Interkom: JOSEF NESVADBA: KDYBYCH BYL ŽENA...

„Já jsem se vlastně začal cítit jako mužský, až když mě začaly zajímat holky. Dokud jsem byl v předpubertálním věku, bylo mi jedno, jestli jsem kluk nebo holka. Což je dost divné, víte, ono se říká, že příslušnost k rodu - „gender“ - je daná tím, že okolí od vás něco vyžaduje jako od kluka nebo od holky. Že ty fyziologické a morfologické atributy se vytvářejí až potom. V tom asi hraje velkou roli, koho rodiče čekali. Jsou kultury, kde se i dnes kluk pořád víc cení, což je myslím v naší civilizaci už minulost. Dnes už potkám hodně lidí, kteří chtějí holku, kdežto v době mých rodičů chtěli všichni napřed kluka a pak teprve holku.

V době puberty a dospívání to v člověku začne narůstat - pro mužského je to asi nejhorší období v životě, protože holky jsou hezké už ve čtrnácti patnácti, kdežto kluci jsou takoví ti podivní nemotorní tvorové, kterým se každý směje, mutují, mají pár vousů, holky s nimi nechtějí nic mít, zvlášť holky stejného věku... ta doba mezi dvanácti a osmnácti je pro mužského hrozně obtížná. Ten pud, ta touha po sexu, už tady je, ale společnost vůbec nemůže vytvořit nějaký ventil, protože jsou to ještě děti a současně dospělí chlapi, kteří by mohli mít sami dítě. Mají neustále erekci, motají se kolem svých hezkých spolužaček, které už mají svoje starší kluky, zkrátka a dobře, to období je pro každého mužského nejtěžší. V tomhle období asi de facto začíná mužská agrese, protože s tou sexualitou musí něco dělat, nějak to potlačovat.

Já osobně jsem nikdy neměl fantazie v tom směru, že bych si představoval, že jsem holka, ale v tomhle věku se to někdy stává u bisexuálů. Existuje hodně mužů, kteří si představují, že jsou ženami. Někteří se za ženské převlékají jenom ze srandy. Znal jsem jednoho rakouského spisovatele, který měl (ani ne erotickou) potěchu strojit se doma do ženských šatů.

Na druhé straně to mělo naopak výhodu, a u lidí od našeho fochu je to dost typické, že ten sexuální pud se sublimuje, a tak vznikají ty první literární nápady, které pak vlastně vydrží na celý život.

Takže kdybych byl v té době ženská, tak ani nemůžu říct, co bych byl dělal. Já jsem měl takovou hrozně erotickou a sexuální pubertu, takže jako holka bych si byl asi brzy s někým začal.“

„To je těžko říct. Byl bych přišel o takové ty zúzkostňující momenty, téměř bych řekl utrpení, kdy mužský, když nemůžou mít úspěch, se stáhnou do ústraní a tam vytvoří umělecké dílo. Takhle to u kluků dost často je. Kdežto holka, když začne rovnou chodit s mužským, případně se hned v osmnácti vdá, na tohleto nemá prostě čas.

Potom ovšem existuje zase období, kdy to ženská odnese. To je po klimaxu, kdy se mužskému pořád líbí mladší ženské, třeba si i vezme druhou mladou ženskou. Žena začne dřív a končí dřív. Zvláštní posun, který předchozí generace řešily tím, že se vlastně spalo mezigeneračně - kluci chodili s těmi staršími dámami a mladé holky zase s pány, což se dneska prakticky vyhladilo.

Jinak pokud jde o oblast poznání, o vědu, tam se rozdíl smazává čím dál tím víc. I když jsem často zažil mezi manžely ve vědě takovou profesní žárlivost. Třeba ona říkala - já musím umývat nádobí a ty čteš knihy. Tak ty musíš taky umývat nádobí, musíme se střídat. Znal jsem jedno vědecké manželství, kde žárlili vzájemně na svůj úspěch, a ona hnala takovou tu ženskou rovnoprávnost až do úplného extrému: říkalo se, že nejlepší erotická předehra byla, když umyl podlahu, že to byl nejbezpečnější nástup k sexualitě - protože ona pak neměla pocit, že musí něco obětovat, a připadala si rovnoprávná.

