Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Pokud se na to ještě mohu po čtyřech letech pamatovat, mám dojem, že jsem Richardovi přinesla všechny povídky, od kterých jsem měla doma nějaké kopie; pak jsme nad tím seděli a dumali a zdálo se nám, že jsou nějak moc stejné. Mně se totiž stává, že zapomenu, že už jsem něco napsala, a napíšu to jen mírně pozměněné znovu. Tak jsem jich pár vyřadila a dopsala jsem Přestěhovanou planetu, která je (aspoň podle mě) úplně jiná.

       

       V jakém časovém rozmezí povídky vznikaly?

       Nejstarší je Mýtus o Udávii, to byly mé úplné scifistické začátky - rok 1986. Hostina mutagenů a Agónie jsou z roku 1988, přesně si pamatuju, jak jsem je psala během večerních služeb v lékařské knihovně nebo během kofeinových nocí a fakticky jsem byla ve stavu jakési agónie nebo zfetovanosti, jaká je cítit z textu Hostiny mutagenů - jenže jsem se nesjela LSD jako Philip Dick, ale byl to výsledek únavy, vyčerpanosti a takového zvláštního komplexního zoufalství.

       Zbylé povídky jsou novější a je na nich vidět, že jsem si už víc hrála s jejich formou i jazykem, experimentovala jsem. Porevoluční je tuším jedině Přestěhovaná planeta.

       

       Čtenáři Kočasu a fanzinů se ptají, proč jsou některé povídky přepracované?

       Opravdu?

       

       Třeba Hostina mutagenů má jiný konec než v Lovcích černých mloků...

       Aha. Ten jiný konec jsem udělala pro Vlastu Talaše do SFka, protože chtěl, aby tam byl nějaký děj a nebylo to celé tak mlhavé a nejasné. Pak jsem čistě náhodou dodala Richardovi Podanému tuhle verzi a on řekl, ať už to nechám, že se mu to zdá lepší a že mu to připomíná Američany. Z toho je vidět, že to už bylo po revoluci. Tak jsme to tak nechali.

       Jinak nevím - u mnoha povídek mám asi víc verzí, které vznikaly, jak jsem je postupně přepracovávala podle přání různých vydavatelů. Myslím, že nikdy se tím nic pronikavě nevylepšilo, někdy se to naopak výrazně zhoršilo - konkrétně ve všech případech, kdy jsme se pokoušeli splácat dohromady nějaký definitivní tvar s Ondřejem Neffem. On je úplně a naprosto jinde než já.

       

       Shledáváš ve svých výtvorech nějaké literární vzory či vlivy?

       Možná trošku toho Dicka, trošku Vonneguta, tu hysterii si dovoluju vycházejíc tak trochu z Dostojevského... ale nemyslím, že by pro mě vzory byly důležité. Pořád strašně silně chci pomocí intuice najít ten správný tvar a při tom hledání se vlastně na nic neohlížím.

       

       Je biopunk mrtev?

       Biopunk je mrtev, ať žije biopunk!

       

       Na jakých dalších literárních výtvorech pracuješ teď?

       V červenci má u Železného vyjít Cvokyně, novela o ženě, která se zoufale snažila změnit svůj osud (odpovědný redaktor Honza Hlavička to napsal na anotaci mnohem krásněji, je z toho cítit, jak se mnou soucítí). Ale na téhle knížce už přirozeně nepracuju. Nepracuju teď na ničem, ačkoli mám spousty začatých věcí. Hlavně a nejvýrazněji nepracuju na tom tvém námětu - mýtus o Elektře přesazený do SF světa, Agamemnón se vrací z vojenské (expanzionistické) výpravy z jiné galaxie, nezestárl skoro vůbec, ale na jeho domovské planetě zatím uběhlo deset let... a Klytaimnéstra a Aighistos vybudovali úplně jiný svět (neexpanzionistický, téměř New Age). Konflikt dvou pojetí. Namouduši na tom chci pracovat - jakmile budu mít trochu času!

       

       Projevuje se u tebe „porevoluční trauma“, tj. pocit, že není o čem psát?

       Tuším, že takové nějaké trauma má Kmínek a asi i Hlavička. Já ne. Před revolucí bylo jediné možné téma totalita, teď se otevřela všechna ostatní témata. Tím, že hodně cestuju a čtu věci, které vycházejí venku, neustále absorbuju šílenou spoustu námětů, myšlenek, vlivů - a ty na mě opravdu silně působí, možná silněji než celá totalita. Cítím naopak takovou až zahlcenost - o čem psát dřív? Jak to všechno uspořádat? Je to zralé spíš na publicistiku než na beletrii, na tu by se to mělo víc uležet nebo přežvýkat nebo jak by se to řeklo. Transformovat.

       

       Odpudivá obálka Hostiny mutagenů se ti: a) líbí, protože koresponduje s obsahem, b) nelíbí a je ti odporná.

       Je to c) říkám si - mohlo to bejt horší. Ale příště už do toho chci VŽDYCKY kecat. Na Cvokyni budu mít obálku od Petra Bauera, která se mi líbí moc.

       

       Co říkala rodina tvé první knize?

       Byli mírně potěšeni, zeptali se na výši honoráře a na to, jestli je tam moc pomlouvám. Myslím, že to nečtli.

       

       Co pro tebe kniha znamená a) jako pro člověka, b)jako pro ženu a c) jako pro autorku?

       a) je to krásný pocit, jako když se člověku narodí dítě, ale je to z mnoha hledisek lepší - neřve, nepočůrává se a hlavně je to mnohem víc člověkův vlastní výtvor.

       b) pomstu - na mnoha místech jsem tam popsala věci, jak OPRAVDU jsou.

       c) příjemně uspořádané a zformulované jedno psací období - moje totalitní SF.

