Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Mám pocit, že jsem ještě nikdy nic do Interkomu nepsal, ale tentokrát jsem to prostě nevydržel. Asi to muselo jednou přijít. Jde o IKARII. Letošní jednička byla příšerná, dvojka hrozná a trojka mě dorazila. Ucho se utrhlo.

       Už dávno je mi jasné, že IKARIE není žádný typografický skvost. Trochu se o tyhle věci zajímám, vlastně je to dnes moje živobytí, a tak se stává, že mě tu a tam něco praští do očí. Většinou to svedu na profesionální deformaci a čtu dál. Navíc mám SF rád, většinu drobných nedostatků rád odpustím, koneckonců z dob fanzinů jsme zvyklí na leccos. Časy se však změnily.

       Začalo to hned ve druhém čísle, kdy mě – stejně jako asi každého v tomhle oboru – popudil ten nesmysl v rámečku vedle tiráže (Pozor! Poprvé v Československu! Toto číslo bylo připraveno k tisku i s obrázky výlučně elektronickou cestou…). Taková blbost. Každopádně bylo jasné, že na Radlické dostali počítač a každý začátek je těžký… Bohužel, v tomto případě se známé přísloví neosvědčilo a první čísla z roku 1990 vypadají vedle svých o dva roky mladších potomků jako solidní činžák z přelomu století vedle paneláku. Pohled do tiráže mnohé napoví.

       DTP, neboli počítačová sazba, je poměrně nové odvětví a určitě jeden ze slibných směrů typografie budoucnosti. Zatím, jako každá nová věc, má kromě mnoha předností i svoje chyby, a tak záleží především na obsluze, jak se s nimi vypořádá. Už samotný název naznačuje, že je třeba vědět něco o počítačích a taky o sazbě. Není to zase tak složité, ale ani příliš snadné. Zvládnutí základů může trvat i několik měsíců (rozhodně však ne deset), a možná je potřeba na to mít trochu buňky.

       Všechny nejlepší programy pro DTP se narodily za oceánem, a to s sebou přineslo řadu poměrně složitých problémů. Přestože počítač běžně ovládá více než dvě stovky nejrůznějších znaků a symbolů, není na češtinu příliš zvyklý a s některými specialitami naší mateřštiny si sám prostě neporadí. Aby toho byl schopen, pokusily se některé naše softwarové firmy o nápravu. Výsledky jejich práce by se dřív nazvaly asi „střídavými úspěchy“, takže obsluze nezbývá, než se snažit eliminovat nedostatky „ručně“. Dá se to.

       Situace je vážná (ale zvládnout se dá – jedním z důkazů je právě INTERKOM), a v případě IKARIE doslova zoufalá. Nezabralo polohlasné reptání ozývající se na conech, nepomohl ani Zdeňkův „Stručný kurs DTP“. To, co zpočátku vypadalo jako těžké začátky a posléze diletantismus, bych si teď dovolil nazvat pravým jménem: lajdáctví a lhostejnost. Všechna letošní čísla mohu otevřít na kterékoliv straně a je mi z toho nanic (nejhorší je zřejmě str. 60 a 61 v 1/92, str. 3 v 3/92, úvod k Holdstockovi z č. 2/92 je už pověstný atd. atd.).

       Vzpomínám si na paní Freiovou, která si už loni stěžovala, že se z jejího překladu několik odstavců prostě vypařilo. Kdykoliv dostanu dopis od pana Velinského, obsahuje minimálně jednu zmínku o špatné typografické úpravě mého předchozího dopisu (je tím doslova posedlý). Nedovedu si představit, co musí říkat na IKARII. Většinu ilustrací Karla Soukupa znám naštěstí z originálů, protože z reprodukcí v IKARII toho člověk moc nemá. Především autotypie prohnané přes počítač jsou vydařené (viz str. 17 v 3/92). Pan Gutenberg by jásal. Já si po prolistování IKARIE musím jít umýt ruce.

       Bylo by načase, aby kromě Ivana a Evy začali pracovat i ostatní členové realizačního týmu, protože zatím svým výkonem brzdí celé mužstvo. Velký časopis je kolektivní záležitost, a když už to tedy nemůže být tým individualit, je potřeba k nim postavit aspoň nosiče vody. Ti, co na to nemají, musí zůstat na lavičce. IKARIE je oficiální periodikum, profesionální časopis pro desetitisíce lidí, a měla by podle toho taky vypadat. Je jasné, že pokaždé se všechno nepodaří, jsme přece jenom lidi, ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…