Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

„První Literární víkend v dějnách československého Workshopu“ se uskutečnil ve dnech 29.-31.5. 1992 v divadelním mlýně ve vesnici Příšťpo u Jaroměřic nad Rokytnou.

       Pro ty, kteří tak docela nevědí, co to workshop (česky dílna, nebo taky seminář) je: každý, kdo páchá nějakou literární činnost v oblasti sci-fi a chtěl by vědět, co na jeho výtvory říkají jiní začínající, ale i renomovaní spisovatelé a redaktoři, má stále možnost se zapojit. Workshop běží, podrobnější podmínky byly uveřejněny v letošní Ikarii a IK. Navíc bude mít možnost přečíst si a zrecenzovat práce svých kolegů začátečníků a to je svým způsobem taky velká škola. Zaslání původní literární práce je jednou z nutných podmínek účasti na Literárním víkendu, určitě bude ještě nějaký další a pak zase další. Já osobně jsem se zúčastnil II. běhu workshopu, ale tenhle Literární víkend byl průřezem všech dosavadních běhů, včetně těch, které teprve začaly.

       Organizátorem Literárního víkendu byl brněnský sci-fi klub AF 167, jmenovitě Jan „Jam“ Oščádal, se kterým jsem si střídavě tykal a vykal (má perfektní stroječek na stáčení balených cigaret), Karel Soukup a Radek Dojiva. Starali se o nás takřka mateřsky, do našich diskuzí a přednášek se nezapojovali.

       Sjelo se nás 17 „začínajících autorů“ včetně takového začínající autora, jakým je Petr Vyhlídka (a ten už uveřejnil 7 povídek v časopisech). Lektoři byli následující: Carolo Biedermannová, Eva Hauserová, Vilma Kadlečková, Cyril Simsa, Richard Podaný a Michal Zítko. Nedostavil se pouze František Novotný, tou dobou se plavící na plachetnici kdesi poblíž Itálie.

       Hned ze začátku mě nemile překvapila Eva Hauserová, odchází z Ikarie do redakce nakladatelství Harlekýn. I když Ikarie nestojí výhradně na ní, myslím si, že po jejím odchodu se tvář časopisu změní (ale těžko si hrát na prognostika).

       Pro překonání počátečního ostychu si na nás Carola Biedermannová vymyslela psychodrama. Jak jsem pochopil, spočívá podstata psychodramatu ve střetávání dvou (nebo více) osobností - „Nakresli mi, prosím, beránka,“ řekne Malý princ. „Velikého, přes celou poušť!“ a ten druhý je buďto tvrdší a odmítne, nebo chodí po klubovně a tahá za sebou patu (kreslí beránka). Carola usměrňovala děj nenápadnými režijními zásahy a průběžně vyměňovala „herce“. Až mi přišlo líto jednoho hocha, který, právě se na Literární víkend dostaviv, byl seřván svým workshopáckým kolegou, představujícím zuřivého lampasáka - to jsme byli právě převekslováni do vojenského prostředí. V khaki nás Carola udržovala ještě půl hodiny a pak nám drze tvrdila, že jsme hráli o vojně, protože máme prostě vojnu rádi.

       Zbytek večera se pak už jen povídalo, hodně lidí přijelo něčím přeplněno a potřebovali se z toho vymluvit, aniž se příliš ohlíželi na argumenty svých diskusních partnerů, ale to je asi v pořádku.

       Druhý den byly přednášky. Nasál jsem do sebe množství důležitých informací, z nichž většinu jsem zapomněl, doufám však, že si je vybavím, až je budu potřebovat. Richard Podaný, dříve redaktor nakladatelství Svoboda, nyní v nakladatelství Harlekýn, nám vysvětlil, co je to normostrana, autorský arch, autorská práva, jak a podle čeho se dělají korektury. Dále řekl napříkad, že se vyplatí, když autor přiloží k povídce i obálku se svou adresou. Redaktor, který práci čte, pak většinou odepíše, co si o ní myslí, z vlastní zkušenosti vím, že pro člověka, který literární svět teprve prozkoumává, je takový názor něco zázračného. Navíc nám Richard slíbil, že v Interkomu uveřejní seznam nejrůznějších redakcí a nakladatelství, na které je možné zasílat vlastní výtvory.

