Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Jakýmisi záhadnými dračími stezkami se ke mně dostala přihláška na HEROCON, zaměřený na Dračí doupě a fantasy hry vůbec. Na informačním letáčku bylo mimo jiné uvedené, že budou přítomni i zástupci Hexaedru a redakce DrD. Zajímavý je ovšem fakt, že ještě v pondělí tito zástupci o HEROCONU téměř nic nevěděli a byli nesmírně překvapeni, když jsem jim sdělila, že se koná již o nejbližším víkendu. Zdálo se tedy, že jedinými zástupci Hexaedru budu já s Davidem a Žolíkem. Proto dostávám od Martina Klímy plnou moc k prohlášení, že pravidla DrD jsou vynikající, dokonalá a promyšlená.

       V úterý mi Martin volá, že má konečně oficiální pozvánku, že pojede i s Vilmou a zajímá se o vhodné vlakové spojení a možnost zajištění lehátek. Když prohlašuji, že my se do toho jako správní dobrodruzi vrháme po hlavě a nemáme ani místenky, oponuje mi hlavní zásadou DrD, že hráči nejsou postavy a on je zvyklý na určité pohodlí. Usuzuje, že bude stačit, když se v Košicích objeví až v sobotu v 7.¹⁵, tedy přesně 24 hodin po nás.

       Ve středu náhodně zjišťuji, že Hornád, který jsme měli vyhlédnutý, je pouze lehátkový. Po novém dohadování naší skupiny je rozhodnuto jet Excelsiorem o pár hodin později.

       Ve čtvrtek dopoledne je David pověřen, aby přece jen pro jistotu koupil lístky i s místenkami. Svého úkolu se kupodivu zhošťuje úspěšně a s plnou zodpovědností. Navíc se opravdu prokazuje, že hráči nejsou postavy, protože svěřit peníze hamižnému trpaslíkovi by se nám asi nevyplatilo. Před odchodem z práce se všichni se mnou tklivě loučí, vyjadřují obavu, zda náš vlak nebude přepaden bandou cikánských zabijáků, neustále se ujišťují, že nehodlám emigrovat, a zejména mi připomínají, abych si s sebou nezapomněla vzít pas. Vyslechnu všechny dobře míněné rady a pospíchám na schůzku klubu RUR. Obcházím stoleček Michala Bronce s knihami a tak tak se mi daří zachránit obnos potřebný na alespoň základní obživu v Košicích a cestu zpět. Přichází i Martin a oznamuje, že A)poslal organizátorům HEROCONU telegram, že přijedou v sobotu v 7.¹⁵, B)Vilma nepojede a C)on sám přijede již před pátou hodinou ranní a bylo by záhodno, kdyby mu někdo přišel na nádraží naproti.

       Naše putování na východ začíná slibně. Kupé je až na dva mládence u okna prázdné. Vlak vyjíždí z Hlavního nádraží dvacet minut před půlnocí pouze s pětiminutovým zpožděním. Oba okenníci ihned usínají tvrdým spánkem spravedlivých. Jejich štěstí, protože kdyby měli poslouchat naše debaty o krollích a trpasličích bojovnících, alchymistových lektvarech, elfích hraničářích a hobití žravosti, asi by se zděsili, jakéže tlupě šílenců se to dostali do spárů.

       V Kolíně dosahuje zpoždění půl hodiny. Propočítáváme, že tímto tempem se dostaneme akorát včas na oficiální závěr HEROCONU. Veškeré úvahy padají, neboť v Pardubicích zpoždění vzrostlo pouze o čtvrt hodiny. Přichází první kontrola jízdenek. Naši spolucestující jsou násilně probuzeni a průvodčí se špatně tajeným podezřením zkoumá jejich jízdní doklady. Prohlídka dopadá dobře a oba mládenci vzápětí znovu usínají. Beru si z nich příklad.

       U Olomouce se stejná situace opakuje, pouze v modré uniformě je jiná tvář. Později zjišťujeme, že ČSD patrně již přešly na zemské zřízení, takže Čechy, Morava a Slezsko i Slovensko mají vlastní vlakový personál. Levý okenník to bere s klidem a opět se hrouží do říše snů, na pravého ovšem tento už druhý neurvalý zásah do jeho biorytmů v průběhu dvou hodin má značně depresívní vliv a rozhoduje se, že se musí důkladně posilnit na další nervové vypětí. Vůně jeho potravy zavadí o mé chřípí a působí jako mocný startér pro činnost slinných žlaz. Načínám železnou zásobu.

