Interkom: Zločin a trest

Před mnoha a mnoha lety, když jsme museli zdravit slovy „Čest práci, soudruhu“ - ne, zpět, bylo to dřív. Před mnoha a mnoha lety, když jsme ještě museli zdravit slovy „Pozdrav pámbu“, jsem se dovtípilo, že se důstojnému pánovi říká velebníček, protože tohle dokáže líp než ostatní. Nebudete mi věřit, ale kromě onoho mrákotně slastného stavu, kdy vědomí začíná bloumat hraničním územím říše Morfeovy a kdy ho člověk může s klidným svědomím vypustit z vodítka bez obav, že provede něco, co se hned rozkřikne, neznám nic lepšího než - uvelebit se s knížkou v ruce.

Uvelebil jsem se tedy, leč vonný kouř pojednou chutnal jak čmoud spálené pneumatiky a víno ztrpklo v ústech mých. Poukoušel jsem se totiž číst Second Foundation neboli tzv. Druhou Nadaci čili třetí díl Základny. „Heuréka!“ zvolal jsem, neboť jsem si vzpomněl, jak jsem se nad druhým svazkem zapřísahal, že už to číst nebudu. Ale tak to na světě chodí, že člověk leze den co den do vany a ne a ne si vzpomenout, co v ní vlastně pohledává.

Že Asimov není Hemingway, tušil jsem již dávno, hlavního důkazu se mi však dostalo od Josephiny Bakerové, která ve svých Pamětech uvádí dva seznamy osob, s nimiž kdy tančila a/ nahá v kožichu, b/ oděna banány (za války banánovými slupkami) - Isaac Asimov není ani na jednom z nich, ovšem ani paní Bakerová si nemohla pamatovat všechno. Rozhodující důkaz však podal sám Asimov, neboť v jeho literárním díle se nevyskytuje - pokud jsem počítal správně - ani jedna svůdná ženská postava, dokonce ani v jeho slavném robotickém seriálu, kde by se pro ni určitě našlo místo. A neméně prudérně dopadá i Druhá Základna: pokud se na scéně objeví žena, je to buď dítě nebo tlustá konkubína, o níž se nedá tvrdit, že by manipulovala muži pomocí své erotické rafinovanosti. Ptám se teď sám sebe, aniž vyžaduji okamžitou odpověď, proč Velký spisovatel ženský do svých románů vůbec montoval, když je pak vůbec nepoužil nebo jen minimálně - stejně by mu posloužil libovolný muž. Netvrdím, že se Asimovovy populace měly rozmnožovat vypočítáváním, ale úplně by stačilo, kdyby Hari Seldon naznačil, že se v jeho Plánu s nějakým rozmnožováním počítá.

Že proslulé Tři zákony robotiky vymyslel vlastně John W.Campbell Jr., se dnes už ví. Hari Seldon se přiznal už v roce 1951, že psychohistorii nevymyslel, pouze rozvinul (hned ve druhé větě druhého odstavce Psychohistoriků, které Asimov napsal až na závěr celé trilogie - cituji raději z překladu Jindřich Smékala): „Než se této vědě začal věnovat, nebylo v ní víc než soustava neurčitých axiómů, a než se jí přestal zabývat, byla z ní již důkladná statistická věda...“ Čekal jsem, kdy se k tomu přizná i sám autor; něco ho muselo trknout, protože to udělal právě teď (rozuměj: ve třetím svazku). Jako kdyby tenkrát, když si název půjčoval, vůbec nepředpokládal, že bude i v budoucnosti existovat něco jako filozofie nebo že by se skutečná psychohistorie mohla vyvíjet nezávisle na Seldonových rovnicích. Nejen že se panu Asimovovi z celého toho guláše, který nám navařil, lidská duše úplně vytratila, ale po opakovaném omílání pseudohistorie „psychohistorie“ se navíc začínám obávat, že Velký spisovatel není ani Epikurem současnosti.

Nemám totiž vědu o statistickém zpracování člověka dvakrát v lásce. Ještě pořád se totiž domnívám, že každý člověk bez rozdílu je jedinečná a neopakovatelná entita - a jako s takovým by se s ním mělo zcházet. Vypadá to sice, že se mýlím, ale odmítám uvažovat o Lidstvu jako o „lidském konglomerátu natolik velkém, aby se dal s dostatečnou přesností statisticky zpracovat.“ A je přímo symbolické, že knížku, v níž se staví pomník „vysoké“ matematice,přičemž se sem tam (nenápadně a bez zbytečného humbuku) zlikviduje pár miliónů lidí, aby tahle matematika platila, vydává nakladateství jménem AG KULT...

