Interkom: AUSTRALSKÝ DENÍK

Když jsem se chystala na cestu do Austrálie na SYNCON 92, australský národní con, připadala jsem si spíš vyčerpaná a neměla jsem do toho zprvu tu správnou chuť. Pořádná cestovní horečka mě popadla až poslední den před odletem. Od známých jsem se doslechla, že na jižní polokouli leze sluníčko po obloze obráceně (ne zleva doprava, jak jsme zvyklí, ale zprava doleva) a že voda v koupelně při odtoku z vany vytváří vír orientovaný opačně. Poslední večer jsme tedy s Františkem strávili vypouštěním a opakovaným napouštěním vany, přičemž jsme zjistili, že vír se orientuje celkem náhodně tu tím, tu oním směrem. Děti mě pronásledovaly pošetilými, leč miliónkrát opakovanými žádostmi o živou koalu a já jsem těžce přemýšlela, zda s sebou vzít či nevzít různé sporné předměty, např. řidičský průkaz (když se tam jezdí vlevo), textilie Liany Hamzové s mosaznými tyčemi, které by vyčuhovaly o notný kus z báglu, nebo plavky, šortky a sandály kontra tlustý svetr a bundu - představit si tamější počasí bylo totiž nad mé síly.

Konečně v úterý 14.dubna jsem se dostavila k odletu spoje společnosti Alitalia do Říma (z Říma do Sydney jsem měla letět až další den). Úředníci od Alitalie mi řekli, že letadlo je obsazené a že mám čekat. Celá zpocená jsem tedy čekala a přemítala nad tím, že před Velikonocemi zřejmě chce letět do Říma příliš mnoho lidí, kteří se tam v této době touží modlit. Konečně přiběhl takový mrňavý pán v proužkovaném saku a zkoušel se mnou vyjednávat. Navrhl mi, jestli nechci letět v kokpitu s posádkou, což bych byla nadšeně přijala, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem letěla v té lepší (business) třídě.

V Římě na letišti mě měl čekat japonský fan Hazu Hiroaki, kamarád holandského administrátora fanovského fondu (díky kterému jsem mohla cestovat) Roelofa Goudriaana. Kupodivu jsem však v davu čekajících lidí spatřila za obrovskou cedulí se svým jménem italskou dívku, které mi představila řidiče a vysvětlila, že je Hazuova sekretářka. Ještě asi pětkrát se omluvila, že Hazu nepřišel osobně, neb je příliš „busy“, a naložila mě do velikánské limuzíny. Ta mě dovezla do středu města k parku Villa Borghese, kde sídlí Hazuova kancelář.

Hazu je jeden z evropských dopisovatelů japonského deníku Yomiuri Shimbun a má určité hodiny, ve kterých se ze své redakce nesmí vzdálit; teoreticky by tam měl být to asi od pěti od rána do devíti večer nebo tak nějak, ale v praxi to zas tak drastické není. Ukázal mi svůj laptop, který píše v japonských znacích a ještě navíc je na stisknutí knoflíku mění v čínské; to však nabídne několik alternativ, neb možností překladu bývá více. Žasla jsem nad tím a naprosto nechápu, jak se dá něco takového udělat.

Pak mě Hazu odvezl do svého bytu. V autě na přední desce se povalovaly tři knihy od českých autorů. Potěšilo mě to, ale začalo mě jímat podezření, že to není samo sebou. V jeho krásném bytě s mramorovými podlahami mě uvítala manželka a tři roztomilé dětičky. Manželka se ukláněla a cupitala a mě to nutilo upadat do křeče, rozpačitě se usmívat a celkově se cítit nesvá. Nechtěla jsem nic k jídlu, protože jsem byla z letadla opravdu přejedená, a chudák Hazu si taky nic nevzal a teprve asi po hodině se mě zeptal, jestli si smí vzít večeři! Zato mi hned (v sedm večer) nabídli, jestli se chci osprchovat; po příchodu z práce a ze školy se zřejmě všichni osprchují a chodí pak doma v pyžamech. To mě uvedlo do rozpaků, chvíli jsem chodila taky v pyžamu, ale byla jsem z toho tak vyvedená z míry, že jsem raději šla spát už v devět. Taky pustili nějakou strašně povědomou hudbu - dospěla jsem k názoru, že to je Smetanova Má vlast a vyjádřila jsem nadšení, že poslouchají Smetanu. Hazu podotkl, že je to Dvořák, Slovanské tance, a že má velmi rád Dvořáka. To jsem se pěkně ztrapnila. Pak mi ještě připravili další horké chvilky tím, jak žasli a vzdychali údivem nad mými dary z Československa (byly to jen nějaké nálepky s kýčovitě barevným českým lvem).

