Interkom: Proč se bojím Douga Quaida

Kniha Záblesk paměti (napsaná podle filmu Total recall) začíná probuzením ze sna a ranním sexem (v knize líčeným poměrně obšírně a nevelmi povedeně, naopak ve filmu pohříchu toliko naznačeným - letmá ilustrace lesku i bídy obou médií). Nicméně jde o jedinou scénu celého příběhu, kdy bychom si snad přáli být na místě hlavního hrdiny. Protože jinak se Douglas Quaid pořád jenom pere a střílí. Není ani tak důležité kde (každopádně v rozmanitých a nápaditých interiérech i exteriérech, mezi figurkami i stavbami a mechanismy pozítřka), proč (ve zkratce nahozený etický problém slouží jenom k tomu, abychom věděli, komu fandit) a s kým (jeden hlavní sok, pár zrádců a spousta pohůňků). V solidně vymyšleném a natočeném příběhu plném hluku, krve a mutantů nakonec Doug všechny zlosyny potře, najde kýženou vlastní identitu, osvobodí Mars od tyrana, aby ho pak ve velkolepém závěru během několika málo minut celičký zavzdušnil (ten Mars, tyran naopak těsně předtím nuceně podstoupí drastickou deaeraci). Zlo je poraženo, dobro dýše z každé chýše. Proč se přesto Douga (a jemu podobných) bojím? Režisér Jiří Menzel, který hned po listopadu '89 varoval před nekontrolovaným vpádem západní filmové komerce (a byl za to i nehezky kritizován), by to jistě uměl vysvětlit líp...

Úvodním bodem mého pokusu o odpověď budiž stručná charakteristika společnosti, v níž film vznikl a pro niž byl určen, a společnosti naší. Amerika se už staletí vyvíjí v podstatě svobodně. Má tedy za sebou dlouhý a kontinuální přirozený vývoj. Lidé se mohli seznamovat s novinkami všech oblastí volně a z první ruky (ba nejednou je i sami tvořili). Dnešní americký divák se tedy pročetl* i prokoukal spoustou věcí známých nám maximálně z doslechu (co jen existuje působivých a eticky silných starších amerických filmů o osobní odpovědnosti, o div ne povinnosti jedince bojovat proti bezpráví!); byv jimi formován (a současně je svým zájmem zpětně sám formovav) pozvolna šplhal po dlouhé řadě schůdků až tam, kde je teď. Zatímco jeho izolovaný, obelhávaný a zastrašovaný (a hlavně proto malý) český protějšek nyní třeští zrak na Robocopa II (velmi symptomaticky ještě i jednička chybí)! Jako občan se pak americký divák od nepaměti pohybuje uprostřed litery i ducha konkurence, pročež musí intenzívně, přesně a zdvořile komunikovat s okolím; je prostě nucen poznávat objektivně. Tradičně svobodný člověk tak snáz získá i udržuje imunitu proti přílišnému zbytnění složky subjektivního poznání, které je sice lákavé (protože méně namáhavé), avšak významu značně omezeného (koneckonců i narkomanie vede k subjektivnímu poznání, není-liž pravda?). Zatímco my... darmo mluvit! (Kdo z nás třeba se doopravdy řídil skutečností - jakkoli ověřenou, že nic není zadarmo a naopak - že všechno, i taková slušnost, poctivost a tolerance, je svým způsobem investice?) Lze to přirovnat k dospívání - malé dítě věří všemu, avšak postupně - aniž ztrácí fantazii - si vytváří „hranici možného“, zkrátka zbaští toho míň...

Bodem závěrečným budiž minipříběh inspirovaný tuším Henry Slezarem:Ponechán sám sobě žil kmínek Če-hunů jak mohl a jak uměl. Jednoho rána po bouři připluli ze slané vody cizinci. Če-hunové je přijali jak se sluší na kulturní národ; nakrmili, posloužili, přístřeší poskytli... A nelitovali - cizinci znali řadu kouzel: dokázali z ruky vykřesat plamen i vypustit na dálku zabíjející hrom a blesk. A když si k tělu přiložili němou černou skříňku, ó, bohové!, tak se roztikala! Sotva se Če-hunové naučili ovládat kouzlo plamene i blesku, cizince zabili, upekli a nacpali si jimi břicha. Sami pak pohodlně rozdělávali oheň, sami lovili zvěř. Plamen se však brzy seschl v pouhou jiskřičku a blesk vymizel docela... Če-hunům zbylo jediné kouzlo - černá skříňka teď na těle tikala i jim...