Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       

       Motto: Kalifornské zákony dovolují založit církev tomu, kdo si sežene dvanáct apoštolů. Proto existuje scifistická církev.

       Československé zákony dovolují založit politickou stranu tomu, kdo sežene tisíc podpisů.

       

       1.

Prezident Československé republiky Ondřej Leff, dr., PhDr., SFDr., Mgr. a bc., honoris causa univerzity Oxfordské, Harvardské, Cambridžské, Karlovy, Masarykovy, Komenského a samozřejmě i Čapkovy, čestný člen Science Fiction Writers of America, předseda Syndikátu autorů fantastiky, nositel ceny důvěrně nazývané Hugo za zásluhy, šéfredaktor časopisu Ikarie atd., vstával jako obvykle v sedm hodin, s klidnou myslí po vydatném odpočinku. Během následujících čtyřiceti minut se umyl, dobře nasnídal a - po svém vkusu - navoněl.

       Holit se nemusel, neboť jako většina československých mužů požíval výhod genetické regulace růstu vousů, výdobytku to naší aplikované vědy.

       Úderem sedmi čtyřiceti Ondřej Leff s úsměvem vyšel z domu a přešel ulici na nástupní ostrůvek tramvaje, kde jako obvykle prohodil několik slov s čekajícími lidmi.

       Přesně ve tři čtvrtě na osm vyjela ze zatáčky prezidentská tramvaj, zářící do daleka jasně modrým a zlatým nátěrem, a zastavila na zastávce. Ondřej Leff nastoupil po třech schůdcích pokrytých rudým běhounem a usedl do pohodlného křesla u okénka. V té chvíli vzlétla na metrový stožár umístěný na střeše vozu standarta oznamující, že prezident dlí na palubě. Řidič ve své kabině zavřel stisknutím tlačítka dveře a rozjel se.

       Ondřej Leff se zamračil. Tohle se mu nikdy nelíbilo, připadalo mu to příliš teatrální. Nebyl to jeho nápad, ale nakonec ho přemluvili. Že prý je to krásná tradice, je to nekonvenční a dokonale praktické zároveň, občané mají přehled o pohybu svého prezidenta a kdesi cosi. Hm. A taky to podporuje turistický ruch. Ondřej Leff s nevolí pohlédl na skupinu turistů, stojících na chodníku a s údivem si ukazujících na tramvaj.

       Nu což; tohle je to nejmenší - a také jediné -, co by mu mělo vadit. Kdyby si ještě v jedenadevadesátém roce pomyslel, co mu dnes bude dělat starosti... Ondřej Leff se pohroužil do vzpomínek.

       Ach, dávný jedenadevadesátý, jaké to byly časy! Ekonomická reforma zuřila zemí. Strašidla inflace, devalvace, bankrotu a nezaměstnanosti číhala za každým rohem. A přece v bouřích nejistoty setrvávalo několik stabilních ostrovů, pevnějších než žula. A mezi nimi byla i Ikarie.

       Tehdy poprvé se projevila vrozená kulturnost českého a slovenského národa, vlastnost, v níž jim žádný jiný národ není roven. Zbytečné byly obavy o osud kultury v době tržních vztahů, zvýšení polygrafických nákladů a dvaadvacetiprocentní daně. Lidé nezapomněli, kdo je v dobách nejtěžší totality bavil, dodával jim sílu k dalšímu životu a leckdy i přátelsky, konstruktivně upozornil na některé jejich špatné vlastnosti, a nedali zahynouti literárně kritickým měsíčníkům, avantgardním malířům a nezávislým divadelním scénám, ba ani Barrandovu. Naopak, zakrátko došlo k opačnému extrému: co neobsahovalo aspoň trochu kultury, zákonitě hynulo na nedostatek zájemců.

       A právě pro ten nevídaný rozmach umění a pro odbyt, který měla Ikarie, nezavrhl Ondřej Leff onu myšlenku jako bláhovost, nemající naději na úspěch.

       Navždy se mu do paměti vrylo datum, kdy spolu s přáteli, rovněž uchvácenými tou jedinečnou ideou, zahájili agitaci. Díky tomu, že snad předem vytušili význam oněch chvil, natáčeli všechny důležité momenty vypůjčenou videokamerou. A tak se mohl navždy zachovat obraz, jak Ondřej Leff ve svém nejlepším oděvu se zářivým úsměvem na rtech přistupuje ke stolu a krasopisně zaznamenává svá osobní data na dosud neposkvrněný podpisový arch. Tu čest podepsat se jako první získal Ondřej Leff jako samozřejmé ocenění jeho celoživotní práce věnované společnému cíli.

       A poté, co se v soukromí podepsaly ostatní význačné osobnosti československé sci-fi... potom vyšel přípravný výbor Scifistické strany do ulic.