Ráno přišla nejtěžší zkouška - nádherně prostřený stůl s omeletami, ovocem, zeleninou, různými džusy, zavařeninami atd.atd. - ale jen pro dva lidi: pro Hazu a pro mě. Manželka a dětičky jedly v kuchyni. Zatímco jsme s hostitelem snídali omeletu s mletým masem, hostitelka cupitala okolo a nabízela stále nové pokrmy a nápoje; posléze přinesla ozdobnou lžičku s obrázkem Prahy, kterou Hazu dovezl jako suvenýr ze svého pobytu u nás, a dala mi ji ke kávě; všichni pozorovali, jak míchám tou lžičkou kávu.

Pak mě Hazu vezl dopravní zácpou do své kanceláře (vřískání automobilových houkaček, proplétání se natlučených fiatů a motocyklů, příšerný římský blázinec). Když jsme se tam konečně dopachtili, začal Hazu cupitat po kanceláři a spěšně a nervózně cosi bušit do počítače. „Give me two minutes!“ vykřikoval, „dej mi dvě minuty a pak se půjdeme podívat na památky!“ Když jsem takhle čekala asi deset minut, sebrala jsem odvahu a asertivně jsem mu řekla, že bych mnohem raději chodila po městě sama. Z jeho kanceláře se dalo všude krásně dojít pěšky. Trochu jsem se bála, jestli se ho tím nedotknu, ale dopadlo to dobře: viditelně si oddechl a jen mi zdůraznil, že se mám vrátit do půl jedné, kdy mám objednané auto na letiště, a že musím vidět Koloseum, protože to je ta nejdůležitější památka.

A tak jsem bloumala po Římě, šla jsem pomaloučku ke kostelu svaté Trojice, kde je hezká vyhlídka a schody, na kterých se pěkně sedí a jen tak čumí, loudala jsem se k Piazza del Poppolo a pozorovala mládež prohánějící se na motorkách, tiše jsem ekologicky brblala, že ulice jsou tady plné řvoucích a smrdících motocyklů, které co chvíli vjíždějí na chodník, a docela dlouho jsem zůstala u fontány Di Trevi, která byla umytá do zářivé bělosti a opravdu fascinující. A najednou bylo poledne a já jsem ještě neviděla Koloseum. To jsem přece nemohla Hazuovi udělat, když mi to tak kladl na srdce. A tak jsem zrychlenou chůzí kvačila ke Koloseu. Proběhla jsem kolem, ale proboha - už bylo čtvrt na jednu! Dala jsem se do běhu ulicemi, ale cesty nějak neubývalo. Na každé křižovatce se bylo potřeba znovu zorientovat... propadla jsem opravdové panice. Bylo už půl jedné a Hazuova kancelář ještě nebyla v dosahu. Nakonec jsem chytla taxík a utratila deset tisíc lir za to, že jsem na místo dorazila ve tři čtvrtě na jednu. Dobře to dopadlo, letadlo do Sydney jsem stihla, ale už jsem z toho byla opravdu nervózní!

Poprvé v životě jsem letěla velikým boeingem, tím, který má ten hrb na střeše. Let z Říma do Sydney trval devatenáct hodin, včetně jediného přerušení - dvouhodinové zastávky na letišti v Bangkoku (Thajsko). Stačila jsem tedy přečíst tlustou antologii australské SF a tlustého průvodce po Austrálii, díky čemuž jsem se pak mohla s místními lidmi bavit aspoň trochu kompetentně. Jinak v letadle stále běží video nebo se podává jídlo, takže se tam nikdo nenudí a spíš je problém mít aspoň pár hodin dostatečného klidu na spaní. Z okýnka se toho moc nenakouká, protože lidé sedí ve třech řadách, z nichž prostřední má po obou stranách uličky; z deseti lidí tedy sedí u okna jen dva.

