Interkom: Úvod do civilizační katastrofologie

Katastrofou nejčastěji rozumíme neštěstí či havárii velkého rozsahu. Přičemž z čistě logického hlediska s tím neštěstím souvisí spíše katastrofy přírodní (zátopy, zemětřesení, epidemie a podobně). K letošnímu kulatému výročí Kolumbovy cesty do novověku objevím si i já svoji Ameriku tvrzením, že čistě přírodních pohrom spíše ubývá (příčinných událostí asi tolik ne, spíše se na ně díky vědě a technice dokážeme včas a líp připravit i omezovat jejich následky). Ostatní katastrofy (nazvěme je civilizačními) pak většinou souvisí spíše s haváriemi, každopádně pak s lidskou činností. I tady však někdy můžeme mluvit více o neštěstí (než třeba o nedbalosti nebo nekompetentnosti), dojde-li k havárii bez poznatelné, a proto i víceméně předvídatelné příčiny, nebo když důsledky vcelku obvyklé lidské činnosti, poruchy zařízení či indispozice jeho obsluhy umocní momentální (nepříliš pravděpodobná) shoda okolností, např. konstelace přírodních poměrů. (Snad nejznámějším takovým „smíšeným“ případem je smog „padnuvší“ na Londýn ve dnech 5.-9. prosince 1952. Počet jeho obětí se odhaduje asi na 3 000).

Čtenáři si v příbězích katastrofického rázu možno říci libují. Svým způsobem oprávněně, vždyť kromě potřebného spádu a napětí nabízejí tyto story jedinečnou šanci k vykreslení činů a postojů (k charakterizaci) osob - viníků i obětí, a nejde-li o katastrofu čistě přírodní, i k patřičnému vědeckotechnickému exkursu (proto katastrofy civilizačního typu v beletristické literatuře převládají a i my se dále budeme věnovat jen jim). To všechno pak hezky popořádku, ve všech čtyřech typických vývojových etapách (v době příčinného „nicnetušení“, v mezidobí od prohlédnutí hrozby k vlastní příčinné události, a v obdobích boje s následky a vyšetřování). Příkladem nad jiné ilustrativním zde budiž osud Titanicu. Jak známo, byl to parník na svou dobu po všech stránkách super a přece ho potkalo to, čemu se dokázaly vyhnout plavidla jinak mnohem nedokonalejší... Jak to bylo možné?

V první etapě se o to zasloužil především nimbus nepotopitelnosti (vzniklý díky vybavení systémem vodotěsných přepážek), který byl zřejmě hlavní příčinou jak nedostatečného zásobení záchrannými prostředky (kupříkladu záchranné čluny by stačily pro slabou třetinu lidí plně obsazené lodi), tak i podceňování výstrah o výskytu ledu před lodí (jiná verze tvrdí, že telegrafisté měli tolik práce s odesíláním soukromých telegramů svých nóbl pasažérů, že přijatá varování ani nevyřídili). Obojí možná souvisí i se skutečností, že kapitánem Titanicu nebyla jmenována osoba nejkompetentnější, nýbrž mající patřičné známosti.

Etapa třetí zpravidla rozhoduje, zdali se pouhá havárie zvrhne v katastrofu či ne. Také bývá čtenářsky nejvděčnější... Agónie Titanicu trvala 160 minut. Verze i detaily často rozporuplně líčí: jak byli chudší pasažéři záměrně uvězněni v podpalubí; jak naproti tomu i známého miliardáře jakožto muže odmítli, když chtěl doprovázet svoji těhotnou ženu na záchranný člun (zatímco ta na stejný člun propašovala svého mladého přítele tak, že mu omotala hlavu šálou a vydávala ho za ženu); jak naproti tomu čtyři ženy nepřijaly záchranu a zvolily smrt po boku svých mužů; jak jeden z radiotelegrafistů (těch, co nevyřídili varování před ledem?) i po kapitánově povolení „teď už se spas, kdo můžeš“ zůstal na svém postu a vysílal SOS do úplného konce, čímž konečně přivolal pomoc alespoň k zachráně přeplněných člunů (na těch ovšem chyběl); jak daleko nejbližší, načerno zde rybařící loď považovala rakety Titanicu za signál pobřežní hlídky a z místa raději uprchla...

