Logo rubriky
5/1992
  Povídky (další) (100)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
  Interkom 6/1992  
Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Utamarova mušle

Jaroslav Petr
S drobným mrholením padala na temnou uličku lezavá zima, která srážela k zemi hutný zápach splašků a pronikala mi až za kimono. Z dálky sem s poryvy větru doléhal lkavý hlas bambusové flétny. Tu a tam se uličkou proplížil vyzáblý pobuda nebo zpozdilý chodec, občas kolem mne prošla nosítka s urozenější gejšou. Nikdo mi nevěnoval sebenepatrnější pozornost. Opřel jsem se zády o zeď Mistrova domu a čekal jsem. Byl jsem odhodlaný vytrvat až do skonání věků. Neměl jsem výčitky z toho, že bych jen zbytečně mařil čas. Chris Mayfieldová nezaplatila za mou cestu strojem času do Japonska osmnáctého století ani z nezištné lásky k bližnímu, ani z čistého obdivu ke starým japonským dřevořezům ukijo-e. Ta vidí v mé cestě za Mistrem Kitagawou Utamarem jen jednu z mnoha možností, jak zmnožit své peníze výhodnou investicí. Co kdyby se jednou mé práce cenily tak vysoko jako Utamarova Kniha o mušlích nebo Hokusaiho Sto pohledů na Fudži. Musel jsem jí podepsat přednostní kupní právo na všechny obrazy, které namaluji v příštích třiceti letech. Ale to mi může být ukradené. Já potřebuji přesvědčit Mistra, aby mi dal šanci se od něj učit. Je mi třiatřicet a deset let nedělám nic jiného, než že se snažím proniknout do všech tajů ukijo-e. Mám trpělivost a Chris ostatně také, když mě vydržela podporovat celé ty roky. Dnes už jsem schopen namalovat věci skoro tak krásné jako je Utamarova Žena s Kintokim. Skoro. Zatraceně. Chybí mi tak málo a přeci tak moc. Proto čekám už druhý měsíc v téhle uličce v Edu na chvilku, kdy se velký Mistr možná nechá obměkčit.
       Uličkou se pomalu blížil hlučný pár. Ten malý obtloustlý padesátník, který se nade všechny pochyby právě vrací ze zelených domů vykřičené čtvrti Jošiwara a na hony páchne po sake nemůže být nikdo jiný než Utamaro. Nejistě se potácí na svých krátkých, křivých nožkách a opírá se o dívku, jejíž dávná krása již notně povadla. I ona je opilá. Laciné kimono se jí u krku široce rozevírá a odhaluje tak její vyhublá prsa. Když padlo kymácivé světlo svítilny, kterou dívka nesla, na mou tvář, Utamaro zavrčel.
       „Co tu ještě děláš?“
       Mlčky jsem poklekl do bláta ulice a hluboce jsem se Mistrovi uklonil.
       Utamaro se uchechtl.
       „Tak pojď dál,“ kývl na mě se spikleneckým výrazem opilců a otevřel s námahou dveře domu. Dívka mi nevěnovala jediný pohled.
       Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Konečně. Konečně! Uvnitř domku bylo příjemné teplo. Mistr zapálil knot ve veliké lampě s nádherným stínidlem a zdi se rázem potřísnily skvrnami měkkého světla, jaké dokáže vyvolat jen živý oheň. Nesměle a s ostychem jsem vytáhl ze záňadří své tisky a Mistr si je ode mne vzal. Zběžně je přelétával svýma unavenýma očima a nechával je jeden po druhém padat na zem. Snášely se na rohož jako listy platanu. Celou tu dobu Mistr mlčel. Neodsoudil mne. Nevysmál se mi. Jen mlčel. V jednu chvíli dokonce nevrlým gestem ruky odbyl netrpělivou dívku, aby si mohl prohlédnout mé dřevořezy v klidu. Byl jsem šťastný.