Umístili mě vedle povídavé učitelky ve výslužbě z Adelaide, která se vracela z Británie od příbuzných (a zřejmě zvolila také Alitalii, protože letenky jsou zdaleka nejlevnější). Zabývá se chovem zvláštních čínských buldočků a já jsem jí nebyla schopná říct, jestli je někdo u nás taky chová. Takže si prohlédněte obrázek a znáte-li nějakého chovatele těchto roztomilých pejsků, dejte mu adresu, která je pod obrázkem. Mrs Muirden jich má v současnosti doma dvanáct.

A najednou jsme se vznášeli nad nekonečnými rudohnědými pláněmi: Austrálie! Laskavá učitelka mě pustila k oknu a pohled byl nezapomenutelný: nedohledné červené pláně, občas přerušené stejně červenými pohořími nebo skalisky. Ani stopa života nebo osídlení, dokonalá poušť. Trochu to připomínalo pustinu, kterou jsme přelétávali cestou do San Francisca, ale ta nebyla tak zvláštně marsovsky rudá, ani tak velká.

Pak se začalo stmívat - tenhle den byl o osm hodin kratší - a když jsme se snesli pod vrstvu mraků, uviděli jsme světýlka Sydney. Dali nám vyplnit prohlášení, že nedovážíme žádné potraviny, a na letišti následovaly vysvětlující a výhrůžné nápisy, že to s těmi potravinami myslí opravdu vážně: Austrálie zatím nemá řadu škůdců a nemocí, takže můžete dostat pokutu až 50000 australských dolarů (mimochodem 1 A$ = 0,8 U$). Všem cestujícím skutečně důsledně vyprázdnili a prohlédli bágly. Měla jsem s sebou jednu pikslu müssli, protože jsem na něj zvyklá k snídani a protože jsem chtěla šetřit. Samozřejmě jsem ji nedeklarovala v prohlášení a když to příslušný prohlížeč báglů zjistil, zatvářil se hrozivě. Ptal se mě, jestli umím anglicky, jestli jsem ten papír podepsala a jestli nevezu něco ještě nebezpečnějšího než müssli, jako třeba heroin. Přivolal dalšího prohlížeče a dlouho pikslu obraceli a zkoumali. Nakonec mi ji zasunuli zpátky do báglu a širokým úsměvem a se slovy: „It is good for you!“ Mírně se chvějíc přestálou hrůzou, vypotácela jsem se před budovu. Tam mě už čekal hlavní organizátor conu Gerald Smith. Asfalt parkoviště se leskl deštěm a vzduch byl tropicky vlhký a teplý. Gerald mě odvezl do předměstského domku, kde měl svoji ženu Womble (rovněž organizátorku conu) a dvě kočky. Oba vypadali dost unaveně, protože tíha všech záležitostí Synconu ležela na jejich bedrech (vidíte, že tohle je na celém světě stejné). Poprvé jsem ochutnala australské víno, které mě nepředstavitelně nadchlo: je voňavé, aromatické a přirozeně sladké, prostě pohádka. Takže jsem ho pak důsledně popíjela při každé příležitosti, která se naskytla (a bylo jich hodně).

Ve dvě hodiny v noci jsem se probudila a cítila jsem se absolutně svěží (aby ne, když v Praze bylo asi pět odpoledne). Nezbylo mi nic jiného než studovat materiály, které mi Smithovi dali, především program conu, a chystat si, co budu povídat na panelech. Asi v pět ráno jsem zase usnula a v sedm, když jsem měla vstávat, jsem nemohla udržet otevřené oči. Nadopovala jsem se tedy kávou a odjela se Smithovými do hotelu, kde se měl konat Syncon. Registrace měla začít v deset, a tak jsem pomáhala svým hostitelům i dalším organizátorům, kteří se pomalu začínali trousit, s nalepováním samolepek na visačky. V poledne jsem se vydala zkoumat hotel a okolí. Hotel byl jedním z mnoha sobě podobných, nesoucích název Shore Motor Inn. Krásné prostředí zvoucí k relaxaci a hedonickému užívání si výdobytků kapitalismu: zasklená restaurace, palmy s listy vlnícími se ve větru, intenzívně modrý bazén, pohled na mořský záliv na obzoru. Předměstská čtvrť, která hotel obklopovala, byla přímo výlupkem idyličnosti: přízemní domky z červených cihel utopené v zeleni palem, filodendronů, fíkusů, eukalyptů, kvetoucích ibišků a pelargonií, nesmírný poklid, stálá pokojová teplota a ten voňavý vlhký vzduch od moře... Připadalo mi to zelenější, pohádkovější a celkově příjemnější než Kalifornie, tím spíš, že jsem něco takového podvědomě nečekala v ročním období, které odpovídá našemu říjnu a v zemi, kde se podle průvodce „lidé nedokázali dlouho usadit vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám“. Myslím, že nešlo o lidi, ale o Angličany, kteří potřebují sychravé počasí a zimu a proto se hleděli natlačit na samém jihu Austrálie, v Melbourne, Hobartu a Adelaide. Australské původní rostliny jsou stálezelené, a v tom je asi tajemství jejich neutuchajícího půvabu.