3. prosince (v neděli těsně po půlnoci) 1984 uniklo z pesticidky v indickém městě Bhópálu (postavené někdy počátkem 70. let) přes 30 tun toxikologicky značně agresívního metylizokyanátu. Příčinou bylo vniknutí vody do tanku s chemikálií. Následnými chemickými reakcemi došlo k přehřátí obsahu, prudkému zvýšení tlaku a úniku pojistným ventilem. První poplach sirénou byl vyhlášen v jednu hodinu ráno (hodinu po zjištění úniku), druhý ve dvě. Vyšetřování odhalilo vpravdě žalostný stav bezpečnostních i havarijních opatření - chladicí zařízení nádrží s jedovatými plyny už půl roku nefungovalo, generátory vodní clony nebyly s to dostříknout vodu do potřebné výšky, zcela chyběly detektory úniku jedovatých plynů (zaměstnancům bylo doporučeno, ať detektují „vlastním nosem“), početní stav obsluhy a techniků byl v posledních dvou letech snížen na polovinu. Oproti jedinému ručně ovládanému bezpečnostnímu zařízení disponoval stejný závod stejné firmy v USA čtyřnásobně jištěnou automatikou! Navíc část obyvatelstva blízkých slumů sirénu pochopila jako požární poplach a vydala se zčásti pomáhat hasit, zčásti se dívat. Celkem zahynulo zhruba 3 500 lidí, další část z celkem 150 000 zasažených může očekávat trvalé následky. Přitom prý stačilo lehnout si na zem a přikrýt si obličej mokrým kusem látky - třeba i větším kapesníkem... Katastrofa v Bhópálu mj. utvrdila v povědomí veřejnosti zafixovanou (i když pravdě neodpovídající) pověst chemie coby hlavního katana životního prostředí.

28. ledna 1986 startoval z Kennedyho kosmického střediska na Floridě raketoplán Challenger. Byl to jeho 10. start (celkově 25. start raketoplánu). Na palubě nesl sedm astronautů, mezi nimi poprvé i jednu „amatérku“ - učitelku, která měla dětem zprostředkovat pocity z vesmíru. Snad i proto šlo o let „nejveřejnější“ a tudíž nejsledovanější. Již krátce po startu se objevily viditelné příznaky hrozící katastrofy, jenže právě a jen prvních 130 sekund loď zcela řídí automatika a člověk zasáhnout nemůže... 73 sekund po startu raketoplán před zraky očitých i televizních diváků vybuchl. Vyšetřování ukázalo, že příčinou bylo selhání funkce jednoho z těsnění pravého startovacího motoru. Riziko toho (zejména při nižších teplotách, které toho odpoledne panovaly) bylo opakovaně avizováno již dříve, leč z řady vesměs neobjektivních důvodů vedením NASA ignorováno (kverulanti pak byli trestáni). Výsledkem této z hlediska počtu obětí sice poměrně nevelké, zato díky přímému přenosu i načasování právě do okamžiku euforie mimořádně působivé katastrofy byla mj. vážná revize vztahu (nejen americké) veřejnosti ke kosmonautice.

