Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Dnešní den nezačal dobře: na hranici noci a dne se mi zdálo, že jsem si roztříštil lebku na dně propasti. Kdybych alespoň míval takové sny jako můj přítel La Fontaine, jenž na nich nebývá přespříliš citově zainteresován; předevčírem pravil, že shlédl první část Terminátora č. 2 a že nevidí důvod, proč by měl marnit čas v biografu, když jeho se mu zdál určitě lepší.

       Psal jsem právě do Ostravy-Dubiny a měl jsem z toho barevného, černo-zeleného jména pocit doubrav vzrostlých na kamenitých haldách, pokud to lze, což asi nelze, avšak zastesklo se mi současně po dobách, kdy jazyk český pracoval více s přívlastky nežli spojovníky, a nebylo to toliko úderem do hlavy. Avšak musil jsem se smát a současně žasnout nad neposlušností prstů, které pojednou ožily nepřiměřenou čilostí, i bylo nutno je ovládnout a přinutit k přesnému prstocviku, což se mi nakonec podařilo, takže jsem větičku „... abyste svůj talent nepromrhala!“ zvládl bez většího úrazu. A bylo mi pojednou veselo, přestože dnešní den nezačal právě nejlépe, protože jsem si vzpomněl na dnes již klasickou „Humoserku“ Antonína Dvořáka, od níž byl již jen krůček k nádherné zrmšenince z „rytířského“ Poutníka, za niž nemohu nepochválit Egona Čiernego: „...oběti z řad prc-“ a teprve na následujícím řádku - „hajících rytířů...“ Ale od Poutníka rychle pryč, protože jsem se zařekl, že o tomhle psát nebudu, protože by mi stejně nikdo nevěřil, že mi to není líto. A tak jsem zas posmutněl, protože mne napadla velmi špatná, nicméně dostatečně pravdivá (aby mohla být pokládána za zavrženíhodnou) havlíčkovská parafráze:

       Českých knížek lítí hubitelé -

       plesnivina, moli, vydavatelé.

       Ráno začalo ranou do hlavy, neboť se mi zdálo, že jsem se na útěku před podivnými vetřelci vrhl střemhlav do propasti, a rozhodně popírám, že by byl můj mozek schopen zapracovat tento vnější podnět zpětně do mého snu, jak jsem četl, zvláště ne poté, co jsem tak mocně udeřil čelem o stěnu. Předestírám však tento problém příslušným vědcům k úvaze, aniž bych ovšem chtěl na dalších experimentech dobrovolně spolupracovat, zda by přece jen za určitých okolností nebylo možné přinutit lidské myšlení, aby pracovalo v nanosekundách. (Gratuluji si nyní, že jsem se včas probudil, neboť po první propasti mohly následovat další. Co by si asi pomyslel normální čtenář o úrovni našeho denního tisku, kdyby vedle titulku „Chtěl zamávat otci?“ nalezl tento: Sám sebe umlátil v posteli!) Možná, kdyby se ukázalo, že by na tom něco bylo, by se Lidstvo konečně naučilo rychlému rozhodování v krizových situacích.

       Když jsem tedy dopsal dopis do zelené Ostravy paní účetní, jež přispívá do Workshopu, přemýšlel jsem, o čem budu psát sám pro sebe, avšak doposud jsem byl všecek sklíčen z četby Návratu krále, nad jehož stránkami jsem si uvědomil marnost veškerého svého počínání; ta místa, kde se mocné vojsko rytířské s úctou klaní našim hobitům, jsem totiž ořval jak malý kluk. A to jsem netušil, že mne čekají kapitoly Vymetení Kraje a Šedé přístavy, po nichž mi v srdci zbylo teskno, tolik tesko. Avšak věděl jsem rovněž, že nejsem sám samojediný, protože jsem právě četl příběhy mnohých i proslulých českých spisovatelů, které darovali Workshopu, na jehož podporu jsme chtěli vydat v Brně antologii, a viděl jsem na vlastní oči, že nikomu se nic nedaří, přestože mnozí se snaží. A tak mi dočista přestalo být jarně smutno i veselo a bylo mi trudno, protože jsem v posledním čase hodně přemýšlel a psal o smrti, i nechal jsem psací stroj ladem, přestože to nemá rád.

       Vyšel jsem na zahradu, abych se rozhlédl jednak po ufounech - čí spíše „ufónech“, jak říkáme na Moravě - a jednak není-li již na jabloních růžový puk, a nebýt staré, která mne upozornila, málem jsem v těchto neradostných myšlenkách zašlápl již tak dost vylekané pískle, jež vypadalo jako tlustý a přerostlý vrabčí patriarcha, ačkoli mu z očí koukala trapná nezkušenost mládí.

       „Ty jsi mi ale divné kuře,“ řekl jsem, „proč to nezkusíš s rozběhem?“ Neposlechlo však, jak jinak, nýbrž se pevně oběma pařátky zapřelo, vypustilo hovínko a za vyděšeného plácání křidélek popoletělo toliko k sousednímu záhonu.

       „A víš-li pak,“ pravil můj syn, jenž na lavečce na trávníku, kam jsme ji prve vynesli na sluníčko, četl v tlustém chemickém spise, „že mercury znamená ortuť?“

       Na co asi umřu já? pomyslil jsem si, přestože nyní již novozélandští a jihoameričtí vědci vynacházejí významné léky proti mnoha strašlivým chorobám. Hlavně aby to nebylo na blbost. Člověk, jenž ke stáru postupně ztrácí sluch, nerozpozná včas hluchotu, nýbrž zjišťuje, že ostatní čím dál hůře artikulují. Pak by se ovšem mé postupné blbnutí projevilo tím, že bych přestal rozumět svému okolí, čímž trpím.

       Z takové hluchoty kůry mozkové mne nyní začíná jímat strach.

       Avšak dosud jsem slyšel i chápal, co stará kosice radí, a to snad bylo dobře. A dokonce i pan otec přilétl blíž, snad aby svému potomku předvedl, jak se to má správně dělat, či snad aby mohl prozkoumat, jak se to dělat nemá, neboť mládě stále pokračovalo v sérii držkopádů a krátkými starty křižovalo zahradou. A neviděl jsem dosud žádného ptáka ani jiného živého tvora v tak rychlém sledu za sebou tak intenzívně káleti, i pochopil jsem konečně, jak velký má strach.

       A napadlo mne: Tak jako to malé kose bychom se i my měli naučit využívat svých vlastních strachů, aby nás co tryskové motory hnaly stále - kam? Vzhůru.

       Ale lepší by bylo nebát se.