       Pro jistotu, aby se sehnaly aspoň nějaké podpisy, byla celá akce oznámena předem. Proto se již několik hodin předem na určeném místě začal shromažďovat téměř celý pražský fandom, doplněný o další fany mimopražské. Nikdo takový zájem nepředpokládal a tak bylo nutno narychlo přinést další podpisové archy, aby se mohlo podepisovat více lidí najednou. Prvních tisíc podpisů bylo sebráno za čtvrt hodiny, počet deseti tisíc potřebných ke kandidování ve volbách byl překročen kvečeru. Televizní štáb, který původně hodlal natočit půlminutový šot jako kuriozitu na závěr Deníku F1, včas rozpoznal závažnosti situace a o vzniku nové strany pojednal v půlhodinovém zvláštním zpravodajství. Podpisová akce musela pokračovat i přes noc. Za tři dny získala SFS tolik členů, že mohla směle konkurovat tradičním, zkostnatělým stranám.

       Tramvaj zastavila na Hradčanském náměstí a Ondřej Leff vystoupil. Jako každé ráno prošel branou na nádvoří a pak dál, obvyklou cestou až ke své kanceláři, v níž usedl za stůl a začal úřadovat.

       Ze všeho nejdříve sáhl po hromádce ranní pošty. Bylo tam pozvání na besedu od fanklubu z Trhových Svinů, několik úředních dopisů a ranní noviny. Ondřej Leff odložil Svobodné slovo, Lidové noviny a Scifistický svět a rozevřel Mladou frontu.

       Zrak mu padl na noticku s titulkem Začíná Orwellův týden. Vida, byl by na to málem zapomněl. Tohle taky nebyl jeho nápad, ale na rozdíl od té ztřeštěné tramvaje vůbec nebyl proti. Přišel s tím po volebním vítězství někdo z fandomu. Když mohly být všelijaké ty Měsíce myslivosti, Dny dělostřelectva a raketového vojska nebo Dny učitelů, proč my bychom nemohli mít vlastní svátky? Naopak, je mnohem logičtější oslavovat významné osobnosti sci-fi, vzpomínání na literární velikány má určitě větší tradici! Konkrétní ztvárnění této idey bylo sice trochu komplikovanější, ale dokonalé. Zásadou bylo, že museli být zastoupeni všichni důležití autoři a že přidělené časové úseky musely odpovídat jejich významu. A tak byl rok rozdělen na mnoho dílů, jako Verne-Wellsovo šestinedělí, Bradburyho šestidenní či Tři dny Wyndhama. Aby bylo zastoupení skutečně spravedlivé, někteří méně významní autoři se po roce měnili nebo sdíleli jedno období.

       Druhá idea byla ještě lepší. Jedním z argumentů nemnoha zahraničních oponentů režimu (domácí opozice neexistovala, ne snad proto, že by byla zničena násilím, ale nebylo prostě možné být proti SFS, když člověk každý den viděl ty úchvatné výsledky její vlády) bylo, že sci-fi je na hony vzdálená reálnému světu. Jak, ptali se, by mohla mít úspěch politická strana takto odtržená od reality? Bylo tak snadné umlčet tyto námitky: sblížit sci-fi a skutečnost. Upravovat sci-fi nebylo možné, jednak byla svoboda umělecké tvorby jedním z prvních bodů nové ústavy, jednak by tak přestala být sci-fi. Ale žádné potíže nebránily přizpůsobit realitu k obrazu sci-fi. Jediné problémy byly rázu technického a ty snadno zlikvidovala československá věda a technika, která po injekci nových nekonvenčních myšlenek, již způsobilo rozšíření sci-fi do každodenního života, dokázala realizovat i ty zdánlivě nejnemožnější nápady.

       A tak spojením těchto dvou myšlenek vznikla nová tradice. Každý významný spisovatel měl své období, kdy se jeho tvorba nejen připomínala novinovými články, ale i v materializované podobě zasahovala do lidského života. Byl to pěkný zvyk.

       Ondřej Leff zauvažoval, jaký asi bude Orwellův týden letos. Přípravy byly vždycky drženy v tajnosti, i před ním. Vloni, vzpomínal Ondřej Leff, bylo šest dnů věnováno Zvířecí farmě a teprve poslední den si všichni zanadávali před televizory, kde v roli Velkého Bratra vystoupil on sám. Organizační štáb oslav jim k tomu iniciativně pustil velkou dávku paprsků ze zářičů, připravených pro Strugackých Obydlený ostrov. Ondřeje Leffa potom šíleně bolela hlava. Ale ani první část Týdne nebyla příliš pohodlná, když musel první den chodit po čtyřech a pak ho bolely všechny klouby. A pak, když se v rámci fabule musel zpít do němoty - ani nevzpomínat. Stárnu, řekl si Ondřej Leff.

       Dočetl noviny a začal vyřizovat korespondenci. Bylo právě 12:04, když se podíval na hodinky a řekl si, že ještě dopíše dopis a půjde na oběd. Ale už to nestačil.