Hranice mezi pohlavími se postupně smazává. Já hrozně rád vařím, takže u nás se smazává v kuchyni. Moje žena vždycky říká, že jestli se někdy rozvedem, tak jenom kvůli tomu. Považuje to za svého druhu zasahování do svých pravomocí.

Takže kdybych byl ženská, byl bych asi kuchařka, jenom nevím, jestli bych tak dobře vařil, protože bych to bral jako povinnost, že musím vařit. Oni mužští vaří rádi, protože jednak mají takový pocit - já vám ukážu, jak se to má dělat - a jednak je to hobby. Kdežto ženská musí vyživit rodinu, je to pro ni povinnost.

Rozdíl v profesi by asi u mě nebyl žádný. Struktura naší osobnosti je pohlavím jenom spouštěná, živená a nabíjená, ale de facto motivy a zájmy, intence, jsou dané někde hlouběji ve vlastní osobnosti, která se sexem nijak nesouvisí. To znamená, že jestli chci dělat počítače, filozofii nebo dějiny umění, nesouvisí asi s tím, jestli jsem mužský nebo ženská.

Jiná věc je, jestli ta společnost mi to zaplatí, jestli se to sluší, jestli mě tam pustí... ale v zásadě to, co mě přitahuje, co se mi líbí, je asi před tím, jestli jsem muž nebo žena. A takové to, co se sluší, aby ženská dělala, to už je dneska skoro úplně smazané.“

„O tom existují všelijaké teorie, donedávna byla módní a v časopisech se hodně objevovala ta teorie o pravé a levé mozkové hemisféře: že ženy jsou lepší na tu pravou, která ovládá levou polovinu těla a ve které sídlí představivost. Naše civilizace tu levou ruku potlačuje a tím se potlačuje i kreativita, jazyky, intuice a tak. Tohle je možné. Tady asi ten biologický prvek rozhoduje, tohle je spojené s pohlavím, existují o tom nějaké práce... ale je to ještě dost nejasné.

„Musíme vycházet z toho, že ta paternalistická společnost, ze které se teď dostáváme, je historicky vzato krátká. V psychiatrii a psychiatrické antropologii se vede velký spor o to, jestli existoval matriarchát nebo jestli existovala takzvaná vláda sestry... pravděpodobně to byla společnost, kterou ovládala matka s bratrem. Lidé tenkrát nevěděli, že se dítě zplodí sexuálním aktem, věřili na to, že je to od větru nebo od slunce. A když žena, která žila ve svém kmeni promiskuitně, porodila, mělo vlastně to dítě i mužský model, a to byl bratr matky. Tak se to alespoň říká. Takže pravděpodobně všechny pověsti o dívčí válce, amazonkách a podobně jsou opravdu jen pověsti.

Protože se člověk vyvíjí dlouho, vyvíjí se v závislosti na matce a také na tom mužském, co je vedle matky, a samozřejmě na sourozencích. To jsou pro nás pravzorce, podle kterých se orientujeme.

Kdybych byl ženská, byl bych asi taky spisovatelka. I když nevím, jaká. Totiž nevím, jestli bych dělal to, co jsem dělal, protože v těch naprosto strašných pubertálních dobách vznikly moje základní nápady, které jsem pak psal celý život. Tam bylo taky nejvíc samoty v mém životě, protože kam máte jít? Můžete si povídat se stejně postiženými kamarády... naše profese vychází ze samoty, bez samoty se to nedá všechno zorganizovat, vymyslet, zpracovat...“

