Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Na knížku s lákavě lesklou obálkou lze mít různé názory. Pokud ji bereme jako standartní spotřební čtení z oblasti sf v hodnotě deseti až šestnácti korun (tj v cenovém rozpětí knihovničky Večerů pod lampou a Rodokapsu), nelze ji než pochválit za napínavost a slušný, profesionální styl.

       Přiznám se, že za dvacetdevět korun mi bylo líto ji kupovat, pořídil jsem ji v antikvariátě za pět Kčs a v tomto ohledu jsem tedy spokojen.

       Zkusme se však Jutě podívat trošku na zoubek (a nezapomínejme přitom na uvedené hodnocení - znovu opakuji, že v oblasti spotřebního čtiva jde o knihu mírně nadprůměrnou).

       Stodevadesát stran drobným písmem je zatraceně hodně. Dá práci to vůbec přečíst, a co teprve napsat. Obdivuji autora za to, že to dokázal. Kdyby mi však mou „práci“ trochu ulehčil, připadalo by mi to víc jako zábava. Z tohoto hlediska mám jednu připomínku zásadní a spoustu malinkých.

       Zásadní připomínka: v knížce schází lidský rozměr postav (aspoň hlavního hrdiny a aspoň tak jednoduchý jako v průměrném westernu). Kotrmelce příběhu jsou natolik prudké, že s hrdinou vláčí jako s bezduchou loutkou, čímž se knížka přibližuje úrovni průměrných magnetů a saturnů. (u tohoto čtiva je základní problém v tom, že přes hojné dramatické zvraty nás nudí a nechává chladným, protože nám neumožňuje se svými bezduchými postavami nic pořádně prožít.)

       Určitý náznak v tomto směru dává úvodní část vytvářející slibnou atmosféru na počátku příběhu. Ta však postupně vyprchává a objevuje se trochu až v závěru, ale v úplně jiné poloze (hrdina vlečený osudem - klasická poloha řeckého dramatu).

       Pokud by kniha měla využít některou z těchto možností, musela by mít trochu jiný děj. To by však byla jiná pohádka. Soustřeďme se proto raději na drobnější připomínky.

       Kniha obsahuje spoustu logických lapsů, které kritici tak rádi vyčítají Dumasovi, Doylovi apod. (proč se žene hrdina na smetiště a nutí krysy vytvořit telepatickou pyramidu, když získané informace vůbec nepotřebuje?, proč krysy jednou odmítají a podruhé přijímají jím vypěstované mutanty?, proč lidé nečtou žádné noviny, a pak zase čtou? (a jakto, že umí číst, když všechny školy byly zrušeny?, a jakto, že se vzápětí opět školy objevují?) proč se hrdina s IQ v hodnotě 5,5 einsteinů a ocelovými pěstmi chová občas jako idiot?, proč a za jakých okolností se obrodí „pancéřové“ krysy a proč jim hrdina zase rozumí, když jim dříve nerozumněl?, proč se v závěru naprosto nelogicky spojuje jeho syn - jako velvyslanec krys - s představiteli koncernu?) Podobné věci k takovýmto příběhům patří a nemá cenu se nad nimi vzrušovat.

       Pozoruhodný je i úzký okruh postav, které se stále navracejí v nových rolích, ale opět nejde o nic neobvyklého v podobném typu příběhů. Přiznám se, že mě osobně okouzlují příběhy, v nichž se dva hrdinové naprosto náhodně několikrát setkávají ve městech velikosti Londýna (jejich autoři by si pravděpodonost takového počínání mohli vyzkoušet třeba na Matějské pouti.)

       Co mi vadí hodně, je samozřejmost bolševického pohledu na svět, na kterém je příběh postaven. Jak to, že zlotřilá firma, která Jutě vládne, nemá ve světě „venku“ žádné konkurenty? Jakto, že se v civilizovaném světě nikdo neptá na to, odkud se IQ konzervy berou? A na co je vůbec používají?

       Teoretickým průšvihem (pokud by ovšem na něčem takovém záleželo) je způsob zacházení s IQ, což je ve skutečnosti abstraktní početní veličina, která je průměrem několika dalších abstraktních veličin, vyjadřujících míru určitých schopností jedince v porovnání se statistický průměrem této schopnosti u lidí příslušného věku. Autor s ním přitom manipuluje, jako by šlo o telecí párky k večeři.

       A konečně - dost diskutabilním prvkem je kronikářský způsob vyprávění vedoucí k oslabení dramatického náboje. Příběh bez zbytečně rozmělňujících vsuvek by byl „syrovější“ a mnohem zajímavější. Kronikář navíc podává řadu matoucích vysvětlení, která nejsou funkční. Kdyby to dělal schválně (a patřičně přehnaně), například jako dobře placený autor oslavného spisku na počest tyrana, bylo by to asi zajímavější.

       Uctivý přístup kronikáře k hlavnímu hrdinovi je však čistě mechanický, oslavuje ho zkrátka proto, že je hlavním hrdinou. Přiznám se, že jsem celou dobu čekal, kdy Walker začne konat hrdinské činy a ono pořád nic.

       Kronikářovo hodnocení je přitom nelogické, Walker je osobou velmi spornou. Přes dobré úmysly provádí to nejhorší, co může učinit, a přitom nezapochybuje o své oprávněnosti vládnout druhým - troufl bych si ho přirovnat k Erichu Honeckerovi, který také vylepšil vědecký komunismus a jeho ekonomické výsledky. (Toho však alespoň omlouvá jeho IQ.)

       Walkerovou jedinou zásluhou je, že dojde k rozpadu clony chránící Jutu od ostatního světa, a na tom, jak pečlivý čtenář jistě ví, má stejnou zásluhu jako Honecker na pádu berlínské zdi.

       O tom, co se po zhroucení bariéry na Jutě událo, se však už nic nedozvíme - možná, že si to autor schoval pro další příběh, v němž se neschopný génius Walker stane řekněme presidentem zeměkoule.