       Michal Zítko, takto agent nakladatelství Orfeus, odporoval Richardovi v tom, že když je spisovatel opravdu dobrý, může do nakladatelství posílat cáry papíru popsané vlastní rukou (nikoli strojem). Jako příklad uváděl Ladislava Klímu (napsal například Utrpení knížete Sternocha), který si psal pro vlastní potěšení do šuplíku a dodnes po něm několik literárních vědců luští jeho škrábanice. Pokud měl Michal příležitost, nakonec vždycky sklouzl ke svému oblíbenci Ladislavu Klímovi a k tématu fungování osobnosti tohoto formátu v literatuře, cílenými otázkami však bylo lze dozvědět se od Michala mnoho zajímavého. Například: je snažší přemluvit nakladatele k vydání románu, a to románu i podprůměrného, než umístit svou kvalitní povídku v antologii. Protože román dotáhne do konce jen málokdo a dobrých povídek je poměrně dost.

       Během přednášky Vilmy Kadlečkové dávali lektoři dohromady zásady správného vytváření příběhu, jak je kdysi přednášel Ondřej Neff. Co jsem si zapamatoval: „Háček“ znamená, že na začátku povídky má být akce nebo nějaká neobvyklá situace, která čtenáře zaujme a nutí ho číst dál. „Dramatická triáda“ spočívá v tom, že konflikt dvou osob (nebo skupin) je v podstatě nudný, čtyři aktéři jsou již nepřehlední. Nejlepší je tedy, když děj posouvají tři nezávislé postavy (skupiny). Pokud člověk píše, nakonec se takovéhle zásady taky naučí, ale míň bolí, když mu je někdo zprostředkuje. Jen tak mimochodem, Vilma si každou větu, kterou napíše, říká nahlas, aby dobře zněla, asi proto se její věci čtou tak plynně.

       Eva Hauserová rozebírala, jak píše ona (na příkladě Hostiny mutagenů) a jak píše Suzy McKee Charnas, právě překládala její knihu, pojednávající o životě upíra v současném světě.

       Podle tvrzení Cyrila Simsy je v současné západní literatuře přeupírováno, upír je teď ten nejhitovatější hot. „Nová vlna je dvacet let mrtvá,“ řekl Cyril, „zrovna tak mrtvý je i kyberpunk. Ale za Západě teď vycházejí velmi zajímavé a kvalitní věci“. Doufejme jen, dodávám já, že koruna zpevní natolik, abychom si mohli něco nového přečíst i v češtině.

       Z přednášky Caroly Biedermannové mě nejvíc zaujalo to, že i renomovaný a úspěšný spisovatel, jakým Carola v současnosti je, několikrát přepisuje jednu věc, než ji prodá.

       Kdo z účastníků Literárního víkendu měl s sebou krátkou povídku, měl možnost ji přečíst a poslechnout si hodnocení ostatních. Nechci povídky svých kolegů hodnotit, jenom zopakuji, že zamyslit se nad věcmi „pokročilých začátečníků“ může být pro vlastní psaní velice užitečné.

       Sobotní večer byl zakončen dražbou osobních dopisů různých sci-fi veličin, zaslaných organizátorům workshopu a Literárního víkendu. Některé z těchto dopisů byly vydraženy za cenu výrazně převyšující sto korun, například dopisy od Ondřeje Neffa, Vilmy Kadlečkové a Josefa Nesvadby.

       O nedělním ránu toho moc napsat nemohu, probíhalo čtení vlastních povídek, napsaných během pobytu v Příšťpu (na dané téma), ale se dvěma rovněž jihočechy, Petrem Vyhlídkou a Mírou Kibusem, jsem musel vyrazit na vlak. Cesta domů trvala přes pět hodin, ale jakživ jsem nezažil tak krátkou cestu - a z tohohle bych se chtěl odpíchnout pro nějaký závěr a shrnutí.

       Nechci Literární víkend hodnotit, vychválit ho do nebe nebo zatratit. Zjistil jsem především, jak je důležitý kontakt s lidmi, majícími stejné názory a zájmy. Vyslechl jsem desítky seriózních informací i klípků z literárního světa a pochopil, že tenhle svět je něco jako obrovský živoucí organismus složený ze spisovatelů různých tříd, redaktorů a mnoha dalších lidí, kteří nemají nějaké pojmenovatelné funkce. Že když člověku někde nevezmou povídku, neznamená to automaticky, že je špatná. Naopak, má to zkusit jinak a jinde. A to je asi to nejpodstatnější.