Interkom: Názory na sci-fi šedesátých let

V posledním roce jich u nás vyšlo víc. Psali je autoři, o kterých jsme četli leda tak v Neffově Všechno je jinak, jejich výrazné brožované desky jsou na zadních stranách opentleny výčtem vlastních úspěchů. Jsou si v mnohém podobné.

První planetu smrti Harryho Harrisona bych hodnotil slovy „jakž takž“, ale její druhý díl nás zavádí do prostředí tak stupidního, že by v něm musel vyniknout každý průměrně zdatný středoškolák. Autor se podbízí nedospělým čtenářům, jistě mají všichni pocit, že i oni by to na takovéhle „planetě smrti“ zmákli levou rukou, ovšem pokud se budou řádně učit fyziku.

Muž v labyrintu od Roberta Silverberga se zabývá Bojem O Záchranu Lidstva, samozřejmě, ve všech těchto knížkách je zachraňováno lidstvo, nebo alespoň planeta. Samotný příběh pojednává o tom, jak je kdosi nejdřív odkopnut a potom ve jménu „vyšších principů mravních“ žádán o pomoc. Papundekloví mimozemšťané, planetolety a skoky prostorem jsou tam navíc, bez nich by to bylo pořád ještě to samé. Kladem Muže v labyrintu je snaha o vylíčení partnerských a sexuálních vztahů, ale podle mého se ani tohle Silverbergovi nepovedlo.

V Okřídleném muži nám A.E. van Vogt bezostyšně tvrdí, že americká atomová ponorka z období těsně po druhé světové válce je tou nejdokonalejší zbraní, jaká bude na Zemi kdy vyrobena. Operuje také se zajímavou myšlenkou, nám z bývalého ostbloku nikoliv neznámou, že člověk jako takový se bude vyvíjet ke stále větší dokonalosti a zodpovědnosti za své činy, u van Vogta je to dovedeno k absurdnímu závěru, že dokonalý člověk nebude schopen žádné činnosti, aby náhodou, obrazně řečeno, nezašlápl brabenečka na cestě.

Příběhy, uvedené i další, jsou psány podle podobného schématu: Na začátku se rozdávají a odkrývají karty, zhruba v polovině už může zkušený čtenář uhádnout, jak to bude pokračovat a jak to skončí. Další zásadou je, že umírají pouze statisti. Nechci autorům upírat, že psát umí, do mnoha knih jsem se skutečně začetl, zvlášť do Okřídleného muže (který byl zřejmě psán do soutěže O nejvyšší počet použitých sci-fi rekvizit), jenže po dočtení mnou obvykle zmítají dva pocity:

Na tomhle místě bych mohl skončit a před tím ještě poprosit vydavatele, aby se vzdali pokusů o resuscitaci podobných relikvií a vydávali radši něco čerstvějšího. Někdo jiný by namítl, že doba je zlá, koruna slabá a autorská práva nových věcí předražená. A já bych mu uvedl tyto příklady:

Byv nemocen přečetl jsem první tři díly Ledové společnosti na jeden zátah a příjemně mě překvapilo, že autor se mnou komunikuje jako s dospělým. Rovněž nelíčí úspěšné budování galaktického impéria, ale civilní snahu o přežití ve světě, který je poznamenaný dnešní ekologickou ignorancí. Navíc mi nikdo předem nesliboval závratný čtenářský zážitek způsobem „šťastlivče, máš v rukách nejslavnější sci-fi všech dob“.

Na konec jsem si nechal ještě dvě knížky. Simakovo Město se mi před patnácti lety vepsalo do paměti ohnivým písmem (pod názvem Když ještě žili lidé), ale od té doby jsem zestárnul já, nebo celá společnost. Předpoklad, že když budou zrušena města, nebude na co zaměřovat jaderné hlavice a války skončí, mě udivil. Potom většina lidí odletí na Jupiter a tam se nechá biologicky přeformátovat pro radostnější pobyt tamtéž a zbytek lidstva na Zemi jen bloumá od ničeho k ničemu a pak se radši naloží do kapalného dusíku, aby tu nudu nějak přespal. V tom okamžiku jsem knihu hodil do kouta a nechal ji tam asi měsíc.

To přece ví každý, že někteří lidé podléhají módním proudům naprosto, jenže jiní mají důležitější vlastní problémy, další se o obecné záležitosti nezajímají, nebo jsou vždy programově proti, jiní - každý si doplní sám. Myslím, že procento lidí, kteří by dali přednost radostnému hopsání po Jupiteru, je podobné procentu spotřebitelů, spěchajících po odvysílání reklamy zakoupit Vizir.

Teprve po odstranění lidí začala být kniha zajímavá. Mutanti, robotická civilizace. Intelektualizovaní psi intelektualizují ostatní zvířata a ptáky, zakážou jim zabíjet a kontrolují to armádou robotích práskačů - to je vize hodná Orwella, jenže Simak to asi myslel jinak.

A jedna vlaštovka, která jaro nedělá? Philip K. Dick - Muž z Vysokého zámku. Nejprve to horší o ní: autor zřejmě prostě převzal od dvojice Bergier/Pauvels Knihu přeměn a motiv světa, v němž II. světovou válku vyhrála nesprávná strana. Další chybou je závěr, který jsem nepochopil, ale to je nejspíš moje věc. Muž z Vysokého zámku je víc než sci-fi, je to především dobrá literatura. Její protagonisté se snaží překročit vnucené sociální a kulturní bariéry, vybírají si v necitelném světě vlastní cestu, ačkoliv vědí, že cena může být vysoká. Jejich vítězství se dotýkají jenom jich samotných a jsou těžce vybojována - servilní obchodníček projeví hrdost na vlastní národ, japonský technokrat pochopí, že betonový most je beznadějně ošklivý, nevyrovnaná žena, s jejíž manipulovatelností je počítáno, se vzepře profesionálnímu zabijákovi.