       Vjíždíme do Ostravy-Poruby. Levý spáč se probouzí, chvíli okouní, pak, aby řeč nestála, se zeptá, kde vlastně jsme. Reakcí na naši odpověď je zakvílení a žhavá čára, mířící k nejbližšímu východu.

       Mezi pátou a sedmou hodinou, to jest v době, kdy obvykle mám vstávat a jít do práce, a tudíž se mi spí nejlépe, nevím o světě. V Ružomberoku přetrpíme další kontrolu jízdenek a zjišťujeme, že zpoždění bylo eliminováno. Leč v okolí Tater se líbí nejen našemu poslednímu spolucestujícímu, ale i strojvůdci. Není divu, pohled na hory osvětlené vycházejícím sluncem je nádherný. Místní obyvatelé zřejmě znají poměry, takže zcela přesně odhadují, že do Košic přijedeme ve čtvrt na dvanáct, tedy o tři čtvrtě hodiny později, než udává jízdní řád.

       V Košicích se orientujeme snadno a bez problémů se dostáváme na stadion TJ Lokomotíva, v jejíž ubytovně se má HEROCON odehrávat. V recepci ovšem na nás koukají udiveně, slovo HEROCON a Dračí doupě je zcela neznámé a jméno hlavního organizátora Zsolt Varga patrně slyší prvně v životě. Vycházíme do slunečného dne a narážíme na další tři šílence. Poznávací znamení: placka Glasgow 95. Představují se jako Patrik a Vlado a doprovází je PJola, jedna z organizátorek. Po seznámení se se situací chrlí temné kletby, týkající se Žolovy osoby.

       Správní dobrodruzi však nepropadají panice a vyhlížejí si nejlepší místo k přenocování. Válečníci navrhují utábořit se přímo uprostřed travnaté plochy stadionu, kde nemůže být družina zákeřně ze zálohy přepadena, kdežto hraničáři, milující les, dávají přednost úkrytu pod hustým smrčím. Zloději zkoumají zámky a hledají tajné vchody, kudy by se neviděni dostali pod střechu. Porada náhle utichá. V zorném poli družiny se objeví poněkud vyzáblý tvor s dlouhými mastnými černými vlasy, který připomíná vyhladovělého nemocného člověka, jak se velice rychle přibližuje. Typický Dároš. Pobledlí dobrodruzi se hotoví k bleskurychlému úprku, jenže PJola radostně vykřikne a vzápětí vychází najevo, že konečně přichází očekávaný Žolo. Ten uplatňuje v recepci své zastrašovací schopnosti a dostává k dispozici ubytovací prostory i jednací místnost.

       Postupně přicházejí další organizátoři. Jakmile dosahují početní převahy, Žolo oficiálně zahajuje HEROCON. Informuje o zítřejší plánované fantasy hře v přírodě. Hrdinové jsou nejprve nuceni podepsat revers, že veškeré následky berou na svou hlavu, nebudou brát jméno Eru nadarmo, nezpůsobí svým spolu- a protibojovníkům žádná zranění kromě stínových a v případě smrti budou hradit pohřební výdaje sami nebo jejich pozůstalí. Naštěstí mají mezi sebou inteligentní elfku kouzelnici, která se odmítá k něčemu zavazovat, dokud obdobné prohlášení nepodepíšou i nestvůry. Po kratších právnických tahanicích jsou obě strany spokojeny.

       V půl třetí přicházejí další dva dobrodruzi. Organizátoři jsou stále v přesile. Rozvíjí se výměna praktických zkušeností, debatuje se, jak nejlépe bojovat s duchy, alchymista-theurg dává k dobru rady, jak se vypořádat s démony, ani kouzelníci nezůstávají stranou. Žolo během deseti minut vytváří jeskyni a zavádí do ní ty, kteří si získané informace chtějí ihned ověřit v praxi. Až na elfího mága všichni přežívají. Poté, co ho družina důstojně pohřbí, ukončuje Žolo hru a ohlašuje zítřejší příjezd Martina Klímy. Že prý se na něj musíme důkladně připravit, aby se nezmohl ani na sebemenší odpor.

