Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Nacpal jsem si holandský tabáček a nalil červeného bořetického. Za okny dováděla čina - to se všichni čerti ženili. Nebo se rozpadal Sovětský svaz. V takovém počasí se dobře čte člověku samotnému něco smutného o hrdinských skutcích - třeba o Roaldu Amundsenovi nebo R.F.Scottovi. Jack Londom má krásnou povídku „Rozdělat oheň“, tu mám moc rád, hlavně když venku chumelí a meluzína skučí v komíně. (Slovenština užívá nádherně zvukomalebného slova - skuvíňať.) Když je v kamnech naloženo a člověk se zrovna vrátil a dusud cítí mráz zalezlý za nehty, to se pak pěkně umírá na Aljašce nebo kdekoli za polárním kruhem, moc pěkně.

       „The place stank. Bylo tu nechutné ovzduší, jaké může vzniknout jen v ledu vysekaném a sněhem pokrytém příbytku antarktické výpravy,“ začíná příběh Johna Wooda Campbella, Jr. „... bylo nyní slyšet, jak nad hlavami polárníků zesiluje skučící vítr a zmítá komínovou rourou vyčnívající nad led.“ Paráda! Tahle povídka se v originále jmenuje „WHO GOES THERE?“, ale ve 3. čísle sešitové řady Poutníka vyšla pod slavnějším (protože filmovým) názvem VĚC. Původní copyright z roku 1938 patřil firmě Street Smith Publications, Inc., dnešní náleží agentuře Scotta Mereditha (která mimo jiné obhospodařuje mnohá autorská práva H. P. Lovecrafta a Roberta Blocha) - zdůrazňuji to proto, že důvod, proč se český překlad pana ing. Miroslava Martana v mnohém detailu nekryje s původním anglickým vydáním, může ležet na druhé straně oceánu. Vadí mi to třeba v takových vypjatých okamžicích, kdy autor popisuje atomový výbuch (a že to atomovka je, o to se nebudeme hádat, přestože Fermi získal Nobelovku v témže roce, kdy povídka vyšla, a Einstein napsal svůj legendární dopis Rooseveltovi až 2.8.1939!): „The magnesium metal of the ship caught, of course. The glow of the bomb flared and died, then it began to flare again. We ran back to the tractor...“ Česky v Poutníku: „Požár začínal nebýval nebezpečného rozsahu, a tak jsem raději utekli k traktoru...“ (str. 2 vpravo) - co se dá dělat, už se stalo.

       Název „THE THING“ vymyslel pro první filmovou podobu scénárista Charles Lederer; černobílý film z roku 1951 (RKO/Winchester Pictures) v produkce Howarda Hawkse, který si také - bez nároku na uvedení v titulcích (prostě se do toho montoval) - zarežíroval spolu s Christianem Nybyem, se jmenoval „THE THING (FROM ANOTHER WORLD)“. Nová verze producentů Davise Fostera a Lawrence Turmana (Universum, 1982), kterou režíroval John Carpenter podle scénáře Billa Lancastera, už byla nazváne toliko spoře. Ta stará se ovšem do značné míry rozcházela s námětem: Hrdinové nejprve hledají způsob, jak vetřelce (hrál ho James Arness), který nevyužívá svých imitačních schopností, kontaktovat, než to vezmou z opačného konce. A jak se asi pan Campbell tvářil, když zjistil, že do příběhu, který se ostatně odehrává spíš v Arktidě, je dokonce zapletena žena (Margaret Sheridanová)! Carpenterovy verze, která přebírá řadu původních situací, se už nedožil: Polárníci se sice nezdržují vykopáváním hvězdoletu a vetřelci k nim pronikají v „přestrojení“ za psa poté, co zlikvidovali jinou základnu, ale metoda identifikace je stejná, také některé ústřední postavy se jmenují stejně nebo hodně podobně - MacReady (Kurt Russell), Blair (A.Wilford Brimley) a Dr. Cooper (Richard Dysart). Nakonec je celá základna zničena a lze usuzovat, že nepřežije vůbec nikdo. Otázkou ovšem zůstává, zda film nemá dvě verze (což u Američanů bývá obvyklé), protože editor antologie „Cinemonsters“, Charles G. Waugh, popisuje závěrečnou scénu tak, že údajně odhaluje, že pokus o likvidaci monstra selhal. Je však docela dobře možná, že jsem selhal já sám, jakkoli jsem si pořád opakoval - Je to jen video, tak se neboj, nic víc než video!-, ale málo platné, kolena se mi - po všech těch báječných ukousnutých ručičkách a běhajících hlavičkách - roztřásla, takže nevylučuji, že se mi roztřásl i mozek. Ať tak či tak, tohle se Američanům vždycky podaří.

       Takže až zas bude venku čina, vypravte se s panem Campbellem do Antarktidy, do toho území 14 miliónů čtverečních kilometrů ledu, kde teplota neklesá pod mínus 89,2 C, kde lidem mrzne sklivec, a když si odplivnete a slina nepráskne na sněhu, ale už ve vzduchu, poznáte, že je určitě víc než 50 C pod nulou... Jižní pól je od nás sice 15 tisíc kilometrů daleko, ale díky této báječné povídce jste tam na ten šup. Podstoupíte přitomi bezvadnou morální zkoušku odvahy, pokud vás při čtení napadne, zda byste byli ochotni položit svůj život pro záchranu lidstva čili nic. „Udělal bys to?“ zeptal jsem se svého Já, které odpovědělo: „Ty bys copak nevylezl na střechu reaktoru a nepomáhal hasit požár s hadicí v ruce?“ A já na to: „Je to důkaz, že si člověk váží života, nebo naopak, že si ho vůbec neváží?“ A začali jsme se hádat.

       Pan Campbell Jr. nebyl první, kdo napsal povídku podle klíče - najdu „věc“, která se mne snaží sežrat, tak se jí to pokouším oplatit -, ale z dnešního pohledu nezbývá než připustit, že stojí někde na začátku řady. A jeho technické vynálezy zestárly takovým tím správným způsobem hodným Julese Verna, kromě způsobu, jímž proniká do havarovaného hvězdoletu, kde napodobuje slavného otevírače pyramid plukovníka Vyse. A neláme si hlavu, zda se nejedná o případ „cizince v nesnázích“, protože pak mnohdy nebývá jasné, kdo vlastně stojí na straně zla a kdo na té druhé, ačkoli McReady (na str. 14 vlevo) říká: „Svým způsobem to může být mírumilovný tvor, protože svého cíle dosahuje pokojnou cestou...“

       A pak mne napadla přímo buřičská myšlenka. Campbell zasadil přistání či havárii někdy do mladších třetihor, pravděpodobně do miocénu, kdy po Zemi běhal teprve Driopithecus (Proconsul) maior, který měl k čeledi Hominidae ještě poněkud daleko. Vše ostatní však již bylo téměř hotovo. Vše ostatní živé. Co když se tedy Campbell mýlí, co když tahle loď nebyla ani první, ani jediná. Co když se tady cizincům zalíbilo... Napadlo mne to při pohledu na některé buňky mého těla, které jako by se občas množily bez logického řádu. Napadlo mne, proč nebyl člověk vůči těmto vetřelcům ani v nejmenším rezistentní. Napadlo mne, co když šlo o kontakt praotců s pravnuky...?

       „Krev se bude chovat samostatně a nebude poslouchat tělo,“ řekl Van Wall McReadymu (str. 16 vlevo). „Bude žít svým způsobem - a případně se snažit uniknout z dosahu rozpálené jehly!“ Já vím, je to už přinejmenším 20 miliónů let, ale kdy vám naposledy testovali krev plamenem?

       Protože nemám rád nejistotu, nabrousil jsem kuchyňský nůž, řízl se do palce a vypustil si tři mililitry krve (byl bych vypustil míň, ale nešlo to zastavit, a teď mi ta rána trochu překáží při psaní), pak jsem do kleští popadl jehlu na látání ponožek (možná nebyla platinová, to je fakt), rozžhavil ji a ponořil do zkumavky. Nejprve to zasyčelo, ale pak se krev přece jen začala šplhat po skle nahoru, tak trochu mdle až líně, jako by se jí moc nechtělo, a když jsem jehlu vyndal, zas sklouzla zpátky s takovým teňounkým, zdálo se mi úlevným žuchnutím...