Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Knížka vyšla s velmi přitažlivou vnější úpravou, rudé kovové písmo a pod ním poněkud méně rudé rety s bílými zuby.

       Ilustrátor J.Maxon dobře vystihl obsah Poláčkových povídek, jejichž společný motiv, a ostatně i motiv veškeré Poláčkovy tvorby, nebyl při čtení jednotlivých povídek, jak jsou známy z časopisů či ze samizdatu, tak nápadný.

       Při souborném čtení velmi rychle rozpoznáme příznaky komplexu, nazývaného freudisty „vagina dentata“, jakýsi strach z kastrace. Bůh ovšem ví, proč kastrující je vždy žena. Mezi námi freudisty, je lepší, když se tento komplex projeví na papíře, než když se projeví přímo v životě. Aspoň zčásti se na papíře odreaguje. Takto viděný svět však připomíná literárně pojatý svět marxistického třídního boje, kdy zlí kapitalisté jsou zastoupeni ženami, a hodní proletáři všech zemí, při svém neutuchajícím a stále se zostřujícím třídním boji setřásající své okovy, muži. Dlužno ovšem přiznat, že skutečná literatura třídně bojující byla obvykle hůře napsaná a nudnější.

       Nějaké ty komplexy, domnívám se, člověk potřebuje, aby vůbec mohl psát a měl o čem. Spokojený vepřík, chrochtající po nedělním obědě u televize, zaručeně nenapíše vůbec nic.

       Poláček však všechno, nebo skoro všechno, co na jeho povídkách zaujme, vidí z hlediska rodu, ovšem rodu dramaticky zúženého do obsahu jeho poklopce.

       V povídkách jsem napočítala dvě ženy, o kterých autor mluví s jistou sympatií. Jedna je bez duše, vytvořená počítačovou grafikou, druhá je typ ploché fotomodelky, sestoupivší z plakátu, aby hrdinovi nabídla svůj klín. On ovšem, což je sympatické, nic jiného nechce, ani přišít knoflík.

       Všechny ostatní ženy jsou buď nositelkami zla, lhostejno, zda kouzel ve fantasy nebo špionážních štěnic v punku, které je třeba nějakým způsobem zničit - nejlépe nechat, aby se roztekly po dláždění. V nejlepším případě jsou přítěží, která nechce okamžitě po porodu prchat a odváží se namítnout, že je poněkud unavená.

       Muži naproti tomu, aspoň pokud jde o nosné postavy, jsou dobří, za své mužské dobro bojující a obvykle vítězící. Prostě, když ženy dělají něco jiného, než že souloží, jsou u Poláčka zrůdy a bestie - dokonce i když jen souloží nebo chtějí souložit s někým jiným než s hrdinou, do kterého autor obvykle promítá sebe.

       Zřejme autorovi prospívá psaní na předem zadaná téma, jako v případě povídky Hezky dýchej, dědečku, což je práce na téma solitoza z jednoho ročníku Antigé. V tomto případě se autor oprostil od nadměrné, až poněkud trapné sebereflexe a získal onen nadhled, který je nutný, když se píše literatura ke čtení.

       Domnívám se však, že všechno, co jsem napsala a čím bude autor jistě upřímně překvapen a znovu si svou knížku přečte, aby zjistil, cože to vlastně napsal, mu zaručuje úspěch u mužského čtenáře. Což si ovšem mužský čtenář i autor zaslouží.

       Škoda, že Poláček se rozhodl zůstat Poláčkem a nepíše pod anglicky znějícím pseudonymem. Pak by úspěch, znovu zejména u mužů, byl zaručen.

       Závěrem prosím pana Poláčka a jeho ctitele, aby mě fyzicky nenapadali.