       

       Co tě vedlo k odchodu z Ikarie?

       Dva důvody. První se týká toho, že moje práce tam nebyla tak efektivní jak mohla být - tedy otázky organizace práce, abych to řekla hodně odpudivě. Tyhle věci se ale mají vyřizovat uvnitř redakce, takže o nich nebudu mluvit. Druhý důvod byl, že moje fyziologická výdrž na jednom místě jsou zhruba dva roky: v Akademii věd jsem byla dva roky, v lékařské knihovně a doma s dětmi taky. Po dvou letech v Ikarii mě začala tak nějak nedefinovatelně „tlačit židle“, cítila jsem, že práci dělám rutinovaně, že se opakuju a docházejí mi nápady a drajv, respektive je mám v docela jiných oblastech než v SF. Některé rubriky (povídky) jsem dělala pořád se zájmem, a ještě jsem byla hrdá na to, jak pěstuju mladé autory, ale jiné rubriky by byl daleko líp dělal někdo jiný (Vivisektor, Filmfaroniáda) - i když i tady jsem se snažila vypěstovat přispěvatele, ale nějak jsem už nedokázala udělat nic navíc.

       A tak jsem se začala pomaloučku rozhlížet, jestli by se nenašel jiný zajímavý džob - ale rozhodně jsem si nepředstavovala, že se to odehraje tak bleskově. Po křtinách mé knihy jsme šli s Richardem Podaným na víno a on se jen tak mimochodem zmínil, že u firmy Harlequin, kde od června nastupuje, je ještě jedno neobsazené místo. Řekla jsem, že mě to zajímá... a pak to najednou vzalo strašně rychlé obrátky. Ve středu jsem se tam šla podívat a ve čtvrtek jsem oznámila v Ikarii, že v pondělí už tam nebudu pracovat. Jsem děsně vděčná Vladovi Ríšovi, že mě v tom kvaltu pustil, protože to celé mohlo být daleko nepříjemnější.

       

       Co si slibuješ od té změny? Není to pokus o útěk před publicistikou a návrat oklikou k beletrii?

       Takhle se může ptát jen naivní osoba, která věří, že s tím, co se produkuje v Harlequinovi, se člověk může nějak identifikovat. To je samozřejmě nemožné. Je to velmi konzumní červená knihovna, se třpytivě snobským současným americkým nátěrem. Je to líbivé, povrchní a strašně nepravdivé. Ukazuje to život děsně schématicky: večeře v nejlepších podnicích, krásné šaty, pláže na Bahamách, bohatí a krásní bankéři připravení dvořit se chudým dívkám... a všechny postavy jsou tam pořád nadržené buď přímo na sex nebo aspoň na laškování s opačným pohlavím - ano, slovo laškování jsem zrovna dnes z jedné knihy vymycovala.

       Takže lapidárně: od té změny si slibuju peníze, ale na rozdíl od Richarda tím snad trpím míň - on má myslím větší výčitky, že nedělá něco intelektuálního, a utěšuje ho jedině to, že teď klidně uživí ženu a psy. Já jsem schopná mít z toho určité zvrhlé uspokojení a docela si nad těmi texty relaxuju, prostě jako když čtu klasickou červenou knihovnu.

       Jinak mám teď stále ještě lepší vztah k publicistice než k beletrii, což jsem vysvětlila výše. Pokud ještě stihnu něco dělat kromě práce pro Harlequina, bude to tedy publicistika (snad hlavně ženská příloha Reflexu) - a potom teprve nějaké vlastní výtvory.

       

       Jak půjde Harlequin dohromady se SF?

       To už mám rozmyšlené. Budu jezdit na cony a chovat se přesně jako západní konzumentští fanové. Na Parconu se budu převlékat z jednoho praštěného kostýmu do druhého, budu se opíjet s přáteli a dělat room parties, a když pojedu na nějaký con do ciziny, nebudu tam splašeně pobíhat a zbrocena potem shánět práva na povídky - nic! Budu hedonicky dělat jedině to, co mě bude bezprostředně těšit. To jest většinu času kecat se sympatickými lidmi.

       

       Jak budeš dál spolupracovat s Ikarií?

       S Vladem jsme se domluvili, že budu dávat dohromady Fandománii a Kavárnu. Nevím, jak dlouho mi to půjde, protože přeci jenom nebudu u samého zdroje informací, ale budu se snažit a uvidíme.

       

       O Austrálii jsi nám už mnohé napsala, teď tě čeká organizování GUFFU 1993. Jak by ti mohli čtenáři Interkomu pomoci?

       Jsem moc ráda, že jsi mi to připomněl: milí čtenáři Interkomu, posílejte mi, prosím, různé předměty, které by bylo možné vydražit na nějakém západním conu a získat tak peníze do fondu! Fanové z Bratislavy mi například dali klubové placky, což je velmi dobrý nápad. Jinak přicházejí v úvahu hlavně výtvarné věci - plakáty, fanziny se zajímavými obálkami... škoda, že západní fanové si česky či slovensky moc nepočtou.

       Jinak je také možné navrhnout nějakého kandidáta GUFF, tj. člověka, který by v roce 1994 jel do Austrálie (v roce 1993 pojede někdo z Austrálie na Helicon na Jersey). Budou zase dva kandidáti a jeden z nich by klidně mohl být z Čech, Moravy či Slovenska. Takže navrhujte, já ty návrhy shromáždím a pak uděláme referendum!