       Všechno se odehrálo v několika sekundách. Náhle se s rachotem rozlétly dveře a hned za nimi vpadl do místnosti muž v černé uniformě, který je zřejmě vykopl, ačkoliv stačilo normálně vzít za kliku; ale to by asi nebylo tak dramatické, blesklo Ondřeji Leffovi hlavou. Následovali ho dva další.

       „Jste zatčen pro zradu a špionáž! Půjdete s námi!“ zařval ten, co vstoupil poslední.

       „Ale... vždyť Velký Bratr...“ pravil zcela šokovaný Ondřej Leff.

       „Velký Bratr o všem ví a osobně vydal rozkaz!“ nenechal ho ten třetí domluvit a ztrapnit se tak vyslovením své bláhové domněnky, že Velký Bratr je přece on a je tudíž zcela absurdní ho zatýkat.

       „No co... co... to...“ vykoktal stále ještě nechápající Ondřej Leff a začal se sápat po tlačítku od zvonku, které měl na stole. Vtom ho jeden z těch tří uzemnil ranou po hlavě.

       To nám ten týden pěkně začíná, stačil si ještě Ondřej Leff pomyslet, než se propadl do tmy.

       

       2.

       Ondřej Leff seděl v nevelké cele na pryčně a hleděl před sebe. Podle jeho počítání času byl pátý den od chvíle, kdy se s úděsně třeštící hlavou na té pryčně probral z bezvědomí. Rovněž soudil, že je dopoledne, protože od chvíle, kdy se osvětlení přepnulo z nočního na denní, obdržel pouze jednou najíst. Tvůrci vězení naštěstí nekopírovali jeho literární vzor po všech stránkách, takže jídlo se podávalo pravidelně třikrát denně. Sice to byl jenom chléb a voda (inspirace zřejmě pocházela z jiného zdroje), ale chleba nebyl plesnivý a voda, ač teplá a chlorovaná, nepáchla. Ondřej Leff to dokázal ocenit.

       To ovšem byla jediná dobrá vlastnost, kterou vězení mělo. Jinak v cele musel Ondřej Leff celý den pod dohledem televizní kamery vzpřímeně sedět s rukama na kolenou a to jen tehdy, pokud měl to štěstí a nebyl u výslechu.

       Každý den nejméně jednou ho strážní odváděli dlouhými chodbami do jiné místnosti, kde z něj dvojice nepříliš inteligentně vyhlížejících vyšetřovatelů zkoušela vynutit přiznání ke špionáži ve prospěch Euroasie, respektive Ruské federativní republiky, velezrady a mnoha dalších zločinů pomocí důmyslného přístroje na působení bolesti bez skutečného fyzického poškození vyšetřovaného. Jak si ale Ondřej Leff všiml, ovládací páčka přístroje, k níž byla připevněna stobodová stupnice, byla z neznámých důvodů zablokována tak, aby nemohla přesáhnout dvacítku, takže maximální působená bolest byla ještě snesitelná. Ondřej Leff tedy, cítě se jako hrdina, zapíral, zatínal zuby a v duchu přísahal strašlivou pomstu, jen co Týden skončí.

       Čas se ale ploužil nekonečně pomalu a Ondřeje Leffa, ponechaného jen svým myšlenkám, začínaly zvolna přepadat pochybnosti. Přípravný štáb oslav byl vždycky znám svou přesností, s jakou se držel předlohy; a přitom v jeho případě z něj dosud nevynutili žádné doznání a dokonce s ním zacházeli tak, že si dosud uchoval lidskou důstojnost. Ondřej Leff se stále více obával, že zdrcující úder se teprve chystá. A tak se Ondřej Leff, ač se vší silou snažil tu myšlenku od sebe odehnat, začínal cítit jako odsouzenec k smrti - a totální vypálení, či aspoň vymytí mozku se od ní příliš neliší - a před očima mu defiloval celý jeho život, od dětství až po založení Scifistické strany.

       Brzy po svém vzniku se SFS stala jednou z nejvýznamnějších stran na politické scéně. Jak se ukázalo, odhad 3 až 5 fanů neorganizovaných na jednoho organizovaného musel být mnohokrát zvýšen; fanouškem sci-fi se cítil být téměř každý desátý občan Československa. Zanedlouho měla strana nejkvalitnější a nejpropracovanější program ze všech, neboť sdružovala nejlepší odborníky ze všech oborů (vždyť jak známo, četba sci-fi a vysoká inteligence jsou dvě strany téže mince), čímž přitahovala další lidi, jejichž znalosti mohly být opět užitečné pro všechny a tak dále.

