Interkom: ... na kolečkách

Snad každý v dětství miloval mašinky. Nejednomu z nás to vydrželo na celý život. Pan Arnaud, autor polylogie Ledová společnost, se toho rozhodl využít. Napsal (či snad nedejbože ještě píše? - nakladatelství Najáda o svých autorech neví nebo zadarmo nepoví) jakýsi „nekonečný příběh“. Jakožto rutinovaný autor ovšem věděl, že samotné mašinky tak, jak je o nich schopen psát, ho dost dobře neuživí. I nechal ještě Měsíc rozmetat výbuchem radioaktivních odpadů, jeho prachem obklopil Zemi a vyvolal dobu tak ledovou, že jednociferný mráz je tu vyložená havaj. Na hlubokém sněhu a ledu domy stavět nelze, vydávaným teplem by se protavily do hlubin. Nezbývá jim tedy než jezdit po kolejích... Duchovní i fyzická cesta glaciologa Liena Raga k divošským Zrzavým lidem (poloproduktu genetických experimentů pološíleného profesora) se pak odehrává v již ustavené rovnováze (zhruba 250 roků po „Velké panice“), kdy bílému, avšak vnitřně špinavému světu vládnou tajné policie a železniční společnosti bojující navzájem o metry tratí... Čistě obsahově by to nemusel být špatný příběh, není-liž pravda?

Z jednotlivostí mi nepříliš vadí násilněné vědecké a technické skutečnosti samy o sobě či jejich zmatená interpretace (vpravdě boží elektřina na str. 131, 3. díl; enzymy nerozlišované od hormonů atd. atd.). Vadit mi to začíná v okamžiku, kdy je takových nesmyslů (vztahy mezi nízkou teplotou a velikostí penisu nebo mezi velikostí řečeného oudu a plodností atd. atd.) ryze účelově zneužito k bulvárnímu (v intencích pojednávaného opusu by se šiklo spíše vulvárnímu) upoutávání pozornosti. Opakovaně zmiňovaná bimbající se „obrovská přirození“ zrzavčích samců-mužů či významné narážky na soulože těchto nevědomých priapů s bílými ženami (obojí pro děj arci naprosto nepodstatné) vypovídají sdostatek o autorově názoru na duševní úroveň a potřeby čtenářstva.

Mnohem víc mi však vadí celkové zpracování příběhu. Kdyby pocházelo z počátku století, jen bych se tomu chechtal... Věřte, několikrát mě při čtení napadlo, že tenhle řiďounký, slaboduchý a stále stejnou kaší nastavovaný příběh psal nějaký primitivně naprogramovaný počítač: plytký, neosobní, naprosto monotónní postup vpřed, bez akcentů a point tak charakteristických pro alespoň trochu skutečný život - permutace, kombinace a variace vědeckých výprav, kopulací, policejních výslechů a projistotních rozborů proběhnuvších událostí, vsjo ravno, jedeme dál... pravda, pořád těžkopádněji, kdo se má pořád namáhat s vymýšlením něčeho nového...

Ze všech tří Ledových společností jsem získal jediné: skrze markantní kontrast mezi logickou a vědeckotechnickou důkladností (ale i občasnou dějovou těžkopádností) většiny u nás známých amerických sci-fi a mezi dokonale plynoucí, avšak v promyšlenosti a kulisách značně velkorysou sci-fi francouzskou (jak nám ji prezentuje Najáda) jsem se přinutil k přemýšlení nad americkým a francouzským způsobem života i nad jejich geografickými, historickými, rasovými a kdovíjakými kořeny. Přiznám se, bavilo mě to mnohem víc než celý ten Arnaudův bordel na kolečkách...