Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Parcon pro mě začal vlastně již ve čtvrtek 3.9. Jako vždy jsem totiž vše zjišťovala za poslední chvíli. Má cesta do Ostravy tonula kdesi v mlhách, a tak jsem zavítala do ÚKDŽ na schůzku klubu R.U.R.

       Domluvila jsem se s Vilmou a s Carolou, především však se Zdeňkem Rampasem. Ten mě uklidnil, že existuje scifistický parconský autobus, a ujistil, že je ještě volné místo. Půlka starostí byla pryč, vesele se povídalo, slavil se příchod Parconu.

       Čtvrtek tedy proběhl v nejlepší pohodě, horší to bylo v pátek ráno (spíše v noci, za tmy), když jsem byla nucena vstávat. Taška byla pekelně těžká, ráno větrné. V autobuse jsem však přišla na jiné myšlenky. Vzpomínala jsem na školu (velmi málo), jedla a spala. I přesto cesta ubíhala dost pomalu.

       Okolo oběda zastavil autobus u sympatické hospůdky. Fanové zalezli dovnitř na teplý oběd, já zakoupila pouze limonádu a pak jsem pochodovala opodál, živíce se množstvím jídla z domova. Z místních pozoruhodností mě upoutalo koupaliště a zchátralý kravín. Nejvíc mě však upoutal teplý autobus.

       Opět jsem upadla do stavu ztuhlosti, který vydržel skoro až do Ostravy. Po příjezdu do areálu Vysoké školy báňské nastal šok. Něco jako opak klaustrofobie: komplex byl obrovský.

       Moji spolucestující se kamsi vytratili, hned jak jsme obdrželi pokoje a propagační materiály. Nerozhodně jsem okukovala hemžení kolem. Pak se naštěstí probudil můj orientační smysl, takže jsem nalezla svůj pokoj v posledním patře, jednotlivé klubovny, prodej knih, velký sál, klub „K“, mensu a dokonce i své přátele z literárního víkendu! (Jedině bufet byl skutečně viditelně označen, nebylo třeba po něm pátrat.)

       Zahájení Parconu se konalo ve velkém sále. Zdeněk Rampas přednesl úvodní proslov. Bohužel nebyl v pátek skoro žádný jiný program. Myslím, že organizátoři měli počítat s příjezdem většiny fanů už tento den a necpat veškerou náplň do soboty, aby se nedala vůbec stihnout.

       Hlavní dění se přeneslo do bufetu. Povídali jsme o všem možném, sci-fi i nesci-fi, čas pádil, v deset bufet zavřeli.

       Společenstvo se rozdělilo do malých skupinek a přesouvalo se na kolej. Pořádaly se tam slavné room-party. Ať žije Parcon, spát jsem šla v půl jedné (a říkala si, jak je to pozdě).

       Sobotní ráno neubralo mému elánu, celkem čile jsem vyskočila. Vyrazila jsem na snídani, abych stačila dopolední program.

       Před burzou knih stála fronta ještě než otevřeli. My příchozí jsme ji museli vystát a přitom sklesle pozorovat usměvavé fany se svazky knih v podpaží. Ani jsem nedoufala, že něco zbyde. No, nebylo to tak hrozné. Kdybych na burzu dorazila dřív, utratila bych zřejmě všechno. Nyní jsem si s těžkým srdcem vymezila padesátikorunu na nedělní oběd.

       S pěti českými a dvěma anglickými knížkami jsem vesele vyšla z areálu burzy a škodolibě pozorovala čekající zástup.

       Tak tak že jsem stihla panel o feminismu. Klubovna byla pro spoustu zájemců opravdu malá.

       Diskuse odstartovala v bojovém duchu. Trojice v popředí (Eva Hauserová, Carola a jakýsi odhodlaný muž) se rázem ocitla v palbě otázek ze všech koutů. Nutno poznamenat, že se drželi statečně a že nikdo z publika neměl nejmenší šanci. Obávám se, že by hovory nabraly vysokých obrátek, nebýt nadcházejícího oběda. Právě proto se všichni účastníci rozešli s větším chvatem, než by se dalo na začátku očekávat.

       Po obědě jsem tradičně odpočívala až do panelu o workshopu. Škoda, že se neuskutečnil plánovaný 2. literární víkend v Příšťpu.

       Čas se začal krátit. Do slavnostního vyhlášení Ludvíků, Ikarů a Mloků letošního Parconu chybělo jen pár minut. Vzala jsem svůj zápisník a vytáhla tužku, abych výsledky zaznamenala.