       Když se přiblížil čas voleb, měla SFS všechny předpoklady k úspěchu: rozsáhlou členskou základnu, dokonale promyšlený program i propagační akce a hlavně oblibu u širokých vrstev lidí. A pak se roztočila všechna kola volební kampaně naplno. Soukromníci profitují z počtu příznivců SFS a vyrábějí placky a trička s nápisy „Arnala do parlamentu“, „Včera kultura - dnes politika“, nebo „SFS do FS!“ Hudební skupina Slapy natáčí album „Rad Haager for President“. Televizní šoty SFS hýří trikovými efekty a fundovanými promluvami čelných představitelů strany. Volební plakáty SFS šokují svou holografičností. A tak dále.

       A potom se splnil odvěký sen všech fanoušků sci-fi, namáhavá práce členů Scifistické strany byla zúročena. SFS získala neuvěřitelných 86,3 % hlasů. Umění zvítězilo.

       Ostatní „tradiční“ strany, které získaly po několika procentech, pochopily, že mají-li vůbec v nových podmínkách přežít, musí svůj program i činnost radikálně přizpůsobit situaci. Jisté hnutí se ted znovu sjednotilo a přejmenovalo se na Detektivkářské fórum, jen aby se později rozpadlo na příznivce klasických logických šarád, maigretovských psychologických příběhů a tzv. hard-boiled school. Komunisté zachovali věrnost barvě a přetransformovali se ve Svaz přátel červené knihovny, což jim vyneslo druhou největší oblibu po SFS okamžitě a potupný zánik o něco později, když kulturní povědomí obyvatelstva dosáhlo takové úrovně, že brak už nikdo nečetl. Ale přes všechny změny se klasické strany už nikdy nevzpamatovaly a neznamenaly pro SFS vážnou konkurenci.

       Zahraniční sdělovací prostředky, které sledovaly volby v Československu se značným zájmem, většinou situaci vůbec neporozuměly a zdrcující vítězství SFS, ba samu její existenci, braly jen jako další kuriozitu toho zvláštního státečku na východě Evropy. Jedinou výjimku tvořily - ano, SF časopisy to byly, které ihned pochopily stav věcí a první zaslaly pozdravné telegramy. Například v úvodníku zvláštního čísla Amazingu stálo:

       „Byla to Evropa, která zrodila zakladatele sci-fi, Verna a Wellse. A ačkoliv se pak jejich dědictví zmocnila Amerika, Evropa nespala. Když pak zkomercionalizovaná americká sci-fi uvázla ve slepé uličce, dala evropská Anglie světu Novou vlnu. A když se po letech začalo zdát, že sci-fi zůstane už navždy pouhými příběhy pro snílky, v nichž vše původní už bylo vyřčeno a jejichž další rozvoj už není možný, byla to opět Evropa, odkud přišlo řešení. Zemička uprostřed Evropy, malá rozlohou a počtem obyvatel, leč velká duchem svého fandomu, nám všem ukázala nové možnosti. Fandom všech zemí má před sebou nový úkol, hodný jeho schopností: následovat ji. Nebude to snadná ani krátká cesta, ale jednou dojdeme k cíli. A poté budou mezi prvními vzpomenuti ti, kdo podobni Soše Svobody (pozn.: v originále Statue of Freedom), s pochodní pokroku v jedné a elementárními díly SF v druhé ruce vytyčovali cestu. Díky Vám, potomci velkého Čapka!“

       Na prvním zasedání parlamentu po volbách byl Ondřej Leff jednomyslně zvolen prezidentem. Pak byla sestavena vláda. Zdálo se, že nic nebrání začít historické změny.

       A přece na samém počátku nové doby došlo k politováníhodnému incidentu. Ondřej Leff se ve svém nástupním projevu, nastiňujícím dobu, která zanedlouho přijde, zmínil, že doufá, že separatismus vbrzku přestane existovat. Bohužel, vinou nikdy nevysvětleného fadingu dorazil projev do mimopražských oblastí zkresleně: místo slova „separatismus“ obsahoval slovo „separatisté“. Vzápětí nato mlčící většina občanů, doposud utlačovaná politikařícími separatisty, kteří její jméno zneužívali ke svým špinavým machinacím, vyšla rozhořčeně do ulic a mylně se domnívajíc, že má oficiální svolení, začala jako akt spravedlivé odplaty masově uvádět nalezené separatisty do stavu neexistence. Slovensko tak přišlo o velkou část své dosavadní politické reprezentace. Zajímavé přitom bylo, že s klesající vzdáleností od Prahy klesal i počet obětí: například v Brně měl masakr podstatně menší rozměry než v Bratislavě a v Praze se občanům, manifestujícím zrovna za větší práva staroslavného Žižkova, ještě podařilo přesvědčit zuřící dav, že jen žertovali.