       Pravidla DrD jsou otevřena na straně jedna, pečlivě posuzována a důkladně rozebírán každý jejich nedostatek. Veškeré kritické připomínky jsou okamžitě zapisovány. Hráči se vzájemně překřikují, Žolo divoce šermuje svým zlomeným a znovu zkutým Narsilem, jakmile se někdo odváží nesouhlasit s jeho názorem, ale vcelku je debata plynulá a disciplinovaná. Je například odhlasováno, že přesvědčení zákonné dobro je totální nesmysl, protože ve skutečnosti nikdo takový nemůže existovat. Diskutuje se o tom, zda má větší sílu trpaslík nebo barbar. Valrond je přinucen pokleknout, aby tak výškou a šíří ramen zpodobnil zástupce Dúrinova lidu, a Semtex je coby příslušník barbarstva vyzván, ať si to s ním zkusí rozdat. Rovněž je názorně ověřováno, zda jednotlivé bojové údery a manévry lze v praxi uskutečnit, rozhoduje se, zda válečník při zastrašování dělá uáá, bllll nebo huhuhu, vše samozřejmě doprovázené patřičnou mimikou. Podobně podrobně jsou probrána všechna povolání v DrD - hraničář a jeho psi, alchymista, kouzelník i zloděj.

       V deset hodin večer, zrovna uprostřed nejlepšího, přijíždějí poslední dva opozdilci na motorce. Normální účastníci tak poprvé a naposledy tvoří nadpoloviční většinu. Po půlnoci aktivita jednajících utichá. Organizátoři ještě svedou závěrečný boj o to, kdo půjde ráno pro Klímu na nádraží. Poražený se tváří značně nešťastně. Nesmírně zajásá, když ho ujistím, že Martin je ochoten do šesti na nádraží počkat. V jednu hodinu se konečně ukládáme k zaslouženému odpočinku.

       V sobotu úderem desáté jsou všichni shromážděni v zasedací místnosti. Zdá se, že organizátorstvo se opět rozmnožilo. Oznámeno jest, že přivezen byl materiál na zbraně. Nastává hromadný úprk ven ve snaze urvat co největší kus lepenky na brnění a štít, co nejdelší klacek jako polotovar na meč či oštěp, co nejmohutnější kus molitanu na výrobu řemdihu a podobně. Příchozí Šimon a Martin zastihují hrdiny v pilné práci. Šimon po posouzení situace zjišťuje, že ubozí dobrodruzi proti tolika organizátorským stvůrám nemají šanci, rozhodne se postavit se na stranu slabších a jme se vyrábět ohromný kyj, který by důstojně pasoval k jeho barbarskému bojovníkovi. Naproti tomu zbabělec Klíma zrádně opouští postavy, zejména své pražské příznivce, a podle přechází do početnějšího tábora nestvůr. Po poledni jsou přípravy dokončeny a družina v plné zbroji se jde na vyčerpávající boj posilnit do místní krčmy, kde budí respekt obsluhujícího personálu.

       Ve dvě hodiny všichni vyrážejí na triumfální pochod městem. Vpředu těžkým krokem kráčí zavile se tvářící válečníci z rodu krollů s řemdihy, doprovázení barbarem s těžkým kyjem a důstojným trpaslíkem s dlouhým mečem a ještě delším vousem. Uprostřed jdou alchymisté se svou tajuplnou truhlou a kouzelnice, mající za pasem několik nebezpečně vyhlížejících dýk. Zezadu družinu ochraňují sliční a urostlí elfí bojovníci a hraničáři.

       Po příchodu do Divočiny dobrodruzi naposledy čerpají kalorie pojídáním sytého guláše, poté se rozdělují na několik skupinek a odcházejí pátrat do okolních hvozdů, v nichž prý se skrývá mnoho lahví s tajemným obsahem. Úkolem hrdinů je získat jich co nejvíc. Po cestách i necestách potkávají lesní skřítky, ghúly, kostlivce, zombie, do vody se je snaží stáhnout odporná chobotnice, rozleptat zelený hlen, skřeti je chtějí obehrát v kartách a připravit o všechny zlaťáky, o jejich život usiluje krollí bojovník zhypnotizovaný Babou Jagou, ale nejnebezpečnější je zřejmě vládce hvozdu, záludný Temný mág Klíma se svou ochočenou domácí Hrůzou, který má snahu každého, kdo se mu znelíbí, proměnit v žábu, a tiše se pochechtává při pozorování dobrodruhů marně hledajících kýženou láhev.

       Po šesté hodině se všichni shromažďují na výchozím stanovišti. Protože nestvůrám zůstalo ještě několik neobjevených nádob, je o ně svedena bitva dvou armád. Organizátoři i účastníci se rozdělují na dvě stejné poloviny, které se spolu v první fázi utkávají v kruté a nelítostné řeži. V druhé fázi je zvolena metoda postupných soubojů muže proti muži plus jedna ženská dvojice tvořená mnou a PJolou. Úctu si získává zejména trpaslík Atal, který se ukazuje být skvělým bojovníkem, ačkoliv na to na první pohled nevypadá.

       Po rozdělení zbylých flašek začíná napínavé otvírání zapečetěných zátek a opatrné ochutnávání obsahu. Většina z nich skrývá čaj s různým obsahem cukru, v některé je i nepoživatelná tekutina. Jako jedna z posledních je konečně identifikována lahvice obsahující posilující rum. Ukazuje se, že její majitelé mají dobré přesvědčení a jsou ochotni se podělit i s ostatními dobrodruhy, ba dokonce i s nestvůrami. Následuje všeobecná veselice, během níž ti, kterým ještě zbývá síla, zkouší obtížnost místní cvičné horolezecké stěny. Nahoru mi to připadá poměrně snadné, skákat dolů se mi zdá horší.

       Na cestu zpět se vojsko vydává raději až za soumraku, neboť kde je odpolední sláva a majestát? Meče polámané, štíty popraskané, přilbice a brnění zprohýbané, bojovníci zpocení, uprášení a vyválení v bahně. V takovém stavu se rozhodně nechodí na veřejnost.

       Po příchodu na ubytovnu smývají účastníci bojů nejhorší špínu, svlažují vyprahlá hrdla pěnivým mokem a brousí si jazyky, aby se mohli pustit hlava nehlava do Klímy. Pečlivá příprava se vyplatila. Otázka stíhá otázku, palba kritiky je nemilosrdná a často trefuje do černého. Martin zpočátku statečně odolává, snaží se odpovídat a oponovat, neústupně hájit své názory, ale proti drtivé povaze nepřátel nemá šanci. Ozývají se jeho zoufalé výkřiky jako „Na theurga mi nesahejte!“ a „Všechno jiné, jen hraničářovy psy proboha ne!“ Postupem času se obě strany rozohňují, uchylují se k nadávkám, později i sprostým, posléze to Martin zkouší s angličtinou. Leč tu padá kosa na kámen. Jeho protivník tuto řeč rovněž ovládá a skvěle returnuje. Nakonec se zdeptaný a uondaný bývalý Temný mág vzdává. O půlnoci se zvedá, prohlašuje, že mu jede vlak, přátelsky se se všemi loučí a zbaběle prchá do tmy.

       Neděle zastihuje na ubytovně velmi málo organizátorů. V průběhu dopoledne jejich řady ještě řídnou, patrně proto, aby se nemuseli zúčastnit závěrečného úklidu. Žolo a Semtex mají pro zbylé účastníky připravenu jednu ze svých jeskyň. Skřety se nám z ní daří vyhnat, ale na objevení jejich pokladu bohužel nezbývá čas, neboť musíme z podzemí vyjít ven, abychom se mohli odebrat na vlak.

       Na nádraží nás čeká menší zádrhel. Pokladní nemůže pochopit, že chceme tři obyčejné lístky s místenkou na rychlík do Prahy, co odjíždí ve 12.³⁰. V půlminutových intervalech nás bombarduje otázkami typu „A lístky máte? Nemáte?“, „A koľko ich chcete? Tri? „, „A aké, obyčajné? Pre dospelých? Všetky tri? Druhú triedu?“, „A kde to chcete, do Prahy?“ a podobně. Vše dopadlo zdárně, vlak nám neujel a dokonce neměl ani zpoždění.

       Celkově se mi HEROCON líbil a považuji ho za vydařený, i když při větší propagaci by mohla být účast daleko vyšší. Každopádně za něj patří organizátorům dík.