Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Když Parvesil uviděl v Marionině ruce dýku, nezachvěly se jeho rysy hrůzou z toho prostého důvodu, že na to neměli čas: probodla ho ani ne půl sekundy poté, co čepel spatřil. Z hrdla se mu vydral jen klokotavý smích, který nabíral nečekaných výšek.

       Nevěděla, čemu se směje, zdali vlastní smrti, nebo jejímu bláhovému pokusu o vraždu. Někde v podvědomí cítila, že by měla vytrhnout dýku z rány a bodnout ještě jednou, ale nedokázala už déle hledět na krev, stříkající všude kolem ze zmítajícího se Paservila, nebo naslouchat jeho, jak doufala, labutí písni.

       Vyběhla z trůnního sálu a utíkala pryč, jen aby neslyšela ten pískavý chrapot, zrůdně podobný syčení hada. Po chvíli se zastavila a vychutnávala, jak jí krev bouřlivě tepe v uších, jak srdce buší v snaze dodávat tělu potřebnou energii. Puls jí dodával jistotu, že je naživu a může ovládat svůj osud.

       Přemýšlela. Z oken své komnaty často viděla les, za kterým se ukrývala vesnice, zdálo se, že stačí jenom natáhnout ruku a může chytit komíny těch směšně malých domečků. Musí se tam dostat, tam bude v bezpečí. Když jim řekne sumu, kterou otec rád zaplatí za její svobodu, budou ji jistě bránit i proti draku.

       Jenomže jak? 'Na hradě jsou dvě živé bytosti,' řekla si, ale pak se s chladným úsměvem opravila: 'V této chvíli už pravděpodobně jenom jedna.'

       Mág Parvesilova formátu však měl i množství sluhů, bytostí stvořených jeho uměním, ale svébytných, nezávislých na životě svého pána. Bezpodmínečně ho poslouchají, ale jen dokud je naživu, teď asi zmateně pobíhají, chybí jim rozkazy, pokyny, co dělat, sami se snad nezmohou ani na to, aby svého tvůrce pohřbili. Jsou nezávislí, ale nesvobodní, protože jim chybí rozum, bez kterého svoboda neexistuje. V průběhu několika hodin se vykrystalizuje budoucí vůdce, nejmoudřejší z hloupých a povede je. Pak past sklapne a pokud bude mít štěstí, zůstane zde jako odaliska nového pána, který se bude od prasat odlišovat jenom tím, že nechrochtá.

       Teď je čas utéct, jenomže kudy? Myšlenky zmateně bloudily ubohou hlavou, ale pomalounku se uklidnila známým systémem jasných otázek:

       Konečný cíl? Odejít živá, pokud možno nezraněna ze zámku.

       Aktuální cíl? Najít nestřežený východ.

       To se opět lehce řekne, Parvesilovo sídlo však nemá žádnou bránu, žádný padací most, přes který by mohla v nestřeženém okamžiku utéct, jak se píše v tlustých románech, porůznu ukrytých v knihovně knížete Marsiase, jejího otce. Při vzpomínce na otce se jí vybavilo, jak vždycky v létě hartusil:

       „Každý pořádný hrad má kanalizaci a odpadové šachty a nesmrdí to tam jako tady. Čert aby vzal kuchaře, kazí se jim nejlepší jídla a oni se ani neobtěžují je vyhodit. Kdo to má pak jíst! Že já jsem se nechal králem umluvit a dělám guvernéra v téhle prašivé díře.“ Pak se obyčejně otočil k dcerce a politoval ji, že musí vyrůstat v tak zanedbaném kraji.

       To ji však teď nezajímalo. Parvesilův zámek je jistě pořádně postavený, tím si byla jistá. S úsměvem zamířila jednou z chodeb, která, jak doufala, vedla k světlu a svobodě.

       Potulný mág Parvesil byl oživením nudné zimy a Marsias jej bral všemi deseti. Vydržel celé hodiny sledovat jeho kejklířské kousky se santalovou hůlkou. Nevšiml si ani nenápadného čarodějova zájmu o svou dceru. Parvesil nebyl žádný začátečník a nic nechtěl uspěchat. Pomalu zkoušel, na co by ji dostal.

       Nemusel se příliš namáhat. Marion, která vyrůstala v zapadlých vesnicích a pobyla jen půl roku v hlavním městě Kresiolu, hltala očima i nejprostší kousky, za které by se jinde styděl i poslední šejdíř. Marsias svolil k tomu, aby čaroděj učil Marion magii, neboť doufal, že ho bude po Parvesilově odchodu bavit. Mág však dával děvčeti jiné lekce a víc než úspěšně. Ani ne za měsíc souhlasila s útěkem.

       Hra ho přestala bavit asi týden po tom, co s živým nákladem sesedl na nádvoří hradu. Bylo to s ní příliš jednotvárné, nuda zkazí i nejkrásnější vztah. Rozhodl se všechno změnit, rozdat karty pro novou partii. Několik dní přemýšlel a řešení, které ho napadlo, bylo víc než zajímavé. Úsměv, ozvláštňující jeho rty, byl až krásně krutý.

       Marion se opatrně plížila ke kuchyňským dveřím. Obraz probodnutého Parvesila jí nescházel z mysli a přemýšlela, proč se z laskavého milence změnil před týdnem na tyrana, který nejenže už v posteli nebyl něžný, což by tak nevadilo, ale z nepochopitelných důvodů ji nutil posluhovat, jako kdyby sály nelelkovaly desítky sluhů, a třikrát denně ji spráskal karabáčem, prý aby nezpychla.

