Interkom: Brána nejen do vesmíru

Robinette (Bob) Broadhead je bájný ten, jehož potkalo štěstí, navíc na místě tak exkluzívním, jako je Brána. Přišel tam ke spoustě peněz a tím pádem má všechno, co jen si lze koupit ve věku elektronických psychoanalytiků a mezihvězdných letů. Jenže své „Cítím se šťastný. Nemám žádné problémy. Proč bych se nemohl cítit šťastný?“ tvrdí hned v úvodu - a podle vlastních slov takto už potisící - psychanalytikovi... Toť počátek příběhu Fredericka Pohla Brána. Počátek věru chytlavý.

Celá kniha pojednává o tom, proč Bob není šťastný. Dozvídáme se o tom ve dvou dějových linkách: statičtějčí současné, šťourající však do hluboké minulosti, protože odehrávající se návštěvami u psychoanalytika, a dynamické, takříkajíc vesmírné (odehrávající se většinou v prostředí Brány), táhnoucí se minulostí sice mladší, avšak skrývající důvod Bobova zoufalství. Obě linie se umně proplétají, aby se na konci setkaly a objasnily - každá částečně, dohromady zcela - cenu Bobova „štěstí“.

Základní rekvizitou je tu Brána - kosmodrom mimozemského (híčijského) původu, obíhající poblíž Slunce. Obsahuje mnoho lodí technické úrovně tak mimořádné, že je žádný pozemšťan nedokáže pořádně řídit, natož porozumět konstrukci. Jejich trasy jsou tvůrci předem naprogramovány (každá jinak, avšak nikdo neví jak), stačí jenom odstartovat. A tak se s loďmi hraje jakási ruská ruleta: Leť, prospektore, a uvidíš! Pokud se loď vrátí, uvidíme i my. A pokud to, co uvidíme, bude za něco stát, a ty přežiješ, prospektore, zbohatneš... Přiznám se, když mi tohle došlo, byl jsem pobouřen. Jak může někdo vůbec připustit, popisovat, ba svým způsobem glorifikovat takový hazard?! Copak je důstojné pána tvorstva objevovat neznámo takhle utiskovaně?! Chovám podezření, že přesně tohle lišák autor zamýšlel. Stejně tak předpokládal, že během čtení svůj názor změním... neboť nejde jenom o dobrodružství.

Hranice mezi rizikem a hazardem je pohyblivá. Za prvé je dána povahou subjektu. Zatímco v našem donedávném skleněném zvěřinci jsme za hazard div nepovažovali i vsadit si sportku, jinde může být dobrovolné spálení mostů přijatelnou cenou za možnost cesty z podprůměru vzhůru (letenka na Bránu shltne veškeré úspory, cesta zpátky tudíž vede toliko skrze úspěch). Navíc pouze váhavý Bob lety bere víc jako riziko, ostatní je považují především za šanci. Tihle prospektoři, jak jsou eufemisticky zváni, ať dobrodruzi či řádní lidé, ať osamělci či celé rodiny, mají v sobě dravost a nezdolnost dávných pionýrů, bez níž je cesta vzhůru nemožná. Většinou si dobře uvědomují, že na kýženém vzestupu rizikem nahrazují schopnosti nebo čas, že čím míň toho umějí, čím více spěchají, tím víc musí riskovat, aby dosáhli svého. (Kupříkladu Bob původně pracoval jako vrtač v dolech na olejnatou břidlici.) Riziko zde tedy funguje jako „mimoplatidlo“, které zboží zdánlivě zlevněné vyrovnává na normální tržní cenu. Za druhé hranici mezi rizikem a hazardem spoluurčuje povaha cíle, kterým tu de facto není mamon, ale z nebe spadnuvší a ničím nenahraditelná možnost poznat vesmír i cizí civilizace (budiž kvitováno, že za významné objevy z oblasti přírodních věd se platí stejně dobře jako za mimozemské zbraně či třeba umělecké předměty).

Je-li riziko nepříjemnou součástí cesty vzhůru, pak úspěch je její příjemnou složkou; vytváří image, otevírá dveře k dalším, „výhodnějším“ šancím (rizikům). Na rozdíl od jedinečných hrdinů-suverénů, jimiž se dnes knižní stánky jen hemží, zde v Bráně může uspět kdokoli. Ne však zadarmo. Platí stejně za stejnou šanci. A že platí jaksepatří, dokazuje celý ten nuceně bezstarostný život na Bráně: spekulace a koalice nad výběrem z letů vypisovaných správou, hlučné (a časté) večírky na rozloučenou před starty na misi i tytéž (avšak řídké) před návratem domů, němá asistence při vyndavání toho, co někdy zbylo z posádky... A protože v Bráně tak jako ve skutečném životě není zadarmo nic, platí se dokonce i za úspěch... čili zde za štěstí. To obecně vzato může mít každý ... i když o něj někdy ani zrovna nestojí. „Zadarmo“ je však jen pro připraveného (samozřejmě opět jen zdánlivě zadarmo, neboť štastlivec tohoto druhu už dávno zaplatil cílevědomým úsilím, jehož je štěstí završujícím aktem). Nepřipravenému štěstí spíše uškodí, protože ho uvrhne do situace či postavení, pro které nedozrál. (Ostatně „být šťastný“ - co si budeme povídat - je tak jako tak pouhý více či méně iluzívní a velmi prchavý pocit, který málokdy souvisí s tím, měl-li kdo skutečně štěstí...) Bob své štěstí platí pocitem viny za devitinásobnou vraždu (včetně milované dívky), platí za zločin, který navíc (díky časoprostorovým peripetiím) v Bobově současnosti stále ještě probíhá, platí pocitem viny, o němž se nikdy nedozví (kvůli stejným peripetiím), je-li oprávněný či lichý... Rafinované, působivé.

Pohl příběh zpracoval velmi profesionálně a velmi americky: s typickým suchým, občas cynickým, občas až profesorským trumfováním faktu faktem („Proč si nedáš další drink, Bobe... Až přestaneš plakat, samozřejmě“), s využitím osvědčeného motivu úspěchu jako alfy i omegy života a psychoanalýzy jako terapie následků honby za úspěchem, se samozřejmou tolerancí rasovou, národnostní a sexuální (poprvé vyšlo čtyři roky před objevem AIDS). Výsledkem je pro Ameriku typická, leč pro středoevropana možná zvláštní i fascinující „hluboká“, protože vysoce profesionální „povrchnost“, servírovaná zde klasicky uměřeně, na dnešní Ameriku Terminátorů a Robocopů až staromódně. Ale to je věc gusta: někdo dá přednost šálku, i když ho pak musí umýt, jiný plastikovému kelímku typu 'použij a zahoď'...

Závěr (když už jsme zvlášť mluvili o úvodu) mi vyzněním typu „važ si života, ať je jakýkoli“ přišel až příliš americky thymolinový - to když elektronický psychoanalytik Bobovi „strašně závidí“. Ale i to je asi Pohlův (zde poslední) trik. Nabízí otázky typu: I ty závidíš Bobovi, čtenáři? Vyměnil by sis to s ním? A pokud na to čtenář skočí a začne zvažovat, hle, příběh hned dostane další dimenze...

Brána je jedno z těch děl scifistického Olympu, kterými se musíme pročíst, abychom docenili (avšak nepřeceňovali) moderní trendy žánru^*; představuje i svého druhu americkou propedeutiku, ovšem s řadou prvků aktuálních dnes a tady. Škoda jen - při vší úctě k počinu vydavatele a překladatele Josefa Studeného, že jazykově ani redakčně kniha nepřesáhla úroveň fanzinu.