejenže ovládá levitaci a vytváří si několik stovek dvojníků, kteří pro něj pracují, navíc ještě „ohromenému“ čtenáři s úsměvem sděluje, že právě přemístil Zemi na úplně jiné místo ve vesmíru a mimochodem už neobíhá Země kolem Slunce, ale naopak (bez poznatelných změn).

Jak je vidět z předchozích nelichotivých řádků, kniha mě vůbec nenadchla. Nevím, zda je to tím, že autor patří ke starší generaci spisovatelů (nar. 1920), jejichž příběhy mnohdy (ne vždy) vyvolávají shovívaný úsměv, nebo spíš nedostatečnou profesionální zručností vypravěče. Každopádně by se dalo říct, že je to jedna z nejméně podařených sci-fi, jaké jsem kdy četl. Protože takto si dynamickou SF amerického typu opravdu nepředstavuji!