Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       

       

       

       

Na počátku byl Bůh. Sestával ze „softwaru“ a „hardwaru“, tedy z hrstky základních přírodních zákonů a z čehosi rozměrů bodu a hmotnosti vesmíru (pořadí obou atributů božích lze všemi možnými dvěma způsoby libovolně zaměňovat, avšak jeden bez druhého nemají smysl). První den pak Bůh s obrovským rámusem odstartoval běh času. Spustil tím zároveň program operace zvané svět. Den druhý pak z energetického pekla pekel stvořil elementární částice (záření), třetí den z těchto částic atomy, čtvrtý z atomů sloučeniny, pátý ze sloučenin organismy, šestý v organismech vědomí (duši). Číselně to v našem, pozemském provedení vypadá asi takhle: tři druhy elementárních částic (celkem jich v současnosti známe přes 300) tvoří 88 víceméně stabilních chemických prvků s nějakými 290 izotopy (celkem dnes prvků známo 110, nuklidů téměř 1 900), tyto prvky pak tvoří zhruba čtyřicet-padesát tisíc přírodních sloučenin (celkem ovšem počet již známých sloučenin přesáhl deset miliónů). Přitom drtivá většina organické hmoty sestává z několika málo prvků (čtyř, když se to tak vezme). Dnes známých organismů je na milión a tři čtvrtě druhů (poměr rostliny:živočichové = asi 1:4), počet všech dnes žijících pozemských druhů (tedy včetně dosud nám neznámých) se odhaduje přinejmenším na 5 (ale také na 30) miliónů druhů, přičemž toto množství se považuje za slabých 10% ze všech historicky žíjících druhů (tedy včetně vymřelých). Z tohoto množství však duší disponuje toliko jediný.

       Aktivní fáze geneze a selekce částic v dějinách světa trvala zlomečky (řekněme tisícíny) sekundy, základních atomů několik desítek minut; sloučeniny pro život se hledaly - alespoň na Zemi - stamilióny roků, život zrál pro duši necelé čtyři miliardy let. Přitom čas potřebný k proběhnutí „elementární fyzikální události“ se odhaduje na méně než 10^-43 sekundy, jaderné procesy se dějí v intervalech kratších než v 10^-23 s, vlastní chemická reakce mezi atomy trvá okolo 10^-12 s. Baktérie žije 20-30 minut, generační odstup u lidí nechť je 25 let. Jsou to numera velice přibližná, takříkajíc haus. Přesto (nebo právě proto) si s nimi trochu pohrajme: prostým vydělením relevantních údajů (10^-3:10^-43 atd., pozor na stejné jednotky!) získáme řádový počet elementárních operací („obratů“) teoreticky proběhnutelných za příslušné období. Počítám-li dobře, je to více než 1040 potenciálních obratů ve fázi kreace částic, 1027 pro jádra, přibližně stejně tolik pro sloučeniny a 108 - 1013 obratů pro člověka až bakterie. Shledáváme tady zajímavou věc: i když navenek se fáze postupně značně prodlužovaly, jejich „vnitřního času“ jaksi ubývalo... K úspěšnému výsledku (přechodu do vyšší fáze) tedy stačilo stále méně elementárních operací, a to navzdory lavinovitě vzrůstajícím počtům možných kombinací... Přitom je jasné, že božský software se ani nefláká, ani nepospíchá; že trvání hypotetického elementárního biologického děje je právě jen součtem časů obrovských kvant vzájemně navazujících elementárních dějů chemických, které jsou zase součtem kvant na kvanta časů příslušných elementárních dějů fyzikálních. Pokud se vývoj přece jaksi „urychloval“ (což je frapantní zejména ve fázi vývoje rozumu, kdy bylo nutno vytvořit a odzkoušet skutečně obrovské množství organismů), vyvozuji, že o to víc dílčích procesů muselo probíhat paralelně. K vysvětlení se nabízejí dvě základní možnosti: buď byly božský software nebo (i) hardware nadbožsky geniální, nebo v nich začaly řádit nějaké viry. O platnosti varianty 'buď' by nás nejsnáze přesvědčily důkazy existence četných mimozemských civilizací, neboť rozum by podle ní nebyl výjimkou, ale pravidlem všude, kde jsou pro něj fyzikální a chemické podmínky a alespoň (z kosmického hlediska) trochu času. Mimozemského inteligenta zatím žádného neznám (což, pravda, neznamená, že neexistují). Zato i z vlastní zkušenosti vím o existenci pozemských virů, takže lepší vrabec v hrsti... Pro úplnost nyní uveďme ještě možnost třetí: všechny ty viry prokazatelně existující (známe jich přes tisíc druhů a přesto jistě zdaleka ne všechny) i pravděpodobně existovavší (v tomto případě skutečně jen Bůh ví kolik jich celkem bylo, nejspíš taky alespoň deset krát tisíc) jsou či alespoň v určitou dobu byly regulérní součástí soft- nebo (i) hardwaru. Nu, ať tak či onak, jsou tu. A nejsou nezajímavé... Tyhle ještě ne organismy (nejedí a nepijou, nepohybují se ani samy nemnoží), ale už víc než pouhé sloučeniny (i když mohou kupříkladu ještě krystalizovat) totiž ve své chemické struktuře chovají nejen kompletní návod na svoji výrobu, ale i schopnot přinutit živou hmotu tuto výrobu realizovat! Pravděpodobně vznikly současně s prvními formami života, snad jako svého druhu odpadky či nedodělky (tedy nechtěně, viz variantu 'nebo'), snad si geniální božský software své biologicko-informační katalyzátory pro jistotu zálohoval (varianta 'pro úplnost')... Vniknutí viru do buňky, vnucení jí příslušné „biotechnologie“ a výroba prvního nového viru trvá nejméně hodinu (ale výjimečně také desítky let), zato ho pak buňka vyrábí až do svého zániku. A pokud jí okolnosti dovolí se rozmnožit, vyrábějí viry i její potomci, poněvadž už to zdědili ve svém genetickém materiálu. Buňka se tomu ovšem brání, mimo jiné i tím, že ve svých genech „virové“ informace všelijak izoluje či kompenzuje. A výsledek? Buňka, jež „poznala vira“ a přežila to, už je jiná buňka. Obdobny kvarkům v nukleonech atomových jader či elektronům v molekulách tedy viry v roli jakýchsi „výměnných elementárních částic života“ pravděpodobně podstatně přispěly k urychlení evoluce, poněvadž rozšířovaly nabídku rostlinných i živočišných druhů k přírodnímu výběru. Vývoj pak mohl probíhat v řadě variant současně a řečený přírodní výběr tu mohl konat jen výstupní kontrolu jakosti (viz výše naznačený obrovský počet vůbec všech druhů).

