Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Střídavě jsem si myslel, že mi do ruky zabloudila věc buď napsaná nejmíň před třičvrtě stoletím, nebo současná parodie na ni, nebo příběh pro mládež z doby někdy mezitím. Především jsem ale nabyl přesvědčení, že jde o zajímavý, protože u nás zatím dosti neobvyklý způsob exploatace spisovatelského řemesla.

       Tady bych mohl své hodnocení skončit a - přizpůsobiv se intencím nakladatelství Najáda - nechat čtenáře hádat. Protože však pořád ještě ne všichni čteci tohoto textu jsou mocni telepatie či jasnovidství, jedeme dál. Proč oba (četl jsem zatím první dva) příběhy Marka Stona(-ea oba tvary možné, viďte, poutníci z klubu J. Vernea?), takto kapitána služby pro dohled nad primitivními planetami, na mě tolik působí právě dojmem starých šestákových románků? Hlavně snad pro jakousi staromódní zdrženlivost a opisnost (nezaměňovat s popisností), a to právě na místech, kde se dnešní krváky (pravda, nefrancouzské) doslova rochní - jak co do poměrného objemu inkriminovaných sekvencí, tak co do „síly“ používaných výrazů. Příkladů najdeme spoustu jak v líčení děje (Záchvat kašle ji přerušil. Z úst jí vyhrkla jasně červená, zpěněná krev. Zrak se jí zakalil a zorničky rozšířily. Stisk ruky povolil...), v citech (Mark položil velmi něžně hlavu mrtvé dívky na zem a zatlačil jí oči. Bylo mu velmi smutno.), v erotice ( 'No ne, pusťte mě, co ode mne chcete?... Teď právě ji ohromně zručná ruka hladí po ňadrech, rozepíná kalhoty, stahuje kalhotky. Co si myslí? Musí mu okamžitě ukázat, kde je jeho místo. Proč ji pokládá na zem? Myslí si snad, že hned svolí...? Ne, nechce. Ne s tímhle člověkem, který leží na ní... v ní... chtělo se jí začít křičet o pomoc, už otvírá ústa... 'Ach, Rayi...' vzdychla. Na vysvětlenou, ten bleskový dobyvatel Ray je android a s dotyčnou ženou nesouloží, nýbrž v ní hasí oheň). Pro parodii zase hovoří báječně samozřejmé tahání králíků z klobouku ('Zapoj antigravitaci - o níž předtím ani řeči - a přeleť...'), špílce vědeckotechnické (Modul se přiblížil a několikrát obletěl planetu, aby se zbrzdil o horní vrstvy atmosféry) i logické (ve druhém příběhu Mark využívá telepatických schopností vytříbených v prvním příběhu, kde ovšem už používá astronef, který dostane v příběhu druhém).

       Takových kanadských žertíků (v galsky frivolním provedení) najdeme v obou knihách spoustu; zde uvedené nechť slouží jako víceméně náhodný vzorek. Všechny ale dokumentujtež nejen výše, ale i níže řečené... kvůli kterému ostatně celou recenzi píšu. Učebnice jsou totiž plné autorů, kteří umějí i aspirují, knižní pulty zase přecpané těmi, kdož aspirují, ale neumějí, či dokonce ani jedno, ani druhé. Zde pak vidíme u nás stále ještě raritu - autora, který hodně umí, leč záměrně neaspiruje. Používá svého řemesla jaksi „pod úroveň“ a jeho nadhled či chcete-li převaha nad věcí je možná pobuřující, možná osvěžující, rozhodně však i svým způsobem inspirativní pro všechny, kdož se marně a neustále snaží překračovat svůj spisovatelský stín. Zároveň i svým způsobem potvrzuje existenci hranice v popisu některých delikátních či méně chvályhodných lidských a mezilidských stavů a procesů, jejíž překračování může být pro další zvyšování účinu díla nerentabilní, zbytečné, ba hraničící s úchylností. - Autorova nepodlézavost k božstvu vyšších autorských ambicí (jevící se již postsocialistickému, leč komplexem nenaplněného „vyššího principu mravního“ stále ještě prolezlému Středoevropanovi) skutečně přímo evokuje otázku po jeho povolání, což nakladatel vystihl a šikovně využil k hádání o ceny. Pozdě ale přece nesu svým tipem (protože veřejným) kůži na trh i já... Jedno snad lze o Garenově profesi řící rovnou, saturuje ho natolik, že nebaží po goncourtech a nobelkách, ni (příliš) po autorských honorářích. Možná ho práce vyčerpává způsobem, proti němuž takováhle spisovatelská bokovka působí jako relaxace a regenerace. Logická a technická hliněnost příběhů autora vylučuje z řad exaktních přírodovědců a techniků. Nejvíc mi však napovídá právě ta výše dokumentovaná kulantnost vyjadřování. Nemusí to být hned tiskový mluvčí vrcholného státního orgána, nicméně proč ne diplomat, politik, soudce, veřejný činitel, obecně ten, kdo si musí dávat pozor na ústa; spíše obstarožní, dost možná zastydlý na čtenářských zážitcích z mládí...

       Knihy o Marku Stonovi jsou jako heřmánek: voní i chutnají příjemně a nezávazně (pročež ještě nejsou návykové), samozřejmě dušičce nepomůžou, ale ani neuškodí. Přesto je doporučuji jako svého druhu povinnou četbu pro autory i čtenáře. Pod hladinou solidního řemesla tu totiž našlápnou samé dno ambicí - právě tak hluboko, aby se od něj mohli odrazit, přitom si už výstražně lokli, ale ještě se neutopili.

       

       (Jean-Pierre Garen: V zelené pasti Rhulů, Astronef Merkur.

       Vydalo nakladatelství Najáda, Praha prosinec 1991 a leden 1992.

       Cena první knihy neuvedena, druhé 29,90 Kčs.

       Hodnocení ***)