„Buď profesi nebo něčemu novému. Prostě s něčím začít. Netrpět tím, že skončila jedna etapa života, nechtít, aby to bylo pořád stejné, protože to stejné být nemůže. Chlapi jsou otrávení, děti jsou pryč a ženy si na to nemůžou zvyknout. To je obtížná doba, kterou znám z praxe. A málokdo se tomu věnuje, ačkoli těchhle žen je čím dál tím víc... možná by se uplatnil i časopis pro tyhle ženy.“

„Tohle je velice zatíženo... zkrátka je o tom strašně knih. Podle mého přesvědčení je přece jenom rozdíl, a sice ve způsobu vzrušení - mužský je vzrušený daleko dřív a taky je daleko dřív ukojený. U ženy je ten moment orgasmu takový skoro mystický pojem, který taky trochu určovala paternalistická společnost. U ženy se vyžadovalo, aby skončila sex stejně jako muž, prokazatelným vyvrcholením. Je ale řada žen, které mají jiné způsoby vzrušení - prostě to prožívají jinak.

Takže rozdíly tam určitě jsou, v tom se musí ten pár najít, to nejde ani natrénovat, to závisí na tom, jak to prožívají, i na fyziologických poměrech. Hlavně bych chtěl brojit proti tomu mýtu orgasmu, protože jsem zažil třeba matky od mnoha dětí, které přišly a říkaly, že v životě žádný orgasmus neměly a co to je, a na druhé straně jsem zažil ženy, které tvrdily, že mají takový ten mnohočetný orgasmus, a de facto se snažily prožívat něco, co vůbec neprožívaly, jen skutečně kvůli partnerovi. A to je obojí naprostý nesmysl, člověk má svému tělu i psychice umožnit, aby reagovaly podle svého, protože jak v tom začnete fixlovat, přemáhat se, pochopitelně se dostáváte do napětí.

Mužský se dostává do napětí takovými těmi podceňujícími řečmi - to je strašně malý nebo strašně krátký - a potom jsou mužští, kteří k tomu opravdu přistupují jako k nějaké zkoušce a jsou absolutně neschopní, předem vědí, že shoří... ten přístup, že budu vyzkoušen, není správný, ale je toho čím dál tím víc, hlavně u mladých kluků.“

„Dneska, taky zásluhou pilulky, jsou mladá děvčata... agresívnější není správné slovo, ale taková přímější, jdou přímo po tom, a ti kluci jsou bojácnější. Už jsem někde vyprávěl, jak přišel kluk a říkal mi, že se bojí, že mu ta holka udělá dítě. Celý život jsem slýchal, že chodily holky a říkaly, že „von mně udělal dítě“ - a teď to říkal kluk. No já jsem vytřeštil oči. On povídá - „no neveme si pilulku, řekne mi, že ji má, a už to je...“ A teď jsou ty pilulky morning after, kdy ona může říct, jo, já si vezmu zítra pilulku, a nevezme si ji...“

„To se už vlastně děje, tím, že mužský jsou u porodu, což je něco, co by asi mělo být. Nějakou dobu jsem dělal taky na porodnici, a čím byla ta ženská opuštěnější, osamělejší, tím víc křičela, tím hůř prožívala porod... Ženská, která měla pocit, že ten mužský je aspoň za dveřmi, na tom byla líp.

S výchovou nevím, přece jenom ty první tři roky je asi matka ten hlavní moment. Že by to mohl mužský převzít v těch úplně prvních stádiích po porodu, to si nedovedu představit. To dítě je přece jenom nastavené na ten ženský organismus.“

„No, v té společnosti, co jsme v ní žili, to patrně tak je... že mužský se nesmí rozplakat a tak... ale myslím si, že oni se tak chovají proto, že se chtějí zalíbit svému okolí, hlavně maminkám. Protože maminky čekají, že ten jejich kluk bude mužskej. To je ale myslím pomíjivý fenomén, který zrovna teď končí. Čím dál tím víc mužských je rozcitlivělých... a taky agresívních. Protože já jsem přesvědčený, že agrese právě vzniká potlačením sexuality a citovosti, tím zkratem z toho.