V poledne se náhle objevil Roger Weddall, člověk, který mi napsal před mým odletem několik dopisů komentujících můj fanzin Wild Shaarkah. Začal mě nadšeně objímat a zahrnovat projevy vřelého přátelství, jako by mi chtěl dodat odvahy, abych se v novém prostředí lépe rozkoukala. Zjistila jsem, že Roger je středem fanovského společenského dění. S podobnou vřelostí a porozuměním se chová ke všem lidem, je zábavný, má spoustu nápadů, většinou zcela ztřeštěných a recesívních, vydává fanzin LHYFE, který je v podstatě zaměřený na drby, a nejvíc ze všech Australanů se mě na všechno vyptával - na život u nás, na fandom, na feminismus a spoustu jiných věcí. Před deseti lety byl v Maďarsku, takže měl trochu představu o tom, jak to chodilo za totáče a neptal se na takové věci jako někteří lidé naprosto neznalí poměrů - jako například jestli tady máme hlad nebo jestli můžeme tisknout knížky jen když je zrovna papír (jako to bývalo v Sovětském Svazu).

Pak jsem se vydala s Rogerem a ostatními melbournskými fany na oběd do bufetu na blízké shopping mall. Rozhodla jsem se, že musím okusit sendviče s pověstným VEGEMITE - pomazánkou, o níž můj průvodce tvrdil, že naprosto nelze pochopit, proč Australané něco takového jedí a dokonce mají rádi. Ostatní lidé u stolu mě trochu pochybovačně pozorovali, jak se zakusuji do prvního sousta bílého chleba s podivnou tmavou hmotou. Ovládla jsem obličej, aby se mi nezkřivil, a dokonce jsem to dojedla, ale jinak jsem se plně ztotožnila s názorem průvodce: představte si něco jako příšerně slané maggi nebo masox, namazané na chleba.

V pátek odpoledne jsem pak absolvovala jednu populárně vědeckou přednášku (zaměřenou převážně na problém padajících koček - proč se mohou zabít pádem ze sedmého patra, ale přežívají pády z vyšších pater?), slide show australských obálek, a vyjednala jsem, že na výstavě se budou předvádět a prodávat práce M.Zhoufa, L.Hamzové a Z.Bouškové. Celý Syncon měl totiž být výtvarně zaměřený, se dvěma čestnými hosty - slavným americkým výtvarníkem Michaelem Whelanem (autor např. obálek dračího cyklu Ann McCaffrey) a místním malířem Nickem Stathopoulosem.

Zjistila jsem, že celý con je poměrně malý, s počtem účastníků mírně přesahujícím stovku, a odehrává se v podstatě ve třech místnostech, výstavním sále, místnosti, kde se prodávaly knihy, časopisy, keramika a reprodukce Whelanových obrazů, a v restauraci a baru. To bylo velice příjemné, protože jsem za chvíli skoro každého znala a všichni se se mnou přátelsky bavili. Další příjemná věc byla, že vzhledem k časovému posunu (“jet lag“) jsem byla nejčilejší ve dvě nebo ve tři hodiny v noci, a to mi vydrželo po celé čtyři dny conu. Účastnila jsem se tedy všech večírků a zůstávala jsem na nich až do konce, což se mi nikdy jindy nestává. Horší byla rána - v deset dopoledne mě nemilosrdně budil hlasitý ptačí zpěv, který tu připomínal spíš automobilové houkačky nebo kočičí mňoukání, a až do jedné nebo dvou odpoledne jsem se prostě nebyla schopná probrat. Chodila jsem tedy běhat po tom krásně zeleném okolí a přitom jsem se pozvolna vzpamatovávala.