Co to vlastně je ten slavný „Seldonův plán“? Odvažuje se tvrdit, že kromě skvělé myšlenky, že lidské sémě vydrží všechno a přežije ještě víc (která by měla být - kromě nějakého toho procenta psychopatů - ještě pořád vlastní nám všem), je Asimovova - Seldonova statistická sociálně-historická analýza dost velký a navíc nezastřeně cynický nesmysl, na nějž musí Velký spisovatel vynakládat obrovské úsilí, aby nás přesvědčil, že tomu tak není. A nakonec se mu to stejně nepodaří.

„Existuje-li skutečně jednotná teorie,“ beru si teď na pomoc Steva Hawkinga, „měla by podle předpokladu popisovat i naše chování. A tak by tedy měla obsahovat výsledek naší snahy tuto teorii objevit. Proč by však musela předpovídat, že odvodíme z pozorování přírody správné závěry?“ A dovolím si dodat, že ani v tomto, ani v libovolném dalším okamžiku nemůžeme dostatečně dobře rozlišit, jaké záměry jsou vlastně správné (tedy ani ty moje, ale já s tím počítám). Velký Plán je - ostatně jako každá správná americká utopie - zásadně antropocentrický a jeho autoři jsou, bohužel, dogmatičtější než sám papež. Ale třeba se mýlím (autor byl ostatně v době, kdy trilogii o Základnách psal, velmi mladý), třeba další díly, ty z 80. let, přinesou vysvětlení: Asimov - Seldon věděl, že se on a jeho matematici mýlí, nebyli však dostatečně velkým konglomerátem, aby se to dalo zpracovat...?

Ano, nyní je již zřejmé, že mám ke statistice odpor. V Topologii omezeného časoprostoru (které se asi nedočkám) se tohoto ošidného námětu dotýkám - prozradím, o co jde: Ferdinand Herčík uvádí v knize Rub života a líc smrti americkou studii (řekněme z válečných nebo těsně předválečných let, ale proč bychom si měli namlouvat, že jsme na tom líp?), podle níž vychází průměrná mentální úroveň každého druhého obyvatele na cca 12 let věku. Vyspělé dvanáctileté dítě je, na straně jedné už hotový člověk, který se o sebe dokáže postarat (včetně mezních situací - vzpomeňme Goldingova Pána much), na straně druhé dosud není nic (teď mám na mysli, že máte celý život teprve před sebou). A teď vám předvedu, co se s tím dá statisticky udělat: Podle C. J. Adcocka vypočítáte IQ tak, že lomíte mentální věk skutečným a násobíte stem, abyste odstranili ty protivné zlomky. Naše dvanáctileté dítě má tedy IQ 100, což není tak špatné. Je to však průměr poloviny všech Američanů? Ne, není! Protože těm cirka 120 miliónům lidí není všem pouhých dvanáct. Jestli vás to zajímá, tak počítejte, jak na tom jsou osoby starší sedmnácti let - podotýkám, že duševní choroby začínají od IQ 70 směrem dolů -, ale je to zbytečné, protože jednak má tato teorie pootevřená zadní vrátka, neboť vždycky zahrnuje jen tu druhou polovinu, a jednak se každý inteligentní člověk okamžitě ohradí, že je na první pohled zřejmé, že takhle se to počítat nedá.

Snad už chápete, proč nemám rád statistické zpracování člověka. Raději budu hovořit o duši než o matematice. Raději když mne bude hlídat libovolné adolescentní „vesmírné dítě“ než počítač - a touto oklikou jsem se vrátil k problému českého překladu pana Asimova. Když se totiž Velký spisovatel dozvěděl, že se pan A.C.Clarke začal učit sinhalštinu (aby si mohl koupit mléko a rohlíky), rozhodl se, že ho trumfne, a začal hledat jazyk ještě těžší a ještě neznámější, což se mu podařilo. A jakkoli před ním smekám klobouk, prosím vás, až s ním budete příště mluvit, poraďte mu, ať si raději najme nějakého šikovného překladatele. Ale ať je to Čech jako poleno!