Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Fandom na Slovensku nespí a občas něco vyprodukuje. Tak se u nás objevil také útlý sešit s hrdým titulem „Legendy. Fantasy, meč a mágia, science-fiction, hrdinovia. Magazín evidovaný vo Fandom Directory, USA.“ Oplývá navíc velmi povedenou obálkou a tak jsem se těšil, jak si pošmáknu. Ale čím větší naděje, tím větší zklamání, doufám, že v té Americe neumí slovensky. Vezmu to popořádku.

       Povídka první: Ostrie s kvapkami krvi. Klasický děj (hrdinka urozeného původu je opuštěna v divočině a zachráněna udatným rekem, se kterým se na konci vyspí) je příjemně zasazen do naší slovanské minulosti, v ději se objeví dokonce i stará římská tvrz a praMaďaři coby záporné postavy, prostě je krásné vidět, že chlap nemusí běhat s klackem po lese jen v Cimérii. Nádherný nápad je ale zabit neumělostí jak jazykovou, tak fabulační. Epizody (jakkoli napínavé) se řadí za sebe bez hlubšího smyslu, moudrý muž se objeví, zamumlá něco, co není pravda, a zase navždy zmizí, je to prostě takový pytlík plný klasických fantasy situací, před použitím zatřepat, zasazený do neklasického rámce. Docela mě to zamrzelo, v této literatuře už byly snad všechny možné epizody mnohokráte použity a pokud chce někdo napsat dobrou fantasy, udělá to právě tak, že je zasadí do zajímavého rámce a spojí hlubší myšlenkou. Autor stál na hranici vzniku dobré věci, krok ale neudělal. Povídce škodí také používání ruštiny, v latinkovém přepisu je to něco zoufalého, a nadměrně nepravděpodobné události, hozená sekyra přetínající končetinu medvědovu je vhodným příkladem.

       Onou hlubší spojovací myšlenkou oplývá příspěvek druhý (na pokračování) s názvem „Čas temnoty“ a anglickým jménem autora, asi nejlepší část sešitu. Boj proti silám Temna vedený jednonohým mrzákem je dobrým základem, na kterém mohl vyrůst dobrý příběh. Zdá se, že nevyroste, opět pro fabulační a stylistické nedostatky. Ty první jsou ještě v mezích snesitelnosti a znám knihy renomovaných amerických autorů, které jsou na tom hůře, ty druhé jsou však dostatečně bohaté na to, aby zmařily dobrý dojem z díla a téměř mě ujistily v názoru, že za pseudonymem se skrývá slovenský autor. Nejkritičtější je úryvek z Knihy verejnej, která má být psána starobylým jazykem, autor si však neuvědomil, že ačkoliv styl dob minulých je hůře srozumitelný, není zmatený a blbý. Své povídání o této povídce zakončím citací právě z oné Knihy, po které už snad nebude třeba dalších slov: „To Zlo je zlo a temno. To bude Doba temna, veď temno bude mať moc.“

       Tím také končí lepší část Legend, část, která sice neuspokojila, přesto obsahovala alespoň několik dobrých nápadů. Další dva příspěvky jsou už čirou extrakcí nepovedenosti. Třetí v řadě je teoretická stať nazvaná (nevím proč) „Zelená ruža smrti“. Článek (čerpající výhradně z maďarských pramenů) je značně zmatený, a přestože se jen hemží výrazy typu „sword and sorcery“, autorovi se nepovedlo napsat, co to vlastně fantasy je. Na začátku se sice o něco pokusil, ovšem definice typu „je to něco, co je jiné než SF“ mnoho neřekne, autorem uváděné rozdíly jsou navíc silně diskutabilní. Pak následuje dlouhý historický přehled začínající Eposem o Gilgamešovi, plný jmen, z nichž mnohé nečtou snad ani fanasy-maniaci, jiná mi tam hodně chyběla (např. Uršulka Le Guin). Pasáž končí u fantasy new wave, stavící se proti fantasy staré, o které čtenář stále téměř nic neví. Následuje třídění fantasy do skupin, některé si asi vymyslel nějaký zhrzený teoretik vážné literatury a dost jsem se bavil. Ale dosť bolo srandy, rozhodně si nemyslím, že by neobeznámený čtenář po přečtení článku utíkal znásilnit nejbližší knihovnu, o což snad mělo jít. Čtenář obeznámený se pak diví, co to vlastně po léta čte.

       Jako bonbónek je na konci rubrika „science-fiction“ představující povídku žánru krimi, ze které se SF stalo prostou substitucí, místo „přístav“ se napsalo „kosmodrom“ a místo „loď se zlatem“ „kosmická loď s plutoniem“, děj nebylo třeba vůbec měnit. Tento cukrík na záver je i jako detektivní povídka velmi ubohý, zápletka mizivá, styl hrozný, postavy psychologii sice mají, bohužel každou chvíli jinou. Je to takový velmi nepovedený pokus o Chandlera, u kterého logika děje také mnoho neznamená a vraždy se na konci vyřeší spíše z úcty k tradici žánru, miliardy lidí (já také) jej ale čtou pro skvěle napsané scény, mistrnou povahokresbu a jemný humor. Autor čtvrtého příspěvku Legend se věnoval ději ještě méně než výše uvedený klasik, povídka je řetězem nesouvisejících epizod, které nejsou skvěle napsané, o povahokresbě jsem se již zmiňoval a humor je takový pivní.

       Než skončím, již tradičně se zmíním o jazyce díla. „By Jove, já už snad neumím slovensky,“ bědoval jsem při čtení, „tuhle gramatiku neznám!“ Ve chvíli nejvyššího zoufalství jsem se obrátil na slovenského přítele, který mě uklidnil, slovensky neumí autoři. Za některá zprzněná souvětí bych je nechal zavřít do místnosti, kde by jim jejich výplody po dvacet čtyři hodin předčítali střídající se katové. Jako fanoušek SF i fantasy jen doufám, že si sešit Legendy přečte co nejméně lidí, docela mi stačilo, když v televizi v literárním koutku mluvili o pouličně prodávaném literárním braku a kamera ostřila na Silmarilion a Dodatky na pultíku u WS.