Na conu byli přítomni také dva místní spisovatelé - Terry Dowling a Sean (čti Šon) McMullen. Jeden večer byl věnován slavnostnímu launching - vypouštění do oběhu, začátku prodeje, uvedení - jejich nových knih s autogramiádou. K tomu patřily proslovy nakladatelů, představení autorů, výtvarníků i redaktorů těm, kteří je neznají, šampaňské, fotografování a společenské klábosení. To mě neobyčejně inspirovalo a myslím, že by se podobná uvedení nových knih mohla dělat i u nás. (Další příležitost k pití šampaňského a setkávání se se známými - není to príma?)

Australané mi připadali bezprostřednější a přátelštější než lidé na jiných conech v cizině. Když jste na večírku a tváříte se, jako že vám uletěly včely, někdy se s vámi začne někdo bavit, ale častěji se to pokládá za vaši osobní věc. V Austrálii se se mnou VŽDYCKY někdo začal bavit. Z Austrálie je vlastně hrozně daleko na všechny ostatní světadíly, a tak jsou Australané možná opravdu rádi, když se můžou na všechno důkladně vyptat. Často ovšem nemělo cenu vykládat, že nějaké věci se liší třeba u nás a v Polsku nebo ve Francii a Německu. Australany prostě zajímalo, jak to chodí na severní polokouli nebo v Evropě nebo případně v postkomunistických zemích v globálu. Australani jsou „inlanders“ a všechno ostatní je zkrátka „oversea“.

Jinak byl pro mě luxus i to, že jsem bydlela v normálním hotelovém pokoji (a nemusela se dělit o místo na podlaze, skrývat se před personálem nebo se celou noc budit kvůli příchodům a odchodům svých spolubydlících). Moje spolubydlící byla mladá dívka, která byla na SF conu vlastně poprvé, protože to, co ji opravdu zajímalo, byly historické kostýmy. Šila je, kupovala je a nosila je. Ukazovala mi fotky klubu, ke kterému patří - scházejí se podobně jako fanové SF a jsou všichni oblečeni třeba barokně nebo goticky, takže to vyvolává iluzi určité éry. Toto hobby pěstuje asi 20000 lidí po celém světě. Musím říci, že osobám obého pohlaví historické kostýmy většinou sluší líp než dnešní šaty - je to úpadek!

Čestní hosté po celou dobu conu nesmírně kmitali: Michael Whelan šel z přednášky do přednášky, panelu či slide show, a ve zbylém čase provázel po výstavě obrazů a poskytoval výklad u svých vlastních děl a hodnocení u těch ostatních (samozřejmě americky povzbuzující, ale přeci jen kritizoval, i když laskavě; o Martinovi Zhoufovi se však vyjádřil jako o profesionálovi, kterému nemá co vytknout). Nick Stathopoulos ještě navíc využíval svůj bavičský a komický talent, takže byl hvězdou večírků i maškarády, kterou konferoval a přitom předváděl řetěz scének v různých převlecích, který daleko zastínil výstupy ostatních masek.

Sama jsem účinkovala na panelech o fanzinech, o upírech a o fandomu. Taky jsem zabrousila na dražbu ve prospěch fanovských fondů, protože v příštích dvou letech budu muset sama takové dražby pořádat a tahat z lidí peníze, za které pojede nějaký Australan do Evropy a naopak. Prodávají se tu celé balíky a krabice fanzinů nebo knihy tak po pěti či deseti, což je praktické, protože to odsejpá a někdo si kvůli jedné knížce koupí hned několik.

Při večírkových konverzacích jsem zjistila, že Australanům není radno říkat, že vám u nich něco připomíná Ameriku - ne, to si nepřejí slyšet. Naopak, když jim řeknete, že jsou velmi britští, nadmou se pýchou. Vůči Britům necítí žádný antagonismus, považují se za jejich takový výhonek či odnož, zatímco Američanů se obávají, aby je docela nepřeválcovali a nezbavili veškeré identity.