       Předávání cen byl dodán určitý punc sugestivní hudbou a naplněným velkým sálem, kde nechyběly ani kamery. Výsledky zde uvádět nebudu, nebyly pro mě zase tolik překvapivé. Doufám, že budou zveřejněny brzy a přesně. Potěšilo mne prvenství „Stopaře“, nebo jak já říkám „Čtyřicetdvojky“, protože to je skutečně perfektní knížka.

       Tento rok mi bohužel múzy ani štěstí tolik nepřály, takže to zkusím zase příště. Motivace po slavnostních chvílích ve Velkém sále narostla, rozhodla jsem se tedy (po vzoru bratislavských fanů) založit nový SF klub.

       Založení klubu mi zabralo čas před další akcí ve velkém sále: fantasy show a vyhlášení výsledků soutěže „O nejlepší fantasy“.

       Sálem zaznívala autentická hudba. Pak na scénu napochodovali: rytíř ve zbroji, který se chopil meče; polonahý vlajkonoš; bosý kouzelník; Egon Čierny v zajímavém úboru a pomalovaný uctívač hlavy.

       Přehlídka byla velkolepá. Poté byl meč pozvednut a začalo pasování vítězů. Bylo oznámeno, že posvátný meč nesmí být vytasen z pochvy, jinak musí být prolita krev.

       Pak se dalo shromáždění do pohybu přímo z velkého sálu ven, na plošinu mezi budovami, kde jsme čekali na ukázku historického šermu. Byl skvělý, křížily se meče s tesáky i sekerami, ale rozjařeným divákům to zřejmě nestačilo. Protor vyplňovaly výkřiky typu: „Dej mu! Pořádně ho majzni! Chceme vidět krev!“ apod.

       Souboj naštěstí skončil dobře, aktéři přežili a my mohli shlédnou barevný ohňostroj.

       Když dosvítily všechny rachejtle a zmlkly petardy, sebrala se celá parta workshopistů a vyrazila do klubovny.

       Jam Oščádal nám pustil slibované video z Příšťpu. Kameraman zachytil téměř vše: příjezd, divadelní improvizaci pod režií Caroly, průběh besed i dražbu dopisů. Video poskytlo skvělou zábavu především nám jako „hercům“. Ostatní příliš nechápali.

       Nakonec se zábava přesunula do jednotlivých pokojů. Skončili jsme na neznámém pokoji nějakých mladých fanů, kteří chtěli zřejmě spát (marně). Protože byla přítomna Eva s Carolou, debatovalo se o feminismu. Dále také o S. Hawkingovi, SF cenách, pak už o všem možném i nemožném.

       Přišel čas změnit prostředí. Zůstala jsem na pokoji u přátel z workshopu až do čtyř ráno. Uvažovala jsem, zdali je to brzo nebo pozdě.

       V neděli ráno se dostavila únava z předchozích dvou dnů. Byla jsem tak nějak ztuhlá. Nejvíc mě však vadil můj finanční stav, poněvadž jsem se nemohla zúčastnit dražby knih.

       Autobus nám jel v 11.00. Musela jsem se rozloučit, trochu jsem zalitovala, že je už po všem, a spakovala si tašku. Byla příšerně těžká. Ach, ty knížky! Příště si vezmu pytel beztíže.

       Autobus se zaplnil a nastartoval směr Praha. Poslední korunky se rozutekly v restauraci „Na skřítku“. Podřimovala jsem až do Prahy.

       Parcon 92 na mě udělal dojem svou mohutností. Nikdy předtím jsem netušila, jak je fandom početný. Přesto vidím ještě spoustu mezer v organizaci. Nicméně zážitky byly skvělé. Chci poděkovat ostravských organizátorům a popřát spoustu elánu a aktivity do dalších akcí.

       To je snad už všechno. Loučím se

       

       Název: Bermudská příšera

       Datum založení: 5.9.92

       Znak:

       

       

       

       

       

       

       Klub má pozoruhodné stanovy (neuvádím), několik druhů členství (členové, exčlenové, externí členové, potencionální členové a členové jiných dimenzí), jediného člena a zároveň předsedu (to jsem já), jediného exčlena (bermudská příšera osobně).

       Fanzin nese název „Zelená mlha“. Zatím vychází nepravidelně v nákladu 1 výtisk pouze pro potřeby předsedy.

       Klub zatím existuje v ilegalitě... (Průšvih! Už asi ne!)... neboť předseda není schopen zaplatit příspěvek do fandomu.

       Musím ještě dodat, že noví členové ve všech druzích členství jsou vítáni, ovšem budou při přijímání potrápeni třemi přetěžkými úkoly.