26. dubna 1986 velmi brzy ráno vybuchl jeden ze čtyř reaktorů jaderné elektrárny v ukrajinském městě Černobylu. 500 tunová deska biologické ochrany odlétla jako peříčko a do ovzduší se dostala (radio)aktivita zhruba desetkrát vyšší než po výbuchu hirošimské pumy (ta měla ekvivalent něco přes 10 kilotun trinitrotoluénu). 31 osob (především požárníků) zahynulo v poměrně krátké době vlivem masívního ozáření, postupně pak další sta až tisíce (některé novější, necenzurované, leč i neověřené a neověřitelné údaje mluví o desetitisících obětí). Celkový počet významněji zasažených lidí se odhaduje na 3 milióny; zdravotní následky lze prý očekávat u statisíců lidí. Vyšetřování odhalilo až nepochopitelnou nezodpovědnost obsluhy, která kvůli provedení plánovaného experimentu za každou cenu učinila řadu zásahů do chodu i regulace reaktoru (včetně odpojení několika systémů dílčích havarijních automatik), z nichž dost možná absence jediného z těchto zásahů mohla všemu předejít. Přitom k zhrůznění rozsahu katastrofy vydatně přispělo počáteční utajování a podceňování celé havárie. Tato katastrofa měla mj. značný dopad na celosvětový rozvoj jaderné energetiky.

V uvedených případech (navzdory uplynulým desítiletím) nacházíme stále tentýž podstatný až rozhodující vliv lidského faktoru. Přitom víme, že absolutně dokonalé automatické jištění neexistuje, stejně tak jako neexistuje naprosto dokonalá lidská obsluha, dále pak že stejně i to nejdokonalejší automatické jištění nezabrání selhání lidské obsluhy, je-li jí podřízeno, stejně tak jako i ta nejdokonalejší lidská obsluha nestačí vždy plně vykompenzovat selhání automatiky. Pozorujeme i, že - navzdory stále dokonalejší kvalitě zařízení i kontroly a řízení jejich činnosti - přibývá zjevných civilizačních katastrof (o těch ututlaných, neodhalených či neodhalitelných ani nemluvě) - prostě proto, že rapidně stoupá (a v blízké budoucnosti nepochybně stoupat bude) počet dostatečně kapacitních potenciálně příčinných událostí. Co tedy dělat?

Bod 1. je mj. obecným vyjádřením veřejností stále ještě vnitřně ne zcela přijatého faktu, že pro každého jejího člena nic není zadarmo, byť to tak může v některých případech vypadat. A že riziko je cena za jistý (zvolený nebo vnucený) způsob života. To riziko lze rozdělit na složku paušální (globální) a individuální (místní). Přitom mám pocit, že zvyšováním měřítka potenciálních katastrof na horní hranici (celoplanetární dosah) má paušální složka tendenci k růstu, individuální složka k (průměrnému) poklesu, což s sebou přináší nezájem řadového jednotlivce o problémy globální bezpečnosti (mj. i pro dlouhou latenci a jaksi „nezjevnou“ vazbu mezi příčinou a následkem většiny hrozících katastrof tohoto rozsahu) a větší spoléhání na ostatní (zejm. na odpovědné státní orgány). Skrze místní rizika se už ale dostáváme k bodu 2., neboť jeden z nejpohodlnějších způsobů minimalizace lokální složky rizika představuje vývoz rizika do jiných (chudších či zaostalejších) zemí. Dost možná pochopitelné, zcela jistě nemravné. Takže (neboť jakákoli základní i udržovací školení laické veřejnosti proti rozličným následkům rozličných typů možných havárií se míjejí účinkem) nám skutečně nezbývá než snižovat konkrétní nebezpečnost každého jednoho potenciálního zdroje rizik tím, že budeme ještě lépe školit obsluhu (v prevenci haváriím samým i jejich následkům), vytvářet ještě detailnější i spolehlivější bezpečnostní systémy a především zdokonalovat komunikaci mezi oběma těmito složkami. (Ideální řešení v tomto směru - nepochybně ovšem se spoustou problémů zcela nového druhu - přinesou až kybernetizovaní operátoři, napojovacími konektory opatření kyborgové).