       Včera večer však ponížení dostoupilo vrcholu. Přede všemi ji serval šaty a tloukl, dokud neplakala bolestí. Jak se ta cháska pochechtávala, jak se pásli na jejím utrpení a provolávali slávu svému pánovi. Však se jim za to odměnil. Nabídl ji hlavnímu kuchaři, jako „dar za dlouholeté služby“, tak to řekl a ten tlustý hlupák se šklebil radostí, když si ji odváděl, lépe řečeno odnášel do svého kutlochu.

       Ale padla kosa na kámen, zapomněli na povahu Marsiasů. To tlusté prase už žádnou svíčkovou nikdy neuvaří, leda svému pánovi v pekle.

       Nebo ne? Z kuchyně zaslechla hlas, který mu bezpochyby patřil. I kdyby to nakrásně přežil, jistě by neměl sílu vstát a vařit oběd. V té chvíli však vyšel z dveří člověk a Marion si byla najednou jistá, že je to on. I ta svíčková smrděla stejně.

       Napočítala do deseti a přesvědčila sama sebe, že to byl jeho dvojník, někdo jiný; vždyť neznala celý personál. Ale sebedůvěra, která se navrátila dnes ráno po dvojnásobné vraždě, teď tvrdošíjně odmítala na rozkaz přiběhnout zpátky. Nakoukla do kuchyně a dokázala si pomyslet jen: „Bohové stojí při mně“. Pak přeběhla místností k otvoru.

       Rozhlédla se kolem a z hromady sebrala několik hrubých plátěných pytlů. Doufala že ji ochrání, aby si nesedřela kůži. Přistoupila k díře a vsoukala se do ní. V té chvíli si uvědomila, jak je její počínání směšné.

       Kanál, kterým se chce spustit, se možná zužuje natolik, že v něm uvázne; klidně může ústit do propasti. Existovaly desítky možností a jen jedna byla správná, jen ta ji mohla přinést svobodu.

       Zaváhala. V té chvíli Parvesil zaklel, ale úšklebek se posléze změnil na úsměv, neboť v následující sekundě do místnosti vběhl malý kuchtík. Marion by ho mohla uškrtit, ale reflexivně se odrazila a už padala dolů, snad k svobodě, možná do zkázy.

       Dopad byl tvrdý. Ležela na studené zemi a nedokázala se pohnout ani o palec. I vyražený dech se vracel pomalu. Až když konečně zvedla hlavu a zahlédla zeleň kolem, pochopila, že je venku, mimo moc čaroděje. Střechy domečků byly pohádkově, nebyly však dál než jednu míli, míli po krásné jarní louce. Pomalounku se zdvíhala a nemohla uvěřit tomu, že vyhrála.

       Strach ji však neopouštěl. Už když vcházela od vesnice, cítila, že se nic neskončilo. Lidé jí vyběhli vstříc, ale pak na ni začali ukazovat a zavírali dveře svých obydlí. Jen kradmé pohledy skrz okénka dokazovaly, že o ní vědí.

       Zmateně zkoumala, co je na ní podivného, proč se ji tak bojí. A pak si to uvědomila. Vzduch všude kolem byl čirý, plný vůně jara, nového života a květin. Jen v blízkosti jejího těla se vznášela jakási mlha, která kondenzovala ze širokého oparu a obklopovala ji. Rozběhla se, utíkala seč jí síly stačily, nemohla však uniknout.Po několika minutách byla vyčerpaná. Rezignovaně očekávala poslední pomstu mrtvého čaroděje. Hlavně, že on už není mezi živými. Na ní už tak nezáleží.

       Mlha houstla a v ústech cítila podivnou chuť mateřského mléka. Bílé mléko se vznášelo všude kolem, slunce skrz něj jen maně proráželo, aby jí ukázalo nedosažitelnou vesnici. Nakonec už neviděla ani svítící kotouč. Propadla se do náručí dávno zemřelé maminky.

       Mdloba netrvala dlouho. Probrala se ještě v mateřském objetí, které však mizelo a za chvíli věděla, kde je. Opět se ocitla v trůnním sále. V křesle seděl Parvesil a smál se smíchem vítěze. Po ráně nebylo ani stopy.

       „Tak jsi zpátky,“ řekl. „Bylo už načase hru ukončit. I tak jsi nemohla vyhrát, karty jsem rozdával já. Chci, abys znala pravdu, to bylo jedním z cílů partie. Nudil jsem se s tebou. Věř mi, je to ošklivý pocit, už nikdy se nechci nudit.“

       Smích dostal zvláštní, řezavý odstín.

       „Budeš mě bavit, starat se o to, abych se nenudil. Nenutím tě k tomu, když nechceš, nemusíš. Dostaneš svobodu, ale řeknu ti po pravdě, že Parvesilův stín tě bude vždy provázet a dál než po nejbližší vesnici tě nepustím. Vždyť matčino objetí je tak měkké, viď?“

       Marion nerozuměla všemu, co říkal, ale z výrazu tváře pochopila to hlavní. Když odmítne, nikdy se nedostane dál než k domečkům se zavřenými dveřmi a vystrašenýma očima, které na ni budou hledět skrze okénka. Když bude poslušná, možná jednou...Odehnala myšlenky, je čas konat. Přistoupila blíž k čaroději.

       „Myslím, pane,“ řekla sladce a dvojsmyslně se usmála, „že jsme ještě nevyzkoušeli mnoho věcí, které jsme dostali do vínku od matky přírody.“

       Parvesil se usmál a sestoupil z trůnu.