Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       200 stran, Bradford Book 1984

       

Elbow Room Místo pro lokty je kniha o svobodné vůli, kterou stojí za to chtít. Účelem knihy je ukázat, že taková svobodná vůle, která stojí za to, abychom o ni stáli, může existovat i v deterministických systémech.

       

       Kniha je rozdělena do sedmi kapitol. V prvních čtyřech se Dennett zabývá postupným odhalovaním a vymýtáním „strašidel a bubáků“ (to je ostatně i název první kapitoly), různých nesprávných a zavádějících příměrů a obrazů (Dennett jim říká „intuiční pumpy“, příměr, který do vás skrze vaši intuici napumpuje nějaký postoj k danému problému. V této souvislosti je zajímavé Dennettovo tvrzení, že filozofie je vědou intuičních pump: nemůže nikdy nic rigorózně dokázat a jen se zaměřuje na vytváření lepších a přesvědčivějších pump), které zatemňují a zamlžují naše pojetí svobodné vůle.

       

       Při tomto vymýtání používá Dennett v podstatě stále stejný trik: už v názvu své knihy prohlašuje, že mu jde o svobodnou vůli, kterou stojí za to chtít. To znamená, že mohou existovat různé druhy svobodných vůlí, které deterministický činitel (agent) mít nemůže. Dennettův trik pak spočívá v tom, že ukáže, že to jsou toliko akademické konstrukce, které by nikdo mít nechtěl.

       

       Jádro knihy tvoří kapitoly 5 a 6. V páté kapitole Jednání vedené myšlenkou svobody se zabývá možností činit rozhodnutí, zkoumá, co je to příležitost, rozhodnutí, co je nevyhnutelnost a co je nutnost. Dospívá k závěru, že pro naše jednání není důležité, zda si skutečně můžeme vybrat, nebo zda je naše rozhodnutí determinováno. „Proč by mělo být deterministické rozhodnutí méně reálné?“ (s. 119). Důležité je, abychom při svém jednání byli vedeni myšlenkou na svobodu, v následujícím odstavci se k tomu ještě vrátím. Dennett ovšem uvažuje jen dvě možnosti: chování deterministické a nedeterministické a dovozuje, že je v podstatě jistě jedno, zda je nějaké naše rozhodnutí určeno předem (determinováno) nebo náhodou (nedeterministicky).

       

       Šestá kapitola se jmenuje „Mohl jsem jednat jinak?“. Její ústřední myšlenku je, že většina našich závažných rozhodnutí není náhodná, ale dobře promyšlená a prokalkulovaná. Následkem toho bychom ve stejné situaci jistě jednali opět stejně nezávisle na tom, zda máme svobodnou vůli či nikoliv, protože v daném okamžiku se nám toto rozhodnutí jevilo optimální. Podle Dennetta je člověk biologický stroj (počítač) s programem, který tvoří jeho vědomí. Jsou určité stavy, které člověk-stroj považuje za žádoucí (říkejme jim třeba štěstí), a snaží se jednat tak, aby tyto stavy byly co nejčastější. Dennett často zdůrazňuje, že determinismus neznamená fatalismus: není pravda, že někde už je rozhodnuto, jak se rozhodneme; své rozhodnutí si musíme vypočítat. Čím usilovněji budeme rozvažovat (počítat), tím lépe dopadneme. To je to, co Dennett míní „jednáním vedeným myšlenkou svobody“.

       

       Sedmá a poslední kapitola Proč chceme svobodnou vůli? se zabývá převážně morálními a etickými otázkami svobodné vůle, respektive vztahem svobodné vůle a společnosti. Dennett považuje živé organismy za stroje, které evoluční tlak nutí k tomu, aby jejich chování přispívalo k zachování a rozšiřování rodu. Z toho plyne, že spravedlnosti (policii, soudům) musí stačit taková svobodná vůle, jakou podle Dennetta máme, svoboda jako jednání vedené myšlenkou na svobodu. Společnost prostě vyřazuje ze svého středu jedince, jejichž chování není z evolučního hlediska „správné“.

       

       Podle mého názoru má Dennettův důkaz existence svobodné vůle v deterministických systémech dvě závažné slabiny.

       

       1. Spočívá na lidském sklonu antropomorfizovat okolní svět.

       Často a záměrně při hovoru o neživých věcech používáme terminologii vyhrazenou pro živé a inteligentní tvory. Mějme robota, s anténkami, žárovičkami a kolečky, na pusté planetě, kde má splnit nějaký úkol. Budeme říkat, že robot hledá řešení, že zvažuje různé možnosti, vybírá optimální postup atd.

       

       Zvažuje možnosti, „tedy má nějaké možnosti,“ řekne Dennett, „i když je to deterministický stroj“. Vybírá, volí optimální postup, „má tedy vůli,“ bude Dennett pokračovat. „A protože tato vůle není nikým ovlivňována - je sám na pusté planetě - musí být svobodná. Je to tedy svobodná vůle v deterministickém stroji. Q.E.D.“

       

       2. Spočívá na systematickém používání slovesa moci ve dvou různých významech.

       „Moci“ má dva zásadně odlišné významy, které se ovšem často překrývají. „Moci“ může znamenat buď „smím, je to obecně možné“ nebo „jsem schopen, je to v této situaci možné“. Řekli bychom, že první význam je možnost syntaktická, zatímco druhá sémantická. Mohu napsat log(1)=1 (právě jsem to udělal). To je možnost syntaktická. Naproti tomu se mnou bude jistě většina čtenářů souhlasit, když napíši „Není možné, aby sin(x)>>1“ To je nemožnost sémantická.

       

       Deterministický robot o pár řádků výš má vždy právě jen syntaktickou možnost jednat jinak, nikdy ne sémantickou. Dennett sám se tímto problémem zabývá na straně 147 a následujících, ale dospívá k závěru, že jediná možnost, která je pro nás jako jednotlivce relevantní, je možnost epistemická, tedy subjektivní: možné je to, o čem víme, že je to možné. Nebudeme-li mít matematické vzdělání, můžeme si klidně myslet, že sin(x) může být větší než 1, ale budeme-li mít současně vzdělání historické, budeme vědět, že nám nikdo nemůže prodat korespondenci Francise a Rogera Bacona. Tento přístup je v souladu s krédem celé knihy: zajímavé je pro nás to, co je pro nás relevantní.

       

       Závěrem: Kniha je opatřena rozsáhlým citačním aparátem (zhruba 15% textu tvoří poznámky pod čarou) a lze ji doporučit každému, kdo se o problematiku svobodné vůle zajímá. Přestože je místy poněkud rozvleklá, obsahuje řadu pozoruhodných a inspirativních myšlenek.