       Tato neblahá a nikdy nevyšetřená příhoda se stala jakoby výmluvnou tečkou za starou dobou. Pak už byly všechny události jen dobré. Jedna ze základních tezí SFS, totiž že sci-fi lze se skvělými výsledky aplikovat na jakýkoli obor lidské činnosti, sklízela úspěchy. Ekonomická krize byla zlikvidována v neuvěřitelně krátké době. Československá věda, jak už zmíněno, se vyšvihla na světovou špičku a výkum jak základní, tak aplikovaný, přicházel stále s novými překvapujícími objevy. Podobně se pozvedly průmysl, zemědělství, obchod, služb, doprava, školství, zdravotnictví a celý zbytek společenskoekonomické infrastruktury. Československu se dostalo přízviska „středoevrospké Švýcarsko“.

       SFS ale pro úspěchy, jichž dosáhla, nezapomínala na ideovou základnu, z níž vzešla, ba naopak. Nikdy dříve nebyla sci-fi v Československu tak rozšířena, jako nyní. Každý den vycházela nejméně jedna publikace, kniha nebo časopis, perfektně vytištěná v barvách na kvalitním papíře, samozřejmě i prvotřídního obsahu a nízké ceny. SF rovněž tvořila většinu programů kin, výstav obrazů a náplň celého jednoho televizního programu. Nově založené Čapkova univerzita se jako první na světě začala zabývat sci-fi na přísně vedecké bázi. A samotný Parcon, doba jehož konání byla vždy vyhlašována za státní svátek, se po několika prvních ročnících, kdy pro velký zájem musel být pořádán dokonce na strahovském stadiónu, usadil natrvalo v podstatně komornějších prostorách pražského Paláce kultury. O ubytování účastníků se staral blízký hotel Forum. Koneckonců nikdo o nic nepřišel, protože Parcon byl vždy vysílán v televizi přímým přenosem.

       Cvaknutí otvíraných dveří vyrušilo Ondřeje Leffa ze vzpomínek. Dovnitř vstoupil důstojník a dva strážní. Důstojník na něj ukázal a řekl: „Cela 101.“

       Strážní chytli Ondřeje Leffa za ramena a trhnutím ho postavili na nohy. Pak mu nasadili pouta a vystrkali ho na chodbu. Zatímco ho odváděli po chodbě pryč, zběsile mu hlavou vířily nejrůznější myšlenky. Cela 101! Místo, odkud nikdo nemohl vyjít nezlomen! Netušil sice, co přesně ho tam očekává, ale věděl jistě, že to bude to nejstrašnější, co znal. Mohli ho tím donutit k čemukoli; mohl se přiznat k těm nejabsurdnějším věcem, mohl jim slíbit - a také udělat - všechno na světě, ale také tím z něho mohli udělat duševní trosku nebo někoho zcela jiného. A oni něco z toho provedou.

       Došli ke dveřím označeným jedničkou, nulou a jedničkou. Strážní ho zavedli dovnitř a přivázali k židli. Pak odešli. Ondřej Leff si se zájmem prohlížel místnost. Bylo v ní přítmí, rozháněné ostrým svitem dvou lamp na stolku před ním. Na druhé straně stolku stála rovněž židle, ovšem značně pohodlnější než ta jeho, zvlášť uzpůsobená k připoutávání. Vedle stolku stálo na zemi jakési velké kompaktní těleso, přikryté plachtou. V protější stěně byly dveře.

       Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil asi pětatřicetiletý robustní muž s plnovousem. Usadil se na židli a se zájmem, podrobně si Ondřeje Leffa prohlédl.

       „Říkají mi tady Obr Ian,“ řekl muž. Vzápětí pokračoval hlasem, v němž bylo slyšet pohnutí. „Moji rodiče byli prostí komunisté. Po celodenní namáhavé práci byla jejich jedinou potěchou četba prostoduchých milostných příběh a červené knihovny. A ty jsi je o to všechno připravil. Nevím, jaké spiknutí ti pomohlo k moci, ale ať je navždy prokleto! Ty ses nespokojil s vládou nad lidmi, ty jsi musel začít zavádět novoty! Zanedlouho lidé kromě mých rodičů zmoudřeli natolik, že se o červenou knihovnu a komunismus přestali zajímat. A ubozí starouškové, ztrativší poslední přátele a zbavení přísunu milovaného čtiva, tu změnu těžce nesli, chřadli, až zhasli docela. Nad jejich rakvemi jsem přísahal pomstu. Proto jsem vstoupil do Federální informační služby, která každý rok dodává kádry k praktickému provedení Orwellova týdne. A teď jsem konečně dosáhl cíle, jsi mi vydán na milost a nemilost. A taky si tě vychutnám,“ řekl Obr Ian klidným hlasem, ve kterém už nebyla ani stopa po předchozím zanícení. „Tohle,“ ukázal na předmět pod plachtou, „je nesmírně rafinované a taky proklatě účinné. To nejhorší, co znáš; a dokonale tě to zničí.“

       Zlověstně vypadající obrysy pod plachtou nevěstily nic dobrého. Fantazie Ondřeji Leffovi ihned vykreslila představy ďábelsky dokonalých mučicích nástrojů, okamžitě následované nepříjemně naturalistickými obrazy jejich použití. Zřejmě se mu na tváři zračilo zděšení, protože Obr Ian se pohrdavě ušklíbl a s výrazem člověka, který je vědom své naprosté převahy, řekl:

       „Ale ne, neboj se. Nebude to smrt, dokonce ani žádná fyzická bolest. Bude to mnohem strašlivější.“

       Ondřej Leff byl udiven. Nepokládal se za žádného hrdinu a byl si jist, že po několika minutách mučení by se sesypal. A přece bylo něco, co pro něj bylo mnohem hroznější! Kdesi v nejzazší hloubi jeho podvědomí se začínalo rodit znepokojující, zatím ještě nejasné tušení.