       Avšak nic není zadarmo. Tak pro nás dnes viry představují nejen slasti - pro svoji bezkonkurenční jednoduchost (obsahují i jen několik různých genů, zatímco třeba baktérie několik tisíc a člověk sto tisíc) představují genetický klíč k základním tajemstvím našeho bytí (v současnosti už běži především na nich natrénovaný projekt mapování lidského genomu, řízený organizací se zkratkou znějící scifistům sympaticky - HUGO), ale přinášejí i strasti - i když většina virů není člověku či jemu užitečným organismům bezprostředně nebezpečných, jsou tu viry netoliko rýmy či chřipky, ale též onkogenní, pomalé (rozmnožující se podle všeho dokonce bez jakékoli nukleové kyseliny), HIV... Věřím, že učinná obrana proti nim je hlavně otázkou času.

       Je tu však ještě jedna věc. Viry ve své činnosti pokračují. Dál se pokoušejí modifikovat genetické kódy organismů, dál vrhají pozměněnce do arény přežívání. Boj mutamtů je v drtivé většině případů předem ztracený, ale čas od času ... i slepé kuře zrnko najde. (Bylo by jistě zajímavé mít tu moc a prozkoumat genetické kódy všech těch nevyléčitelně nemocných a zázračně uzdravených, jak o nich hovoří i seriózní zprávy, prozkoumat dokonce kódy netoliko těchto velevzácných produktů tunelového jevu v biologii, ale i jejich případných potomních potomků, nebo alespoň uschovat jejich sperma či vajíčka pro zkoumání ve vědecky pokročilejších dobách...) Evoluce tedy pokračuje. Pokračuje (samozřejmě nejen) tímto způsobem u všech organismů - vyjma člověka. Není divu - neléčit se, riskovat zdraví a doufat v milosrdnou náhodu, to je pro tvora s duší v těle vskutku poněkud nešťastný, protože příliš přírodní způsob výběru... To jenom ve sci-fi virózy vyhledáváme, abychom jejich účinkem získali nové mimořádné vlastnosti (například v povídce Zdeňka Páva Absolutní chřipka (v ); v reálném životě však proti virózám bojujeme ze všech sil a čím úspěšnější jsme, tím jistěji konzervujeme některé své slabosti. V tomto stylu biologického vývoje nám tedy brání stejný rozum, který akceleruje náš vývoj duchovní. Ale duchovní vývoj nás zase učí sypat si cestičky evoluce jinudy (například skrze genové manipulace - nejen u zvířat, ale dnes už výjimečně i u lidí). K takovému sypání už však čím dál víc přestává sloužit píseček božského softwaru...

       Chci věřit, že člověk svůj vzestup morálně zvládne; třeba bez slávy, zato se ctí. Protože jen potom má cenu mluvit o sedmém dni.

       Den sedmý (pozemský) běží od prvního záblesku vědomí na naší planetě, tedy miliôny roků. Vezmeme-li za nejkratší dobu, kdy ještě v nás může „blesknout myšlenka“ hodnotu O.1 sekundy, pak snadno spočteme řád počtu obratů dosud uplynuvších v sedmém dni: 1015. Celkové množství možných obratů v sedmém dni neznáme, avšak stěží bude větší než 1027 (jako u jader či sloučenin). Pak by zbývalo ještě 1012 obratů našeho „elementárního vědomí“. To je maximálně tisíce roků, než... než co? Nabízí se - nyní, po fázi vědomí v látce (látce jako formy existence hmoty) - zrod jakéhosi clarkovského vědomí v poli. Trochu silné kafe, není-liž pravda? Podle mě dokonce odporující božskému softwaru (to je ale věc názoru). Bližší je mi v podstatě již probíhající prenatální život umělého (elektronického) vědomí a láká mě i pomyšlení když už ne na polní duši samu, tak alespoň na přenos duše jako souboru informací ve formě vlnění (strukturovaného pole) a její řízený otisk (inkarnace) do vhodného látkového substrátu. A samozřejmě podstatná intenzifikace nejsubtilnějších interakcí vědomé látky a pole (telepatie atd.).

       Den sedmý je tedy rovněž dnem „pracovním“. Bůh však přesto netvoří. Zastoupil ho člověk.