Interkom: DÁLE OD HRADU, DÁLE ...

Ne, ještě ne. Ještě všechno klapalo podle plánu. Dali jsme dohromady čtyřčlennou skupinku, která se odhodlala dělat nestvůry ve hře, pořádané poslední víkend v srpnu na Novém hradě u Olomučan u příležitosti II. kongresu Hexaedru, a pomoci při její organizaci. Jako dobrodruzi obtěžkaní zbraněmi a kompletní výbavou do divočiny jsme se ve středu odpoledne na stanovišti ocelových ořů mezi davy obyčejných smrtelníků zkontaktovali bez problémů. Uzurpovali jsme pro sebe jedno kupé, zatímco ostatní zájemci o místa k sezení při pohledu na naše meče, dýky a píky prchali s děsem v očích, aby si vyhledali bezpečnější zákoutí. V Blansku jsem se jakožto kouzelnice znalá různých písem a značek krátce poradila s hraničářem Gilhadem nad pergamenem s mapou a poté jsme se vydali nejkratší cestou na hrad. Poslední úsek jsme zdolávali téměř po čtyřech a s posledním paprskem zapadajícího slunce jsme zabušili na hradní bránu.

Ne, zatím ještě ne. Ještě jsme byli vlídně přijati, i když v organizaci to poprvé zaskřípalo. Hradní pán Bob se svými poddanými, v civilu skupinou ochránců přírody, kteří restaurovali hrad, nás přivítal celkem přátelsky, ovšem zpráva, že má přijet asi čtyřikrát víc účastníků, než předpokládal, jím poněkud otřásla. Pudově jsem se přihlásila k řadám „neinformovaných nestvůr“ a jediné, co se Bobovi podařilo ze mě vytáhnout bylo, že hlavní organizátoři přijedou buď večer nebo v noci nebo až zítra, podle toho, kdy seženou auto. To Markýz Martin Chaloupka, který dorazil hodinu před půlnocí, dopadl mnohem hůř. Neprozřetelně o sobě prohlásil, že je „informovaná nestvůra“, i byl vzápětí natažen na skřipec a podroben křížovému výslechu. Vysvobodil ho až půlnoční příjezd Martina, Vilmy a Michala, kompletního výboru Hexaedru. Bob je ihned uchvátil do svých spárů a všechny ostatní z místnosti rázně vyhodil. Zřejmě chtěl hlavním organizátorům vynadat v soukromí. Ráno se pak ploužili po hradním nádvoří pobledlí, nevyspalí a psychicky zdeptaní.

Ne, dosud ještě ne. Ještě nás hradní pán vzal na milost. Začala horečná činnost. Počet účastníků byl zredukován na polovinu, zbytku se poslal telegram, aby nejezdili. Budoval se tábor v Olomučanech u koupaliště, stříhaly se kartičky pro hru, vysvětlovaly se její principy a řešily se mnohé organizační problémy. Nestvůry se rozdělily do jednotlivých klanů a ukrývaly své artefakty v oblasti o průměru asi 20 km, vytvářely k nim stopy a současně se snažily, aby hledačům jejich úkol co nejvíce znesnadnily. Mnohé z nich se vrátily na hrad až za úplné tmy, často až po půlnoci.

Ne, stále ještě ne. Ještě jsme byli na hradě trpěni, ačkoliv v pátek dosáhl chaos vrcholu. Nestvůry dokončovaly své trasy, hrad byl v obležení početných skupin dobrodruhů, kteří byli posíláni na „zkušební kolečko“ (aby se taky trochu utahali, neboť nestvůry už tak říkajíc padaly na hubu), poté na tábořiště do Olomučan, poučováni, jak se mají chovat v přírodní rezervaci, v oblasti Moravského krasu vůbec, na hradě, v táboře, atd. Před desátou hodinou večer se konala valná hromada nestvůr. Vše se zdálo připraveno. Artefakty byly ukryty, stopy k nim vedoucí dokončeny nebo právě dokončovány. Zbývalo rozhodnout, kdy a odkud vlastně začne šílená honba za Velkým artefaktem, který vytvořil těsně před svým skonem dvorní mág moudrého krále Dexehara, když jeho říši přepadl a zničil zlý černokněžník Míkal. Chyběli ovšem hlavní organizátoři. Bob odjel pro Klímu a spol. do Olomučan. Poslední rozhodnutí mělo padnout v jedenáct.

