Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Když jsem sdělila mým synům, že budu vystupovat jako feministka v televizním klubu Netopýr, můj mladší syn pravil:

       „No nazdar, to bude propadák.“ Pokoušel se mi tím sdělit, že to nesmí být propadák, a já to vzala vážně.

       Od organizátorů jsem věděla, že se kromě mne zúčastní Alexandra Berková a doc. Dr. Ivo Možný. O jiných účastnících jsem nevěděla vůbec nic. Akce se mi však zamlouvala zejména z toho důvodu, že se konala o víkendu, a já tudíž nemohla být na chalupě, když jsem musela být v televizi.

       Auto brněnské televize odvezlo mne a Sašu Berkovou do Brna do hotelu Slavia. Zatímco já jsem se starala, kdy je sraz účastníků, Saša objevila, že je v pokojích dobře zásobená lednička. Saša je racionální pragmatik.

       Na sraz nás nakonec svolali, já se potom šla najíst do známé restaurace ke Stopkům, a na chvíli si lehnout. Z relaxace mne vyrušil telefon, aby mi paní produkční sdělila, že se do studia máme dostavit dřív, kvůli maskérkám. Dopálila jsem se. To si myslí, že se neumím namalovat sama? Zbytek času jsem tedy věnovala maskování se za vampa. Jenomže bylo horko, a když jsem přijely do studia, bylo menší přepudrování na místě.

       Konkurence Klubu Netopýr byla příšerná. Napřed zahájení olympiády, potom detektivka. Jak jsem pozděj zjistila, spousta lidí dala přednost Netopýru.

       Měla jsem v úmyslu se představit jako starší, hubatá, dáma. Když některé účastnice začaly hrát na sentiment, kamera mne několikrát zabrala, jak obracím oči v sloup. Nebylo to tak docela ze zoufalství. V rohu studia na stropě byl totiž monitor, a já koukala, jak vypadáme na obrazovce.

       Můj záměr nakonec vyšel, jak aspoň tvrdí publikum, trefnými poznámkami o jedné nebo dvou větách jsem špikovala pořad.

       Kdo chtěl, výsledek viděl.

       Po návratu do hotelu jsme se dohodly, že ty barové ledničky prostě vypijeme, a děj se vůle páně. V rámci této neoficielní části ode mne, obávám se, dostávala na frak Daniela Kolářová, které jsem ze své pozice právníka strašlivě nadávala za zákony, které z parlamentu vzešly, já s nimi totiž musím pracovat. Paní Kolářová, již neposlankyně, mé výhrady bezvýhradně uznávala. Rozešly jsme se v pět hodin ráno.

       Do Prahy jsme se vrátily kolem poledního, a já si zašla do hospody na oběd, přičemž jsem měla pocit, že na mne každý blbě čumí.

       Kupodivu, i můj muž uznal, že, pokud jde o mně, to propadák nebyl. Snad to uzná i můj syn.

       Především jsem si přečetl několik článků Caroly 'B. FRUSTRACE?! Čí? Má? NE!

       PS.: Opravdu byl termín „Vaše Zmatenosti“ myšlen tak, jak bylo Ondřejem Neffem prezentováno? Existuje i jiné, lákavější, vysvětlení... Mám-li pravdu, je jasné, proč o emencipaci bojují ženy a ne muži...

       Ale kdo ví, jak to ON (či vlastně O.N.) myslel. Do jisté doby jsem měl velice liberální názory. Od jisté doby mám velice konzervativní názory.

       Dřív jsem si pouze rejpal. Dnes se tušené stalo faktem. Děkuji, Carolo, že jsi mi dovolila prohlédnout...

       Snad už jen tohle, ač se to mnohým mužům bude zdát jako zrada, existují vlastnosti... no, což třeba ješitnost?

       A ještě něco: EXISTUJÍ případy zvýhodnění žen. (Jsem ochoten i - budu-li požádán - uvést). Ono když se nechce, tak se nechtěné a zpochybňující jaksi nevidí. Zato se vidí, co nám hraje do karet, že, Carolo Biedermannová...?!

       

       PS. 2: Ale pánové, pozor! Což nevidíte, jak jsme jim k smíchu? Právě naše rozhořčení, právě tím jsme komičtí! Nemám nic proti švandě na svůj (vlastně na můj) účet. Přesto doporučuji ignorovat! Hučet do hluchých stěn se omrzí!!

       

       PS. 3: A nebo se více bavíme MY?