Interkom: Zlatá střední dokořán, ale...

Souhlasím s výrokem Ondřeje Neffa ve smyslu jak může vzniknout kyberpunk v zemi, kde ani nefungujou telefony?. Rovněž souhlasím s názorem Pavla Kosatíka, že hrdinové CP se nechtějí vzdát, odpovídají protiúderem, vlastním výkřikem do té ohlušující prázdnoty, spanilou jízdou, energickým gestem, nadupanou provokací (příloha Mladé fronty Dnes z 17.2.91). Nedomnívám se však (Pavel to blíže nespecifikuje), že onen 'protiúder' míří dál než za pouhé provokativní konstatování skutečnosti či způsobu, jak v ní vyžít; nepokouší se o změnu či cestu ven (já totiž možná naivně předpokládám, že postavy CP svým světem dvakrát nadšeny nejsou). Je-li plodičem CP především triumvirát hyper(zejména kyber)technika, hyper(dez)informovanost, hyperspotřeba, tedy to, co v Čechách není a nějakou dobu nebude, pak u nás CP v původním smyslu slova sotva může vzniknout. Nicméně... Heteša s Veverkou vyměnili v divadle klasických dobrodružných příběhů kulisy (realitu za virtuální realitu, prostor za kyberprostor) již v době, kdy u nás o CP vědělo pár nejzasvěcenějších (Nečistá hra, Těšíme se na vás), J. W. Procházka v tomto divadle razantně změnil i herce a jejich jazyk (Pražský průnik, Rock'n'roll, Kybernátor). Domnívám se však, že (protože na vlastní kůži nezažili výše zmiňovaný paternální triumvirát) tito autoři ani dost dobře nemohou jinak než provozovat pouhou více či méně vzdálenou extrapolaci počítačových her, tedy bez oněch spolupodmínek hyperinformovanosti a spotřeby. I ten nejlepší český CP (chceme-li jej takto nazývat) pak znázorňuje svůj svět jaksi inkoherentně, nekomplexně, s vyzdvižením pouze některých jeho atributů. A to těch, které jsou nám ze zkušenosti bližší, tedy nikoli materiálních (spotřeba), ale duchovních (morálka, nesvoboda). A také nikoli jen konstatování skutečnosti, nikoli jen manévrování do průšvihu se dostavšího jednotlivce, ale volní akce směřující na samu podstatu establishmentu... Takoví (zatím) jsme (nad otázkou proč asi takoví jsme, se zamyslíme při jiné příležitosti).

Vše výše uvedené mě ještě dost dobře nemohlo napadnout nad Hetešou-Veverkou; nad Procházkou už asi mělo, ale nenapadlo. Stalo se tak (konečně) až nad knihou Jana Poláčka Ex machina. Sbírka sestává ze 16 povídek členěných do čtyř oddílů majících dle anonce na obalu dokumentovat časový vývoj autora. Ten vývoj, když už se tam o něm přímo takhle píše, bych pro tuto chvíli rozdělil na oblasti formy (stylu) a obsahu (subžánr plus poselství). V oblasti první podle mého soudu panuje spíše setrvalý stav - od první do poslední povídky píše autor prakticky stejně, klidně mohu říci stejně dobře: kultivovaně, bez excesů, ale možná i poněkud neosobitě až - s trochou přátelské nadsázky - monotónně. Pokud jsem přesto četl s rostoucím zaujetím, pak díky obsahu. Ten se totiž mění značně (u subžánru skokem mezi jednotlivými oddíly, u poselství spojitě kolísá) a troufám si tvrdit, že kopíruje vývoj naší sci-fi posledního desítiletí. Velmi zjednodušeně řečeno: od poměrně nevyhraněných vědeckotechnických nápadů a hříček (oddíl Pop) přes svého času až unifikované postkatastrofické vize (Rock), dále přes fantasy (Heavy Metal, podle mě stylový i celkový vrchol sbírky) až k onomu českému CP (Punk s obsahovým vrcholem v Setmanovi). Všestrannost je bezpochyby tou nejlepší průpravou. Nicméně právě a jen průpravou. Na skutečně vrcholové úrovni asi nelze trvale sloužit příliš mnoha pánům, zejména pokud autor chce získat a udržet pravidelnou klientelu a pokud se nechce vzdát i jistých literárních ambicí. Což by zrovna v Poláčkově případě byla škoda. Závěrem mu přeji více stylové i žánrové vyhraněnosti (citem i rozumem doporučuji fantasy).