       „Nevíš?“ otázal se pobaveně Obr Ian. „Dobře, pomůžu ti.“ A stáhl z předmětu plachtu.

       Byl to nějaký komplikovaný elektronický přístroj. Ondřeji Leffovi to nepřipomínalo nic známého.

       „Poslední výrobek vývojových laboratoří Tesly,“ konstatoval spokojeně Obr Ian. „Vyvinutý ve spolupráci s Výzkumným ústavem dopravy a spojů, jakož i Výzkumným ústavem jaderné fyziky ČSAV v Řeži u Prahy. Je to stroj času.“

       Zneklidňující varovná předtucha zasílila, ale zůstávala ještě nejasná.

       „Pořád nic?“ ihned pokračoval Obr Ian. „Není to zařízení na cestování časem. Je to zvláštní, programovatelný model. Podle toho, co má vloženo do hlavního počítače, je schopen v čemkoli změnit minulost.“

       Nezřetelná myšlenka se náhle zformovala do slov. Všechny fakty do sebe zapadly. A Ondřej Leff pochopil.

       Najednou poznal, čeho se vždycky nejvíc bál, i když si to nikdy neuvědomil. Strašnou pravdu, která podvědomě vytěsněna z vědomé mysli, nalezla úkryt kdesi v nepoznatelných hlubinách duše a bývala příčinou jeho zlých snů, z nichž se zděšen probouzel, aniž si vzpomněl na jejich příčinu. Jeho nejvíce utajované tajemství se ocitlo na povrchu a dostalo se do cizích rukou, aby se obrátilo proti němu.

       „Tak přece jsi na to přišel,“ pronesl se sadistickou radostí Obr Ian, když spatřil hrůzným poznáním znetvořenou tvář Ondřeje Leffa. „Já jsem věděl, že jsi inteligentní člověk a nebudu ti to muset říkat po lopatě,“ dodal a pak bez milosti vyřkl onu strašnou pravdu: „Ano, je to tak. TY BYS NEMOHL ŽÍT BEZ SCI-FI!“

       A bylo tomu tak.

       Přestože chvíli strnul zmrazen tím strašným poznáním, Ondřej Leff vzápětí už zase začal uvažovat chladně a logicky. Bylo mu samozřejmě jasné, co chtěl Obr Ian provést. Pomocí toho přístroje by bůhvíjak v minulosti zabránil vzniku sci-fi. Ale potom...

       Potom nikdy nebude žádná SFS ani Orwellův týden a Obr Ian tutíž nebude mít důvod ani možnosti zničit sci-fi a ta proto normálně vznikne a v průběho Orwellova týdne ji Obr Ian zničí a tudíž nedojde k tomuto Orwellovu týdnu a n ikdo sci-fi nezlikviduje a ta tudíž vznikne a ... Ondřej Leff se v hrůze zoufale zmítal lapen do časové smyčky, z níž není úniku.

       „Prosímvás, přece existuje nějaká možnost, jak ... jak zařídit, abyste ten stroj nepoužíval, viďte, že ano?“ prosebným tónem se tázal Ondřej Leff namlouvaje si, že se neponižuje proto, aby si zachránil kůži, ale hlavně aby zabránil chronoklasmu.

       „To musíš vědět sám, kamaráde. Nečetl jsi snad 1984 dost důkladně?“ odvětil Obr Ian se šíleným leskem v očích.

       „Četl, jistě že četl, ale... vždyť ve skutečnosti není žádná analogie s mou situací, žádná Julie neexistuje, nikdo takový nikdy nebyl, já nevím čeho se můžu vzdát!“ vyhrkl Ondřej Leff, který nakonec přece jen nedokázal přemoci svůj pud sebezáchovy a hrůzou téměř zešílel. A když Obr Ian nevypadal na to, že by ho ta odpověď uspokojila, začal Ondřej Leff o překot vykřikovat: „Dobře, dobře, jak chcete, přesně podle libreta, ano, udělejte to Julii, ne mně, Julii, komukoli na světě, jen ne mně!“

       A tou logicky uvažující částí mozku, která se ještě zachovala v blábolícím ubožákovi, si uvědomil, že Obru Ianovi a celému anonymnímu mechanismu vězení se poprvé podařilo ho skutečně ponížit natolik, že nejen ztratil svou důstojnost, ale dokonce přestal mluvit logicky. I kdyby tímhle martyriem prošel kdokoliv, i kdyby „to udělali“, i kdyby spustili ten stroj před kýmkoli, jemu by to stejně nepomohlo. Ve všech případech by to vedlo ke zničení sci-fi a stejným následkům pro něho, a vlastně pro celý svět, jaké by to mělo v jeho přítomnosti. To Ondřeje Leffa trochu uklidnilo, křičet však nepřestal doufaje, že to třeba přesvědčí Obra Iana, aby stroj času nespouštěl a udělal cokoli jiného.

