Interkom: Blázinec v Babylónu

Rodiče a děti mám na chalupě, takže jsem nabídla Roelofovi a Lynne Ann, že u nás můžou bydlet ty dva týdny do konce prázdnin, pak jet někam jinam (kam?) a posléze na Parcon. Nicméně Honzík měl zápal plic, a tak ho ještě mám doma. Odjíždím vyzvednout návštěvu na nádraží Holešovice. Vlak má zpoždění a já se trochu bojím, že rekonvalescentní Honzík bude trpět krutým hladem.

Přivítání, objímání, taxík do Dejvic. Lynne Ann studovala předem češtinu a luští nápisy na obchodech. Slyší, kolik stál taxík z Holešovic do Dejvic, a ptá se: pět set korun? Ne, padesát, upřesňuji. Ubytování. Zdají se nadšeni, že mají vlastně celé první patro - byt mých rodičů. Konečně jdeme na oběd do místní hospody. Honzík se skvěle baví češtinou L.A. Oba návštěvníci objevili báječný pokrm - svíčkovou s knedlíkem. Nikdy předtím nic takového nejedli. Olizují se až za ušima a praví, že si u nás doma taky zkusí uvařit knedlíky.

Večer jdeme k Rampasovi na poslední schůzku v místnostech SF muzea (tyto prostory budou pronajaty solventnějším osobám než je prezident Čs. fandomu). LA+R se baví anglicky s Pavlíkem. Pavlík nejdřív tlumočí Kejvalovi, až nakonec se zjistí, že hosté se s Kejvalem domluví německy. Přijde jim to jako úžasná historka, kterou od té doby každému vyprávějí.

Honzík je prohlédnut lékařkou, dostane sprej proti dušení a může odjet na chalupu. Posadím ho na autobus a vydávám se s hosty na prohlídku Prahy. Cestou z Hradčanské na Hradčany se stavujeme v Bílkově vile (kdo neví, oč jde - je to architektonicky unikátní ateliér secesního sochaře v Mickiewitzově ulici na Letné). Prohlídka Bílkovy vily trvá asi půl hodiny, ale L.A. je už unavená a chce na kafe. Říká, že jí stačí vidět tak jednu dvě věci denně (je to pravý opak mého muže, který musí vidět tak asi dvacet třicet turistických zajímavostí denně a mezitím se ještě stresuje, že má zpoždění proti plánu).

Později se životní styl návštěvníků ustálí tak, že R. zůstává obvykle v Praze až do večeře, ale L.A. se vrací tak po obědě a doma se cvičí v kaligrafii a píše příspěvek do apy (kdo neví, oč jde - apa je kolektivní fanzin - dopis). Mně zabere příspěvek do apy tak dvě tři hodiny, ale podle Parkinsona práce zabere tolik času, tolik je pro ni k dispozici, a tak L.A. pracuje na svém příspěvku přes týden. Úplně mění téma a koncepci - původní příspěvek byl o výročním trhu v Holandsku, výsledný je o kolovrátcích všeobecně a o tom, jak L.A. si koupila kolovrátek a prodírala se s ním davem (zevšeobecněno do filozofické úvahy).

V poledne přicházejí návštěvníci mírně rozveseleni z místního hostince, vrchní jim vnutil becherovku a děsně jim chutnala. Večer je garden party, většinou je okupuje Olša a hučí do nich. Uvědomuju si, že J.O. má zvláštní styl konverzace, když ho chvíli poslouchám, zbaví mě to úplně schopnosti řeči. Je strašně řečově dominantní. Také L.A. si všimla, že J.O. není schopen „small talk“ - malého hovoru čili příjemného popovídání si o věcech nepříliš důležitých. Z toho plyne domácí úkol pro Jardu, pokud čte tyto řádky - nacvičit si „small talk“.

Na party debatujeme mimo jiné o tom, že jsem někde četla výrok jakéhosi cizince, že všechny české ženy vypadají jako Lendl po pátém setu. Hm. Spíš než životní pocit tenisty mám pocit hloupého Honzy, který usekává hlavy drakovi (to jsou všechny mé závazky a povinnosti) a na místě každé hlavy okamžitě vyraší tři další. Dospěla jsem k tomu, že musím přestat sekat (tj. plnit všechny ty úkoly) a musím se nechat sežrat tím drakem (L.A. chce, abych přispívala do další apy, kterou si vymyslela - NIKDY!!!).

