Interkom: Dobrá sci-fi ještě žije

Po antologii nejlepších povídek sci-fi za rok 1988 sestavené Donaldem A. Wollheimem jsem sáhl především kvůli zdůrazněnému vročení - '88 pro mě představuje současnost žánru. Jaká vlastně je? Má kolos fantastiky vykrmený čtenářským zájmem skutečně hliněné nohy a začíná se bortit vahou vlastního sádla? Pokud ano, obrací se v prach a popel či v života- i vývojeschopné koacerváty? Nebo se oddroluje toliko na povrchu a jádro zůstává zdravé a neporušené?

Tak výrazně vročená antologie se zpravidla sestavuje z děl objevivších se toho roku - ať publikovaných v magazínech či monografických sbírkách, ať ještě nezveřejněných, avšak poměrně čerstvých. K tomu je třeba značné sečtělosti (s implicitně zahrnutým přístupem k materiálům publikovaným i dosti úzce či teprve nabídnutým k otištění) a jisté jednotící vodítko výběru. Wollheim své pamlsky vybírá (záměrně?, z pohodlnosti?, nebo jinou neuznává?) pouze z anglosaské tvorby (což z názvu není zřejmé). Zároveň je zde prezentován coby (antitechnický) konzervativec (vliv nátury nebo v tomto konkrétním případě spíše věku a zdravotního stavu?). Výběr je zkrátka poněkud značně zúžen a ve mně osobně spíše než dravé (logicky spíše intuitivní, tápající) současnosti budí dojem nadčasově rezignujícího hoře z rozumu. Proč ne, na takovéhle úrovni... Neboť - navzdory, či právě proto, vyberte si, vy, avantgardní obrazoborci, i vy, ukverulovaní staromilci - je to bohovský výběr! Jen škoda, že se o autorech nedozvíme trochu víc (to přece k antologiím patří) - kdo z nás, amatérů, si pamatuje, že tam a tam se o nich utrousilo slůvko...

Ukázky jsou kvalitativně vyrovnané; solidně napsané (i přeložené, mám ten pocit), patřičně duchaplné a téměř všechny navíc mají při prvním čtení jisté individuální kouzlo. Zřejmě bylo z čeho vybírat. Naproti tomu žádná ukázka (podle mého soudu) nepřesahuje onen beztak dosti fiktivní strop literatury (toliko) komerční.

Přehlídka pokračuje poněkud podbízivě nasládlou Zamilovanou Ráchel Pat Murphyové (takovéto spojení dívky a opičky se mi nějak nepodařilo přijmout) a sugestivní Amerikou Orsona Scotta Carda o jednom z nikoli nemožných mechanismů toho, co se dříve či později stane s Novým světem.

Velmi hořce chutná Pláč za deště Tanith Leeové (asijského původu?) - postkatastrofický příběh, v němž katastrofa ani nemusela nastat skokem, ale (o to je to horší) postupně, a v němž holčička plačící v radioaktivním dešti představuje příklad už zcela zbytečné rány pod (čtenářský) pás (nejspíš kvůli názvu).

Navždy tvá, Anna Kate Wilhelmové se mi tu líbila nejvíc. Přesto, že tuhle jedinou povídku jsem už znal. Ba, když ženská autorka udrží emancipační a jiné přízemní vášně na uzdě, může být velkým obohacením našeho čtenářského i lidského vidu... O cestu časem zde jenom kraťounce zavadí, zbytek je poezie všedního dne, „slunce na kytkách v okně“. Docela obyčejnými slovy i větami autorka jistě a účinně pracuje v nás a ne - jak tomu nezřídka bývá - abychom my dezorientovaně tápali v autorce... Tak to má být. A mě právě tady napadá srovnání s bývalou sovětskou fantastikou - z pocitu nedostatku směřovala (možná méně rafinovaně a puritánštěji) k témuž, k čemu zde ze strany nadbytku směřuje stream zastupovaný paní Wilhelmovou...

I Dinosaurům Waltera Jona Williamse vévodí kontakt, tentokrát více typický: v rozvíjejícím se konfliktu můžeme dnešní lidstvo identifikovat jak s jednou (vyspělou, ovšem i zcela nelítostnou), tak s druhou stranou (zaostalejší, ale citověji založenou) civilizací - a díky vzájemnému neporozumění vlastně prohrávají obě... Líbilo se mi tu především znázornění superčlověka s druhým mozkem v prodloužené míše po vzoru druhohorních veleještěrů; na rozdíl od již zmiňovaného Pláče za deště dalo povídce nejen název, ale i širší souvislosti... včetně možné paralely se špatným koncem dinosaurů... Naopak se mi (nejen tu) nelíbil způsob (že by humorný?) exploatace sexu (Mužský orgán Náhražky měl orgasmus. Z úkrytu vyskočily Myšky, aby uklidily nepořádek.). Úplně bez něho to asi dost dobře nejde (viz výše zmiňovaná ruská fantastika), avšak i s ním se to musí jaksepatří umět... A podle všeho i ta bájná Amerika svůj nový, post-aidsovský poměr k sexu pořád ještě hledá. (Nebo ho hledám já.)

Jak se tak dívám nazpátek, dominuje sbírce motiv kontaktu (6 z 10). Že bychom začínali hledat své odpovědi ve vesmíru? Každopádně: odpovědi na otázky z úvodu nenajdete ani tam, ani v této antologii (a já rovnou připojím další: kdy bude u nás vycházet něco takového, leč původního?). Přesto je to v dnešních poměrech kniha netypická, protože nepříliš drahá, a přece hezká uvnitř i navenek (konečně povedená obálka!) a - světe, div se! - vykazující í stopy solidního redakčního a typografického řemesla... Nekyberpankáči, kupte si.