Už během conu se se mnou seznámila jedna faní ze Sydney a nabídla mi, zda nechci u ní bydlet. Jmenovala se Sarah a vyznačovala se štíhlostí (velmi vzácná vlastnost mezi všeobecně velmi vypasenými fany), zájmem o břišní tanec, filozofii (navštěvovala kursy obého) a vlastnictvím největší kočky, jakou jsem kdy viděla (osmikilový kocour, který měl na obojku přidělanou elektronickou krabičku, jež ho podle libosti majitelky pouštěla otvorem ve dveřích buď ven nebo dovnitř). V pondělí večer jsme tedy odjely k Sáře ještě s Dianou z Canberry, která se u ní také chtěla ubytovat, s tím, že v úterý si prohlédneme město a ve středu mě Diana odveze do Canberry. Konečně jsem poprvé uviděla slavný sydneyský most Harbour Bridge, bíle osvětlený, se žlutě ozářenými věžemi, a operu, i když jen v rychlosti z okýnka auta. Sarah bydlela ve středu města, ve staré čtvrti zvané Rocks přímo u mostu. Její byt byl půvabně starosvětský, s pavlačí obrácenou na zadní dvorek plný bující zeleně fíkusů a banánovníků; jejímu domu bylo takových sto dvacet let. Ostatně město Sydney právě slavilo své stopadesáté narozeniny.

Hostitelky mě ujišťovaly, že za pár dní budu mít mostu i opery plné zuby, ale nestalo se tak. Most je sice svým způsobem konstruktivisticky šeredný, ale vlastně je krásný svou funkčností a velikostí - jeho oblouk se vzpíná nad město, takže je vidět i z ulic blížících se k nábřeží. A Opera House je snad nejkrásnější dílo architektury, jaké jsem kdy viděla - podobně mě sebrala snad jen pařížská čtvrť La Défense. Opera vypadá jako trs gigantických bílých mušlí, které mění tvar podle úhlu pohledu a osvětlení, je v tom něco úplně biologického, jako by to existovalo samo pro sebe, bez ohledu na nějakou funkci, a je to tak nádherně usazené přímo v přístavu na břehu moře. Celkově jsem se do Sydney úplně zamilovala, přišlo mi hezčí než San Francisco, asi díky tomu teplému a čistému moři, které proniká úzkými rozeklanými zálivy hluboko do pevniny, díky agresívně bující zeleni i krásným plážím a letoviskům v Manly, kam dojedete lodí za dvacet minut (s množstvím surfující mládeže; v dohledu na nedohledné žluťoučké pláži bylo asi deset človíčků, ale Sarah prohlásila, že je to tady přecpané). Objížděli jsme na lodi Sydney Harbour, byla jsem naprosto unesená novými a novými malebnými pohledy na členité břehy zátoky, zatímco Sarah znuděně zůstala sedět v kabině lodi a něco si četla - tak jí to přišlo všední. Večer jsem byla stejně uchvácená Darling Harbour, částí přístavu hlouběji ve městě, kde na bývalých docích, teď předělaných pro výletníky na pestré shopping malls, zářily řetězy žárovek a na jediné úzké koleji ve výšce prvního parta svištěl vláček zvaný monorail, jehož stanice vypadají jako veliké trubky. Celé je to neskutečně futuristické. V reflexních stěnách mrakodrapů proti Darling Harbour se odráželo oranžové zapadající slunce, řady palem se vlnily na rozlehlých trávnících, po zálivu pluly plachetnice a na nábřeží voněla „sea food“ z nějaké hospůdky... Prostě zvláštní, úplně jiný a krásný svět.

Ale popořádku. V úterý jsme večeřely v japonském nudlovém restaurantu a bavily se o tom, že jedině ženy mohou zachránit tento svět. Při této feministické rozpravě jsem marně zápasila s kluzkými a mastnými nudlemi, které se prostě nedaly jíst tyčinkami. Pak přišlo několik nativních Japonců, usadili se u vedlejšího stolu a dali mi názornou lekci: nudle se jednoduše vsrkávají, a to za těch nejhlasitějších zvuků, jaké jste schopni si představit. Každý z nich snědl svoji velkou misku nudlí asi za půl minuty, zvedli se a odešli. Já jsem se s novým odhodláním pustila do své porce a nakonec jsem nudle také úspěšně vsrkala.