Tady bych mohl (a možná i měl) své zamyšlení utnout. Poněvadž ale není určeno pro širokou, nýbrž „pouze“ pro scifistickou (na leccos zvyklou) veřejnost, budu pokračovat. Provádět - byť sebelépe - jenom výše uvedená opatření podle mě dlouho nepostačí - jednak nepředcházejí katastrofám smíšeného (londýnského) typu, jednak jsou to opatření pouze extenzívní, takříkajíc „konzervativní“, pročež vedou tak jako tak do slepé uličky; pravda, alespoň pomaleji než opatření vůbec žádná, takže zůstává více času na nalezení účinněšího a hlavně trvalejšího řešení. To já osobně stále intenzívněji vidím v nutnosti snižovat i množství a kapacitu potenciálních zdrojů rizik. Za valnou většinou těchto rizik však nacházíme výrobu hmotných statků či energie (arci potřebné především zase pro onu výrobu). Musíme tedy dříve či později (rozhodně již před okamžikem globální saturace předměty) začít s omezováním výroby (na hlavu), čili de facto s omezováním měrné materiální spotřeby (jako obecný trend, který je samozřejmě lokálně různě aktuální a uplatní se jiným tempem u oblastí chudých a jinak u hlavních strůjců rizik, ve vyspělých zemích). Toto omezení spotřeby (plus její restrukturalizace a přechod od kvantity ke kvalitě) není překážkou, nýbrž podmínkou trvale udržitelného rozvoje, a to nejenom z hlediska rizik, ale např. i kvůli neobnovitelnosti zdrojů, populační explozi apod. Sním o tom, že ono uskrovnění nastane preventivně a dobrovolně (jako jakási širokospektrá ohleduplnost k sobě samému), a ne až z donucení, když nám poteče do bot. Návodem budiž vývoj vztahu Američanů k masu, alkoholu a kouření - to rozhodně není z chudoby a nedostatku... Ke stále dokonalejšímu ukájení (třebas nadměrných) materiálních (s)potřeb cílí zase značná část dnešního vědeckotechnického výzkumu. Aby tedy nenásledovala postupná atrofie veškeré, i té nerizikové lidské činnosti (a my nakonec přece jen neskončili na stromech, což by byla katastrofa nejkatastrofovatější), je k tomu nezbytný další „krůček“ - totiž teoreticky (myšlenkově) zcela a prakticky co možná nejvíce (především v oblasti materiální) oddělit proces spotřeby od procesu poznání, přeneseně řečeno stále výrazněji zhodnocovat duchovní hodnoty na úkor hmotných. (Což, obávám se, je pravý opak nynější zásady „věda musí sloužit praxi“ - rozuměj výrobě či „praxe určuje témata vědy“- rozuměj výroba vyrábí pro vědu oříšky-rizika k louskání). Tato fascinující odluka pak koresponduje s akcelerací vývoje fenoménu nezištnosti většiny jako náhrady onoho nad vodou nás dosud držícího, leč trvaleji neperspektivního stavu sobectví většiny, nezájmu zbylé menšiny a sebeobětování menšiny z té zbylé menšiny. Jde tedy o nezištnost „nového typu“ (nejen klasickou, vrozenou a proto víceméně iracionální dobrotu srdce „z očí do očí“, ale především o vzděláním (ne trpkou zkušeností!) získanou anonymní sebekázeň každého občana světa, o hromadné rozpoznání nutnosti de facto dřív, než se stane nutností).

Tady bych mohl skončit podruhé. Avšak ještě maličkost, aby snad nedošlo k mýlce - i kdybychom všech výše uvedených met přece jenom dosáhli, vyhráno mít zdaleka nebudeme! Existují totiž ještě typicky civilizační katastrofy uskutečnitelné i bez haváriíí zařízení, nadprodukce odpadů či teplotních inverzí: totiž pohromy záměrné (terorismus, ozbrojené konflikty, války) a - abych tak řekl - z fantazie. Příkladem z druhé skupiny zde budiž uveden následek v našich kruzích jistě známé Wellesovy dramatizace Wellsovy knihy Válka světů, vysílané bez ohlášení 30. října 1938 americkým rozhlasem. Hra zasazená do dobových reálií a pojednaná jako „přímý přenos“ invaze Marťanů do Ameriky vyvolala paniku a hromadný útěk (zejm. Newyorčanů) z měst a vyžádala si několik obětí (včetně sebevražd). Ale tady už (konečně) skončím. Jdu totiž cvičit sebeobranu.