Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Dvě povídkové sbírky našich nejvýraznějších fandomových autorů z dob předlistopadových:

       Jan HLAVIČKA: Hurá, hřbitov jede (naklad. Ivo Železný)

       Ivan KMÍNEK: A každý bude mít svůj vesmír (k vydání chystá naklad. Nová vlna)

       Hurá, hřbitov jede nelze oddělit od předchozí autorovy sbírky Panelfixn (nakl. Nová vlna). V obou je týž druh povídek, silně ovlivněný Hlavičkovým osobním životem. Většinu z nich známe, ale přečíst je všechny najednou, to je nový zážitek. Prožijeme s nimi pár předlistopadových let. Zdá se mi, že tyhle typicky hlavičkovské příběhy (psané s hlavičkovským humorem a hlavičkovským stylem - což je nutno zvlášť ocenit) uzavírají jednu autorovu tvůrčí etapu. Teď autor mlčí, a mlčení bývá tvořivé. S napětím očekávám, co bude dál, v čem jiný bude nový Hlavička.

       Těchto několik řádků bych skoro doslova mohla opakovat o Ivanu Kmínkovi. I on má svůj nezaměnitelný styl i okruh témat, i specifický humor. I z jeho sbírky značnou část povídek známe. I zde se rýsuje něco jako předěl. Povídkou Nojo autor zřejmě otvírá novou fázi svého literárního vývoje, fázi zralosti. (Do fáze překonané řadím i román Utopie, nejlepší verze.) Nojo, to je jedna z nejlepších, nejsilnějších povídek, jakou jsem kdy četla.

       A když už doporučuji, tedy ještě působivou alegorii Olgy Larionové Čakra Kentaura a skvělou Bránu Frederika Pohla (bohužel plnou jazykových chyb), která je docela jinak výborná než Pohlův Příchod spousty koček /Coming of the quantum cats, 1986/(bohužel dosud nepřeložený do češtiny, v níž by se určitě jmenoval jinak).