       A tak, ač nakonec ani Ondřej Leff nedokázal vzdorovat tomu nejhroznějšímu na světě, co ho čekalo v celo 101, v hloubi duše přesto chladnokrevně uvažoval a nezúčastněně pozoroval své okolí - až do konce.

       Mohl tutíž sledovat, jak Obr Ian postupně zapíná všechny části stroje času, zasunuje do jedné štěrbiny disketu s programem a vyťukává poslední příkazy, až mu do spuštění zkázonosného stroje zbývalo jen stisknout poslední klávesu ENTER.

       Tehdy se Obr Ian zastavil a Ondřej Leff zdvojnásobil svou výmluvnost. Obr Ian chvíli poslouchal, pak se ďábelsky zašklebil a sklonil se zpěk ke stroji času.

       Zmučený Onřej Leff už nevydržel psychické vypětí a omdlel. V poslední chvíli, než ho opustilo vědomí, zaslechl cvaknutí. A byl si jist, že to nebyl zvuk milosrdného vypnutí hlavního vypínače, ale neodvolatelného stiskutí kávesy ENTER.

       

       3.

       Ondřej Leff se s výkřikem hrůzy probudil zbrocený potem na své posteli. Posadil se a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Byl ve svém bytě, který vypadal naprosto normálně. Bylo časné ráno a slunce svítilo oknem dovnitř. Byl to snad všechno jen sen? Ne, zamítl tu myšlenku vzápětí, ty vzpomínky byly příliš živé a podrobné.

       Vyskočil z postele a vzhl se ke knihovně. Nesmírně se mu ulevilo, když objevil několik sci-fi knížek. Pravda, bylo jich méně, než si pamatoval, a válely se bez úcty jen tak na poličkách, ale byly tam.

       Potom zamířil ke stolu, kde by měl mít náprsní tašku a hlavně občanský průkaz. Ležel tam. Nedočkavě ho rozevřel, vyhledal rubriku „povolání“ - stálo tam černé na bílém „prezident Československé republiky“.

       Dobrá nálada mu vydržela do chvíle, kdy pohlédl na svou fotografii. Muž na ní vyobrazený vypadal jako kombinace Supermana, Jamese Bonda a Ondřeje Leffa z doby před Orwellovým týdnem. Udivený Ondřej Leff se podíval do zrcadla a spatřil totéž. Udiveně hvízdl: to muselo být plastických operací. Ale proč a hlavně - jak se to stalo?

       Tak přece ten stroj času fungoval. Zřejmě se ocitl v nějakém paralelním světě, usoudil Ondřej Leff. To by vysvětlovalo sám fakt jeho vzhledu, i když ne jeho příčinu, a také ostatní odlišnosti, kterých si povšiml. Ale zřejmě to není zas tak odlišný svět, když mu i postavení zůstalo. A co se ostatních reálií týče, to bude muset zjistit. Ondřej Leff prohledal celý byt, nenajde-li nějaké noviny, ale objevil pouze utržený kus jakési tiskoviny s titulkem

       ...MERIČTÍ JEEPPIES ŘÍKAJÍ: DRUHÁ

       ...ÁLNÍ REVOLUCE PŘICHÁZÍ Z ČESKOSLOVENSKA

       Z hledání ho vyrušil zvonek u dveří. Polekaný Ondřej Leff běžel otevřít.

       Za dveřmi stála pohledná mladí dívka v blůzce průhlednější, než by bylo morálce v původním Leffově světě zdrávo. Ondřej Leff neměl ani potuchy, co je dívka zač, a aby neřekl něco nepatřičného, raději mlčel.

       Pauza naštěstí netrvala tak dlouho, aby byla nápadná, protože vzápětí dívka promluvila: „Pane prezidente, proč jste se tak zdržel? Pospěšte si, máte dneska spoustu... práce! Víte přece, ráno to... ehm... jednání se zástupci strany, oběd s velvyslanci, tiskovka a večer návštěva vašeho... kchm,“ dívka zvláštním způsobem zadrhávala nebo snad měla kašel, což jí znemožňovalo vyjadřovat se bez pomlk, „hm... oblíbeného podniku. Tak honem, už na vás čekáme!“

       Nejspíš sekretářka, konstatoval Ondřej Leff. Nahlas pak řekl: „Hned to bude. Už běžím!“ A pro jistotu jí zabouchl před nosem dveře.

       Během několika minut se Ondřej Leff převlékl, našel klíče a vyběhl ze dveří. Sekretářka před bytem už nestála. Ondřej Leff spěšně seběhl schody a vyšel z domu. Zamířil automaticky doprostřed ulice, ale včas si uvědomil, že před domem žádná tramvaj nestojí a ulicí ani nevedou koleje. To znamenalo problém; nevěděl, jak se v tomhle světě dostává do práce. Naštěstí si ale všiml černé limuzíny, která stála opodál u chodníku a v prázdné ulici působila dost nápadně. Zamířil k ní.

       Jeho dohad byl správný. Řidič vyskočil a otevřel mu zadní dvířkar. Ondřej Leff nastoupil a automobil se hned rozjel. Vpředu vedle uniformovaného řidiče seděla ona sekretářka a na sedadle vedle Ondřeje Leffa si něco četl svalnatý chlapík, který vypadal jako tělesná stráž.

       Ondřej Leff zvědavě hleděl z okénka ven. Ulice působily trochu nezvykle a zvláštně, ale celkově se příliš nelišily od těch, které znal ze svého starého světa. Jen móda byla daleko odvážnější a dokonce i model jeho sekretářky byl v porovnání s některými kreacemi ještě v podstatě decentní. Zato Ondřej Leff s potěšením zaregistroval neobyčejně vysoký počet knihkupectví. Ačkoliv by se velmi rád podíval na nabízené knihy, nezahlédl je ani v jednom případě, protože nevelké výlohy byly bez výjimky zamalovány nebo prázdné. Zvláštní svět. Ondřej Leff zakroutil hlavou a odvrátil se od okénka.

       Zdálo se, že sekretářka na ten okamžik čekala. Vzápětí se otočila dozadu a podala mu jakousi složku. „To je dnešní... tisk,“ vysvětlila.

       „A tady máte souhrnnou zprávu o situaci v posledních čtyřiadvaceti hodinách,“ pronesl svalovec vedle Ondřeje Leffa a podal mu zapečetěnou obálku.

       Každá tiskovina ve složce byla bůhvíproč uložena v černých deskách bez jakéhokoli nápisu a ještě navíc zalepena v průhledné fólii. Ondřej Leff se pokusil jednu fólii roztrhnout, ale byla příliš pevná. Nůž u sebe neměl a zkoušet to zuby nebo žádat někoho o pomoc se mu nechtělo. Znechuceně proto celou složku odložil a sáhl po obálce.

       Uvnitř byla jakási obdoba svodky, kterou dříve dostával na stůl každé ráno. Ondřej Leff se do ní se zájmem začetl.

       „V současné době sdružujeme 65,34 % všech lidí žijících na světě a další sympatizují,“ stálo tam. Ondřej Leff v duchu hvízdl údivem. Ať byl tento svět jakýkoliv, dosahovali v něm podstatně větších úspěchů. Zpráva pokračovala: „Jiná literatura než naše už prakticky přestala vycházet pro nedostatek zájmu. Na mnoha místech lidé dokonce spontánně demonstrativně ničí dříve vydané knihy těchto žánrů. Tato tendence bude zřejmě sílit.“ To už se Ondřeji Leffovi tak nelíbilo. Nechtěl mít nic společného s pálením knih. Vždycky byl pro názorovou pluralitu a navíc i mimo sci-fi se najdou hodnotné knihy. Ale co, snad to půjde zastavit. Koneckonců to ti lidé dělají sami od sebe. Asi jim sci-fi stačí.

       Další text už jen pomocí tabulek a grafů rozváděl obě hlavní teze a dokazoval nevyhnutelný zánik jiných uměleckých směrů. Na konci strojopisné zprávy bylo rukou připsáno: „Teď už to nemůžene zastavit, ani kdybychom chtěli.“

       Ondřej Leff se pousmál. Bez sci-fi by nedokázal žít a teď bude zase muset žít jen s ní. Dokáže to? Jaké to asi bude? A protože byl v dobré náladě a pln očekávání šťastné budoucnosti, znovu se usmál.

       Auto zrovna projíždělo kolem obrovských transparentů. Ondřej Leff vyhlédl ven a četl:

       Plněním programu 6. slehu naší Nezávislé Iniciativy za ještě plnější a šťastnější život!

       Celou cestu na Hrad přemýšlel, co by to mohlo znamenat.

       

Orwelův týden Jana Vaňka jr. zvítězil v soutěži SF klubu Spectra O cenu Jima Dolara. Autora lze spatřit na workshopu Evy Hauserové, jinak zatím pro své mládí není ve fandomu příliš znám. Vzhledem k tomu, že mu tuším ještě není ani 16 let, je jedním z nejmladších v IK publikujících geniů. Blíží se uzávěrka 11. ročníku CKČ, těším se, že Honza přispěje.