Po večeři jsme se vydaly na večírek ke Geraldovi a Womble. Probíral se tu con, jeho klady (legrace) i zápory (méně účastníků než se čekalo a tím pádem finanční trable). Zaujala mě jedna dívka, která celou dobu conu chodila ve flaušovém kabátě, šále, černých brýlích a čepici s kšiltem; zjevně jela po Rogerovi a zajímavé bylo, že třeba když se k němu vmáčkla na židli, Roger vstal a došel si pro jinou židli. Domlouvala jsem se s ním, že bych u něj bydlela, až budu v Melbourne, a on si nějak nebyl jistý, jestli mě může ubytovat. Čtenář nechť trpělivě vyčká, až vylíčím další zeměpisné zážitky, a pak se doví, jak to s Rogerem vlastně bylo.

Naše skupina tedy kromě naší základní feministické trojice čítala ještě jednu faní z Perthu, Rexe Thompsona z Nového Zélandu (dostal se sem stejně jako já, díky fanovskému fondu, jenže to byl jeho vůbec první výlet za moře) a jednoho místního hocha ze Sydney. Prošli jsme centrum (Martin Square, George Street) s viktoriánskými shopping mally (jsou tady nesmírně hrdí na cokoli z minulého století, mohou puknout pýchou nad budovami připomínající třeba Živnostenskou banku na Příkopě nebo starou budovu Hlavního nádraží). Nicméně barevné vitráže v oknech, mozaiky na podlahách a secesní litinové konstrukce ve stylu Hanavského pavilónu dodávají těmto místům skutečný půvab. Všimla jsem si, že oděvy v obchodech ani na lidech nějak nemají švih. Byl to neuvěřitelný kontrast proti Římu, kde většina věcí za výklady butiků i na lidech byla zajímavá; tady prostě nějak ne. Nechápu to, ale je to tak. Jediná elegantně oblékaná žena byla moje hostitelka Sarah, jenže to byla Angličanka, která prožila dětství v Jižní Africe.

Na oběd jsme zašli do čínské čtvrti a jedli jsme v restaurantu se samými Číňany. Jídla se neobjednávají podle jídelního lístku, ale servírky jezdí s vozíky a ukazují hotová jídla v kouřících se miskách. „Co to je?“ zeptáte se vždycky, protože pouhým pohledem se to nedá rozeznat; pak kývnete a servírka vám na vaši účtenku udělá značku malým razítkem k příslušnému jídlu, které je však pojmenováno pouze čínskými znaky.

Večer se k nám přidal ještě Ian z Adelaide, fan německého původu i zevnějšku (světlovlasý statný člověk s červeným obličejem), jehož angličtině jsem rozuměla asi nejmíň ze všech, a vydali jsme se na pouť po přístavních hospůdkách. Začali jsme samoobslužnou rožnící (barbecue) restaurací. U pultu si zakoupíte pořádný flák bifteku a sami si ho opečete podle chuti. Pak si u salátového baru naberete přílohy - a baštíte. Mňam. Následovaly čtyři podniky, v nichž buďto hráli živí rockeři, nebo se tam typicky pivně hulákalo, nebo se hrál zvláštní kulečník zvaný eight balls (osm koulí). V každé jsme si dali skleničku a šli o dům dál. Zaznamenala jsem jména: Philips Foot, The Orient Hotel, The Fortune of War Hotel, The Harbour View Hotel, The Mercantile Hotel. Nakonec jsme se rozhodli, že se vydáme na Kings Cross, vyhlášenou čtvrť nočních podniků a podezřelých doupat. Rex Thompson se totiž nemohl rozhodnout, jestli se tam má podívat nebo ne, a tak přivítal kompromisní řešení: prošli jsme hlavní ulicí, o půlnoci velmi rušnou, kde se naše pány neustále snažil někdo zatáhnout do temných suterénních prostor, a nakonec jsme se zastavili v jedné starosvětsky solidní kavárně na kafe a dortíky. Načež jsme odjeli domů.