Životní styl hostů se dále ustaluje. Obvykle ráno jdou do města, dřív než jsou všude největší davy turistů, pak v poledním žáru se uchýlí do nějaké galerie a odpoledne se vracejí sem domů, relaxují, píšou na počítači, čtou si apod. K večeru mají chuť konverzovat. To mi dělá trochu potíže, protože po obvyklém mumraji v práci mě ještě čeká doma anglická konverzace, a musím přiznat, že tenhle nedostatek soukromí je vlastně jediná věc, která mi na celé záležitosti vadí.

Jednou vaří Roelof - kuře s barbecue omáčkou a brambory - a L.A. dělá salát. Jsou nadšení sýrem Istanbulem ve velké plechovce (asi pětilitrovce - takhle ho kupuje František), chtějí si takovou plechovku odvézt do Holandska, přestože nemají auto.

Na večeři máme pozvaného Nesvadbu, ale ten má (zatím blíže neurčené) problémy a nedorazí. Zato mi volá novinářka z Prague Post, že mě chce interviewovat, a tak ji zvu na tu večeři místo Nesvadby. Je to hodně mladá Kanaďanka a je s ní legrace. Poslala jsem několik telegramů na Moravu a Slovensko (telefony nefungují), a tak mi celý večer volají vyburcovaní Moraváci a Slováci. Návštěvníci mají na výběr jet před Parconem do Bratislavy, Brna nebo rovnou do Ostravy.

Sobota. Jdu s hosty na Bertramku, protože je to tam hezké, jsou tam koncerty a L.A. říkala, že mají rádi místa, která nesou pečeť nějaké osobnosti. Zveme Nesvadbu na večeři do Harlekina, což je můj oblíbený (jak jinak) podnik u kulaťáku v Dejvicích. Pan doktor ale opět nedorazil, totiž dorazil dřív, nechal nám tu knihu se vzkazem a odjel. Návštěvníci jsou však spokojeni s tímto západně vyhlížejícím podnikem, kde se báječně nadlábnou za čtyři dolary.

Neděle. Vinný sklípek u výtvarnice Liany Hamzové. Caroline chce zprostředkovat výstavu jejích prací v nějaké londýnské galerii. Čekáme u nás v obýváku při čaji, až nás Pepa Hamza odveze do sklípku autem, a debatujeme o umění takovým stylem, že František z toho má několikadenní těžký šok a není se schopen vzpamatovat.

Cestou z Jiřáku do jeho bytu jedna malá epizoda: L.A. potřebuje nutně na toaletu a u metra jsou všude toalety zavřené. Vejdeme tedy do nové, západně vyhlížející restaurace a já prosím provinilým hláskem personál, zda by si tady kolegyně z Holandska mohla dojít... majitel se tváří jako bubák, a když L.A. zmizí na oné místnůstce, prohlašuje, že to nerad vidí. Zaplatit nechce - říká, že nejsou veřejný záchodek a kdybysme si dali aspoň kafe... rozpačitě s R. stojíme a čekáme a majitel začne tentýž monolog znovu, ačkoli jsem mu vysvětlila, že teď zrovna strašně spěcháme, ale že sem rádi někdy zajdeme. To už mě rozzuří. Ptám se, kolik tady stojí kafe. Devět korun, říká. Dám mu dvacku a on se ptá, jestli si objednáváme dvě kafe. Říkám, že ne, ale že je rádi zaplatíme, a vycházím ven na chodník. Vtom se z toalety vyřítí spokojená L.A., rozhlíží se a volá: „To je hezké místo, sem se musím vrátit!“ Majitel podniku jí strká k jejímu překvapení dvacku a prospekt s názvem a telefonem restaurace... a L.A. nechápe, za co dostala ty peníze.

U Nesvadby se setkáváme i s jeho manželkou, o níž kolují pověsti, že je krásná, a je to pravda: vysoká štíhlá blondýna, také psychiatrička. Bavíme se celý večer o všem možném, o vydávání SF, o společných známých, ale ani ne příliš profesionálně - spíš příjemně. Paní Nesvadbová říká, že když uveřejnili Nesvadbovo jméno v seznamu spolupracovníků STB, strašně je to vzalo; nakonec získali potvrzení z ministerstva vnitra, že to není pravda, zarámovali ho a vyvěsili na záchod.

Pondělí, business lunch v Harlequinovi: největší šéf z Kanady do nás lije becherovku, borovičku, pivo, víno, koňak... po včerejší návštěvě vinného sklípku je to trochu příliš a jsem už na pokraji zhroucení. Hosté jsou dnes večer u Olši a já jdu spát asi v osm.

Vyrábím a expeduju letáky GUFFU (toho australského cestovacího fondu) a radím se s návštěvníky, jak získat peníze pro další cestovatele. L.A. je dohnána termínem uzávěrky k vytisknutí své apy, což způsobí, že návštěvníci tráví večer u počítače s Františkem. Chci jít spát a nemůžu, protože mi hosté sedí na posteli, nemám ani soukromí na nějaké čtení nebo psaní a přímo cítím, jak ve mně stoupá papiňákový přetlak. Zato F. je spokojený, že si s nimi konečně hezky popovídal o počítačích, a konečně se vzpamatovává z té diskuse o umění s Caroline.

V práci nám celý den ředitelka vykládá o Kanadě, Texasu a o organizaci našich záležitostí, celkem je to asi čtyřhodinový monolog a je to už opravdu nad moje síly. Večer doma prohlásím, že mám nutnou práci, a uchýlím se do svého doupěte.

Koncert u Panny Marie Sněžné, když tam vejdeme, ještě končí mše a L.A. mi šeptá do ucha, že je to jako duchovní McDonald (opravdu je, kněz slibuje věčný život, jako by lákal dětičky na kousek čokolády). Pak jdeme k Flekům, zase svíčková a nadšení černým pivem, a pak se přesouváme na zmrzlinu na terasu Mánesa. Krásný pohled na stmívající se nábřeží.

No a doma je potřeba do půlnoci čekat na Bridget. Sedáme si na zahradu a hosté mi dělají společnost, což je pro mě mnohem horší než kdyby šli spát, protože mi pořád něco anglicky říkají, a když se tvářím vyčerpaně a zničeně, nemají jinou možnost než mě konejšit další anglickou mluvou. Konečně přijíždí taxík a vystupuje Bridget. Ukazuju jí dětský pokoj, kde bude spát, a odcházím se zhroutit. Všichni tři hosté si ještě povídají.

Svým spolupracovníkům se zdám nějak zelená. Posílám telegram Pavelkovi, že LA+R přijedou do Bratislavy v sobotu večer. Na večeři jsem rezervovala místa v blízké restauraci u nás na Hanspaulce, ale Bridget s Roelofem v sedm volají, že ještě stojí na nádraží ve frontě na místenky! Musím posunout rezervaci o hodinu, ale to je běžná doba, kdy lidi na západě jedí - kolem deváté. B. s R. narážejí v metru na revizora a otráveně odmítají jeho návrhy, protože jsou přesvědčeni, že je to jenom další vekslák nebo človíček nabízející ubytování. LA vypráví u večeře, jak jí Nesvadba políbil ruku (jak váhal, jestli může...). Vyprávím, jak mi jednou Nesvadba říkal: „Ta Caroline Mullan má tak hezké nohy, ale kdybych jí to řekl, tak by mi asi jednu ubalila!“ L.A. a Bridget se tomu můžou uřehtat.

Sobota. V poledne odjíždějí, L.A. + R. dřív, Bridget o něco později. Má tak šíleně těžký, nemobilní a rozpadávající se kufr, že ji ze soucitu doprovázím až do vlaku. Moc platná jí ale nejsem - snad jedině když Bridget s kufrem někde „zaparkuju“ a jdu obhlídnout situaci - kde je restaurace nebo příslušné nástupiště.

Se všemi se znovu setkávám na Parconu. Bridget přijela se svými přáteli z Katovic, L.A. + R. se v Bratislavě líbilo. Ukázalo se, že Peter Pavelko umí dobře anglicky a že je bohužel apolitický, takže se toho o rozdělení moc nedozvěděli. Snažím se návštěvníky využít na panely o conech a fanzinech v zahraničí, ale o tom napíšu zvlášť.

Tak trochu problémy nastaly, když L.A., R. a jedna Australanka, která si na Parcon odskočila z Německa, kde teď momentálně žije, hledali nocleh z neděle na pondělí. Goudriaanů se nakonec ujal Evžen Jindra, Australanky nikdo a šla spát do hostelu. Neexistuje někdo, kdo by v Praze občas nechal přespat zahraniční fany s tím, že by snad pak zase mohl někdy přespat u nich? Stačí matrace v obýváku na zemi -v Austrálii jsem taky tak spala, nemyslete si, že ti zápaďáci jsou tak bohatí a že očekávají nějaký luxus. Vůbec ne.

Pes se zaplstil. V Harlequinovi se hromadí práce. I mimo Harlequin. Už jsem měla mít přeloženou jednu celou tlustou knihu a napsaných asi šest článků a nic z toho nemám hotovo. Hlinka se vykašlal na presupporting members Glasgowa, takže jsem jim neposlala placky a jejich peníze jsou ztraceny v byrokracii AFSF, a to přes moje urgence - musím ho jít seřvat. A zase už jsem tenhle týden měla jít na nějakou feministickou konferenci a nějaký workshop. Nejdu tam.