Ano, už ano. Poslední rozhodnutí skutečně padlo. Bob při své cestě do Olomučan objevil někoho v hospodě u piva, čímž provinilec přestoupil jeho výnos o zákazu alkoholu na hradě a v táboře. Stany se měly ráno zbourat a do večera měli všichni hrad i koupaliště opustit. Bob se ukecat nedal. Nálada poklesla pod bod mrazu, ale když Markýz prohlásil: „Jsme přece fanové a umíme si udělat vlastní con!“, zase jsme ožili. Hra se sice konat nebude, plánovaný kongres Hexaedru ovšem ano. Pak se uvidí. Správný drakobijce si poradí se vším.

V sobotu ráno odešla část nestvůr odklidit artefakty, aby nehyzdily moravskou přírodu, zbytek sebral svých pět švestek a odebral se do Olomučan, kde v deset hodin začal II. kongres Hexaedru. Kromě diskuse k několika úpravám stanov, představení Martina Semeráda, nového šéfredaktora Zlatého draka a besedy o tom, jak by měl Zlatý drak vypadat, byla na programu volba výboru. Pokud jeho dosavadní členové doufali, že po fiasku s hrou se svých funkcí zbaví, trpce se zklamali. Až na několik málo jedinců, kteří se zdrželi hlasování, je všichni zvolili znovu. Účastníci poplatní starému režimu tak učinili proto, že „výbor se jistě poučil ze svých chyb a nezklame jejich důvěru“, radikální živlové jim to naopak přáli „za trest“. Protože jsem projevila touhu nadávat předsedovi výboru, byla jsem ihned navržena a zvolena předsedkyní revizní komise. Prý je to hlavní náplní činnosti této funkce. Poté, co staronový předseda slavnostně prohlásil II. kongres Hexaedru za ukončený, byl nekompromisně vhozen do vody koupaliště, příznačně zvaného Bahňák. Mezi přítomnými byl náhodně identifikován i Vladimír Chvátil, autor nejlepší jeskyně v soutěži O spár Zlatého draka. Cena byla vítězi ihned slavnostně předána.

Odpoledne malověrní vyklidili pozice, ale my, skalní příznivci Dračího doupěte, jsme si skutečně udělali vlastní con. Vytvořily se různé debatní kroužky, vyměňovaly se názory, zkušenosti, nestvůry, vyprávěly se legendy a příběhy a samozřejmě se hrálo. Původně jsme zamýšleli, že se s večerem odsuneme o pár kilometrů dál, mimo Moravský kras. Jenže pak jsme podle mapy zjistili, že Olomučany již nejsou na jeho území, navíc nám požárníci, kteří měli koupaliště ve své správě, dovolili na tábořišti zůstat třeba až do pondělka. Dokonce nám nabídli i to pivo, které nám Bob tak striktně zakazoval. A tak jsme hráli, dokud dobrodruzi udrželi v ruce meč a paní jeskyně otevřené oči. Pak jsme padli a spali a spali a spali...

Nedělní dopoledne probíhalo v podobném duchu. Většina skupinek se pak sešla odpoledne na nádraží v Blansku. Na rozdíl od Prahy se zde obyčejní cestující mezi dobrodruhy téměř ztráceli, ale nezdáli se být zneklidněni. Větší pozornost jsme budili opět až v Praze, kde naše družina na nádraží dohrávala načaté dobrodružství. Ovšem největší úspěch jsem sklízela s Gilhadem v tramvaji. Dvojice elfů - kouzelnice a hraničář v plné zbroji, to je přece jen pro civilizovaného člověka zážitek, s jakým se denně nesetkává.