       „Tak ty by ses chtěl něco ode mne přiučit,“ pronesl Mistr Utamaro jakoby sám pro sebe. „Ale jestli jsi došel v ukijo-e až sem,“ ukázal na mé tisky rozházené po zemi, „tak musíš sám vědět, že to není dost dobře možné. To prostě nejde!“
       Otočil se ke mně zády a já se bál, že mě s konečnou platností odmítne. Ale on se zatím jen dopotácel svým nejistým krokem k truhle a začal se v ní vztekle přehrabovat. Když se ke mně vrátil držel v jedné ruce nádherný tisk a v druhé mušli zvláštního tvaru.
       „Ukijo-e není umění. To je život. Nemůžeš v něm získat nic opravdu cenného, aniž bys za to tvrdě nezaplatil. Cena je příliš vysoká na to, aby ji byl ochoten zaplatit každý. V tobě tu ochotu vidím. Můžeš to zkusit, jestli chceš. Ale je tě škoda. Jsi ještě mladý.“
       Tak docela jsem mu nerozuměl a bál jsem se to přičíst na vrub jeho opilosti.
       Podal mi tisk i lasturu.
       „Podívej se na tohle,“ řekl. „A soustřeď se.“
       Pak vzal kurtizánu kolem pasu a odešel s ní za papírovou zástěnu, odkud se za chvíli začaly ozývat její úslužné, chraptivé steny.
       Já jsem vnímal jen lasturu a Utamarův tisk, na němž Mistr zachytil mušli svými geniálními tahy. Soustředil jsem svou mysl vycvičenou zenem a šindó na tok tvarů a odstíny barev, které jakoby ve spirálovitém víru proudily z mušle na dřevořez. Těch pár jemných linek, které mistr použil, křehkých jako porcelán Kchuj-si bylo unikátní abstrakcí, byť zároveň zachycovalo z předlohy každý její detail. Tóny stínování byly dokonalé svou prostotou. Ponořil jsem se do světa mušle a jejího obrazu a ony pro mne přerostly v celý vesmír propojený do jediného kosmického celku, který by se beznadějně zhroutil, kdyby z něj byla vyňata jeho sebemenší součást.
       Když začalo svítat, svíral jsem stále ještě ve svých roztřesených prstech mušli a dřevořez. Polonahá dívka oddychovala schoulená na zemi v koutě. Utamaro s hekáním pomalu vstával. Jeho zarudlé oči se dívaly na svět přes opar kocoviny. Když si mě všiml, zachvátil jej divoký vztek.
       „Vypadni!“ zařval vyschlým hrdlem. „Okamžitě vypadni z mého domu!“
       Vytrhl mi z ruky mušli. Neměl jsem sílu pohnout na svou obranu ani prstem. Uchopil mě za kimono na prsou a vyhodil mě na ulici. Rozplácl jsem se v blátě a dlouho jsem nebyl schopen sebrat síly na to, abych vstal. Papír Utamarova tisku s mušlí před mýma očima dychtivě sákl břečkou té nejhorší špíny ulice a měnil se v beztvarý cár. Bylo mi to jedno. Dokázal bych tu lasturu namalovat stejně dobře, když ne lépe.
       Za chvíli se z Utamarova domu vypotácela nepořádně ustrojená dívka. Když zašilhala po mých bílých vlasech a útrpně se ušklíbla, nijak se mě tím nedotkla. Už jsem zaplatil za proniknutí do umění ukijo-e svou cenu a stačilo by mi pár tahů tenkého štětce na to, abych ji namaloval takovou, jaká skutečně je - vyžilou, otrlou a bezcitnou. Co jsem mohl chtít víc.
       
Tato povídka vznikla na workshopu Evy Hauserové v R.U.R. Kdosi dostal nápad napsát povídku s předem zadanou větou. Viktor Nikolov hbitě vytáhl Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále a náhodným bodnutím vylosoval větu „Když zašilhala po mých bílých vlasech...“. Můžete sami posoudit, k čemu to v případě Jaroslava Petra vedlo.
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK