Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Tak jsem se konečně po svém desetiletém působení a hlavně divočaření ve fandomu dostala na svůj první Parcon.

       Celé to třídenní šílenství pro mě začalo už v pátek ráno v Praze. Po příchodu na sraz přesně v 7.00 zjišťuji, že prezident fandomu nezaspal, že Michal Bronec s nepřítomným pohledem v očích nemá daleko do mrtvoly (pozn. pro nezasvěcené - jedná se o projev dosud trvajících následků kongresu Hexaedru z minulého týdne; mně samotné se teprve ve čtvrtek podařilo v práci neusnout) a že Peškobus (bez háčku! - viz Láďa Peška) právě přijíždí. Uskladňujeme se uvnitř. Čekáme jen na Jirku Procházku, který je prý již na cestě. Toho využívají další dva opozdilci, na něž si Zdeněk nevzpomněl, neboť seznam cestujících nechal doma. JWP přichází ještě před uplynutím akademické čtvrthodinky. Okamžitě odjíždíme.

       Po celou cestu spím hlubokým spánkem nebo aspoň podřimuju. Stejně vypadají i ostatní účastníci hexaederského kongresu. V jakési Vodě, nevím jak zbarvené, se kolem poledního stavujeme na kus žvance a hlt pitiva. Když už jsme téměř zorganizovali paralelní Parcon, obsluha si nás konečně všimla. Po obědě Michal vypadá už jen jako poloviční mrtvola a dokonce váhavě reaguje na oslovení.

       Do Ostravy ke kolejím VŠB přijíždíme před třetí hodinou. Následuje mumraj u prezentace, vyzvedávání materiálů, stravenek (na neděli vyhlášena celoparconová hladovka), klíčů od pokoje (jeden pro všechny tři vzájemně si neznámé osoby) a tlačenice u výtahů. Zkoumám program, nadávám a kombinuju, jak skloubit jednotlivé pořady, o které mám zájem, když se časově překrývají. Této starosti mě brzo zbavují sami organizátoři. Akce se přesouvají, konají někde jinde, někdy jindy, případně jsou úplně zrušeny. Kolonka na nástěnce nadepsaná ZMĚNY PROGRAMU se utěšeně zaplňuje, pro větší přehlednost jsou nové změny vyznačovány barevně, takže nakonec se v tom nevyzná vůbec nikdo.

       Pevně si fixuju do paměti, kde se nachází brlohářské centrum a kde se shromažďují šediváci. To abych věděla, kterým končinám se mám zdaleka vyhýbat. Není mi to nic platné. Hned u recepce mě lapí do svých tenat jeden zločinný alchymista a mámí na mě disketu. Zoufalství v mých očích způsobuje, že dobrý přítel mě odvádí do centra Apple Computers, kde mi na požádání tisknou cedulku odkazující všechny drakobijde do patřičných mezí. Budí zasloužený respekt.

       Po oficiálním zahájení a krátké řeči Aleše Kovala a Zdeňka Rampase se přede mnou zhmotňují Daneliáni. Po večeři mě odvádějí do svého halmochronu, umně zamaskovaného jako kolejní pokoj. Nechávám se od nich přemluvit k jedné šedivácké seanci. Naštěstí je příslušná klubovna obsazena tak, že by se tam nevešel ani jedinec, kterého by zasáhl paprsek přístroje z filmu Miláčku, zmenšil jsem děti. Raději se se svými průvodci loučím, co kdyby o následující pořad nebyl takový zájem.

       Začíná to pravé conové drbání v kuloárech, room parties, debatní kroužky atd. Procházím po budově, zastavuji se u každé skupinky na chodbách, kde jsou dveře otevřené, vlezu dovnitř na kus řeči. Nejaktivnější se zdá šesté patro. Potkávám známé tváře, seznamuji se s novými lidmi a všichni dohromady kecáme o všem možném i nemožném.

       Současně probíhá jedna přísně utajená akce. Organizace MENSA, která na Parconu pořádá testy IQ, se patrně rozhodla vyzkoušet inteligenci fanů v praktickém životě a patřičně naprogramovala výtah. Leč scifisté jsou národ učenlivý a záhy zjišťují, že pravá kabinka je vlasně past, která někde zůstane viset, a odhalují i zákonitosti pohybu druhé. Stiskne-li někdo tlačítko s pětkou, ve výtahu se po zastavení nad dveřmi rozsvítí dvojka a člověk vyleze ve čtvrtém patře. Chce-li se dostat například do osmého, musí zmáčnout S a nesmí vystoupit dřív, dokud se nad dveřmi nerozsvítí číslice šest.

       Ve tři hodiny se můj organismus začíná dožadovat vodorovné polohy. Dveře pokoje, v němž mám rezervované lůžko však vypadají nedobytně a klíč nikde. Odolávají i všem kouzlům, která na ně sesílám. Obcházím znovu kolej a hledám, zda by se někde nenašel kousek vhodného prostoru pro odpočinek. Nemám šanci. V třílůžkových ubykacích bývá vždy okolo pěti spáčů. Dokonce i kolegové dobrodruzi z dračích jeskyní mě nechávají na holičkách. Nakonec se mi přece jenom podaří to správné probouzecí zaklínadlo a rozespalá tvář mě vpouští dovnitř. V blažené nevědomosti spím téměř tři hodiny, abych ráno s hrůzou zjistila, že jsem je strávila v nebezpečné blízkosti Vetřelce. Naštěstí se chová přátelsky, říká si Jitka a známe se už z Teplic. Třetí řádná obyvatelka nesměle klepe na dveře v půl sedmé, že prý už spala jinde a jde si jen pro pár věcí.

       V sobotu dopoledne obcházím burzu a různé prodejní stánky. Ještě že mám zpáteční cestu už zaplacenou. Místo zrušeného pořadu Celtic roots se pokuším dostat k feministkám Evě H. a Carole B. Zůstává pouze u toho pokusu. Přestože někdo už vysadil dveře, aby nezabíraly v klubovně místo (otvírají se směrem dovnitř), tlačí se před nimi hrozen zvědavých posluchačů. Ti, co měli štěstí a dostali se do místnosti, mají co dělat, aby je dychtivý dav nevystrčil otevřeným oknem na druhém konci místnosti zase ven. Lovím každé páté slovo a slyším hlavně výbuchy hlasitého smíchu. Velmi se mi líbí názor CB na důvod mužské plešatosti. Je tomu tak proto, že vlasy mají za úkol chránit obsah dutiny lebeční, to jest mozek, který muži nepoužívají.

       Během polední přestávky si prohlížím výstavu obrazů. Kromě známých výtvarníků, jako jsou T. Rotrekl, J. Maxon a P. Bauer mě upoutávají obrazy M. Pilcerové, P. Willerta (autor obálky Kočasu), M. Dubnického (tvůrce parconovského plakátu) a hlavně ilustrace Z. Bouškové k Tolkienově trilogii Pán prstenů.

       Tolkien je středem mého zájmu. Přednášky o jeho díle se chci zúčastnit aspoň trochu lidsky kultivovaným způsobem, proto spěchám na pořad předcházející. Je to pojednání o psychotronice, které se rozvinulo v zajímavou besedu o telekinezi, telepatii, předvídání budoucnosti, proutkaření, magii různých barev a podobně. Poučné zejména pro hraničáře z DrD. Přednášející F. Rodr patrně na mě zkouší své hypnotické schopnosti, protože se mi zavírají oči a cítím, že už už usínám.

       Diskusi ukončují nedočkaví tolkienisté. Pan Rodr rychle sjednává místo a čas dalšího setkání s případnými zájemci a disciplinovaně opuští místnost. Spolu s ním však odchází jen několik málo lidí. Ostatní měli zřejmě stejný nápad jako já, takže nově příchozí nám marně naznačují, že psychotronika skončila a že bychom měli vypadnout. Nakonec zaujímají místa podél stěn.

       Ohlášení tvůrci pořadu se nedostavili, slova se tudíž ujímají Michal Bronec, zástupce Společenstva J.R.R. Tolkiena z Prahy, Karel Makovský, předseda Společnosti přátel díla J.R.R.T. z Brna a jejich host Pavel Ziemkiewicz z Polska. Vyprávějí o tom, jak probíhaly oslavy 100. výročí narození J.R.R.T. v Británii, jaké akce pořádají tamější tolkienovci, jak si představují svoji činnost v našich zemích, co všechno plánují a současně zvou zájemce do svých řad a na večerní seznamovací schůzku.

       To už se dovnitř cpou workshopisté. Nechce se mi opouštět strategicky výhodné místo, tak zůstávám. Poutavé i poučné zároveň. Zkušení psavci čtou svá desatera začínajícím autorům. Každý z nich má jiný způsob práce a radí elévům něco jiného. Kdyby si takový zelenáč měl všechny připomínky vzít k srdci, upustil by zajisté od svého zvrhlého úmyslu zplodit nějaké vlastní dílko. Porotci rozhodující o Ceně Karla Čapka by měli život daleko jednodušší a fan by si nemusel pamatovat spoustu nových jmen při vyhlašování vítězů.

       To letošní plně odpovídalo chaotickému charakteru celého Parconu. Cena měla hojně sponzorů (Laser, Nová vlna, Ikarie a ostravští pořadatelé), takže Honza Poláček, vítěz kategorie povídka, měl plné ruce darů, pročež by mu, nebýt připomínky z řad diváků, málem nebyla předána hlavní cena - Mlok. Kromě Mloků byli rozdáváni Ludvíci a Ikarové. Bližší o vítězích se čtenář v duchu Parconu doví (či již dověděl) jindy a jinde.

       Vzhledem k tomu, že Jim Čert a jeho Lothlórien se nekoná, mám o dilema méně a po večeři chvátám na panel o fantasy. Hlavními aktéry jsou Ivan Adamovič, Michal Bronec a Tomáš Štipský. Beseda nejprve vypadá jako pokračování tolkienovského setkání, ale pak se dostává i na polskou a naši fantasy. Zajímavá je zejména debata o možnosti vyžití staroslovanských bohů, mýtů a legend při jejím psaní.

       Nastává zlatý hřeb večera, totiž vyhlášení vítězů soutěže O nejlepší fantasy pořádané Klubem Julese Verna a 451F, spojené s fascinující show v režii Egona Čierného. Úspěch sklízí zejména Valrond coby Čaroděj Západu i Východu se svými pohybovými kreacemi s ženskou hlavou. Na závěr jsou nominovaní pasováni na Rytíře řádu fantasy s právem na titul Sir nebo Lady, vítěz navíc získává katanu a titul Nositel meče. Poté se na nádvoří koná nelítostná bitka barbarů v podání historických šermířů a velkolepý ohňostroj.

       V pozdních hodinách začíná tolkienovský večírek. Karlovo přivítání ve Vznešené elfštině mi vlévá novou krev do žil. Tajemná moc sličného lidu a jeho přátel dokáže vzdorovat i nájezdu hordy doupěmilců, kteří klubovnu považují za výchozí místo pro svou noční výpravu proti skřetům. Drakobijci tiše a uctivě vyklizují pole a usazují se v prostorách bývalé prezentace.

       Noční život je přibližně stejný jako předchozí den. Je navíc zpestřen půlnočním zvláštním vydáním PANIC EXPRESU, bulvárního plátku, zdařilé to konkurence CHAOS NEWS, oficiálního zpravodaje Parconu. Tentokrát se dostávám do postele už po jedné hodině s půlnoci a odpadají i starosti s klíčem od pokoje.

       V neděli se zúčastňuji jediného skvostného pořadu - dražby. Ne, že bych ještě měla nějaké peníze, ale atmosféra je přímo vynikající. Ceny některých svazků šplhají do pro mě nepředstavitelných výšin. Na druhé straně má člověk možnost shlédnout, jak vlastně vypadá knížka, po níž jeho srdce touží, ale vzhledem k tomu, že taky musí z něčeho žít, je pro něj nedostupná. Zde by se zajisté uplatnili válečníci se svou schopností zastrašovat protivníky.

       Pak již následuje rychlé rozloučení se starými i novými přáteli a odjezd do Prahy.

       Parcon 92 je minulostí, ať žije Parcon 93! Už se na něj těším. Doufám, že bude stejně chaotický, plný změn a zmatků, protože bez toho by to určitě byla odporná nuda. Co vy na to, fanové?