Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Mám to štěstí, že mohu sledovat literární dráhu Ivana Kmínka takřka od samého jejího počátku. Mezi příspěvky Ceny Karla Čapka 1983 jsem četl jeho první pokusy na poli SF, zabývající se převážně filozofickými a morálně-etickými problémy. Jeho další vývoj zřejmě ovlivnilo to, že porota nejvýše ocenila, a to hned Cenou Karla Čapka, tu část jeho produkce věnovanou problémům našeho současníka, tzv. malého člověka. Četl jsem i Kmínkovy příspěvky do dalších ročníků, z nichž bylo stále zřejmější, že se naší SF rodí tvůrce originálního jazyka a neotřelého, nápaditého stylu. Větší část povídek z tohoto období se připravuje k vydání v ČS. Nezůstala mi utajena ani novela „Škola pro začínající spisovatele“, kterou se IK jednak vyrovnával s vlivem svého „učitele“ V. Párala, a zároveň se v ní připravoval na své další rozsáhlejší práce. Přesto, že „Škola..."je vlastně „psaní o psaní“, je velmi čtivá, nabytá myšlenkami, ale i dějem.

       Přes tento úspěšný start jsem byl překvapen, když se mi ani ne po roce od napsání „Školy..“ dostal do rukou Kmínkův první román. Překvapen nejen rychlostí autorova vývoje, ale i úrovní jeho díla, jež převyšuje vše, co doposud vytvořil, i naprostou většinu dnes vydávané produkce, a tou nerozumím pouze SF.

       „Utopie..."je románem se vším všudy včetně mnohavrstevnatosti, jež román odlišuje od rozsáhlého dobrodružného příběhu. Proto také nelze postihnout smysl díla prostým převyprávěním kostry hlavního příběhu. Jde o román hledání identity, jedince i celé společnosti. Svou kritičností ke všemu přežilému a zvetšelému se řadí k velkým románům, jež předjaly očistný proces probíhající v Sovětském svazu a o němž se hovoří u nás.

       Hrdina a vypravěč „Utopie...“ se rozhodne oběsit v pustině za městem. V poslední chvíli ho zachrání superman Martin Larden, přestřelí provaz. Viktor mu vypráví svůj příběh od osamělého dětství, přes pocit nesmyslnosti života v pubertě až po své osvícení, kdy poznal, že celý život chtěl pracovat v pojišťovnictví. Dosáhl toho a zjistil, že pro svou plachost není s to sjednat jedinou pojistku. To ho přivedlo až k myšlenkám na sebevraždu.

       Martin mu pozorně naslouchal, přestože během vyprávění musel zastřelit šavlozubého tygra, který na ně vyskočil z křoví. Když se Viktor podiví, zeptá se ho, zda ta šelma je jediné, co ho na tomto světě udivuje? Lardenovi s jeho inteligencí a schopnostmi už dávno v uspořádání světa a jeho místa v něm „něco nehraje“. Tuší, že ve Viktorově absurdním příběhu by mohl nalézt klíč ke svému vlastnímu pátrání, a proto ho seznámí se svými pochybami. V závěru jejich setkání donutí Martin Viktora složit přísahu:“... přísaháme, že neustaneme, dokud nezjistíme, kdo jsme a odkud přicházíme?'

       Potom se rozejdou, Martin do svého srubu a Viktor do Města. Město je spolu s okolní krajinou přikryto Braneckerovou sférou, nad níž od věků visí nehybný Měsíc. Viktor ponořený do svých starostí je brzy ochoten považovat Martinovy vývody za blouznění chorého mozku.

       Martin ho však zavede do neznámého podzemí Města, kde je ukryt podivný komplex, něco mezi nemocnicí a továrnou; mnoho nepochopí, když ale Martin rozluští staré záznamy, zjistí z nich, že celé Město je objektem projektu Bentham. Jádrem Projektu je vytvořit dokonalou společnost naprogramováním obyvatelstva. To se právě provádí v podzemí.

       Viktor se dostane do nemocnice, kde se zamiluje do ošetřovatelky Olgy. Od Martina se však dozvídá, že Olga je vysoce postavenou pracovnicí Projektu. Viktor nechce uvěřit, ale Olga sama po něm chce, aby podepsal povolení ke svému přeprogramování. Stačí podpis, a chyby v jeho software, včetně lásky k pojišťovnictví, budou vymazány a Viktor se zařadí do společnosti jako šťastný a plnohodnotný jedinec. Viktor to odmítne, když se doví, že jednou z eliminovaných chyb má být i jeho vztah k Olze.

       Z Martinem dešifrovaných zápisů čte pravdivou historii vzniku Města. Město jako jediné na zeměkouli přežilo díky pokusné Braneckerově sféře atomovou katastrofu. I proto, aby se nic takového nemohlo opakovat a lidé byli schopni žít uzavřeni pod kopulí, se vědeckotechnická rada (VTR) rozhodla uskutečnit Projekt. Situace je komplikovaná tím, že se VTR po čase zapojila do vesmírné soutěže o nejšťastnější civilizaci. Protože však člověk už ze své biologické podstaty je schopen jen určité míry štěstí, rozhodla se VTR urychlit čas pod sférou. Lidé prožijí vzhledem k ostatnímu vesmíru více štěstí, než bytosti žijící v normálním čase. Proto už celé generace prožívají jedinou pozemskou noc.

       V dramatickém závěru se Viktor dozví, že je synem šéfa pojišťovny, jejíž vedení je skutečnou vládou Města, pojišťovna totiž garantuje před Vesmírným dohledem, že se už nebude opakovat jaderná ani žádná jiná katastrofa. Viktor byl v mládí po patřičném přeprogramování vyslán na zkušenou, aby prokázal své schopnosti. Olga byla milenkou jeho nevlastního bratra, který rovněž usiloval o nástupnictví, a kdyby Viktor podlehl a podepsal, prokázalo by se, že není dost oddán ideám pojišťovnictví. Superman Martin byl od mládí připravován na cestu do vesmíru, převzít „Zlatý kalich vnitřní svobody“, putovní to cenu soutěže o nejšťastnější civilizaci.

       Po smrti svého otce je Viktor krátce šéfem pojišťovny, brzy je však sesazen a lidstvo se dozvídá, že se v soutěži umístilo na předposledním místě.

       Viktor se smiřuje se svým životem: „Nechápal jsem to nejprostší: že jsme nevytvořili ani utopii, ani peklo, jen další ze světů, kde žijí a blbnou lidi..?“. Snad se opět sejde s Olgou, za trest jen mírně přeprogramovanou, a povedou šťastnější život než doposud.

       Stručný obsah může zachytit, krom barvitého děje, jen málo z kvalit románu, jeho ironii a sebeironii, specifický Kmínkům humor a jazyk. Ten je v případě „Utopie..?' zřejmě příčinou neobyčejné čtivosti díla. Věty jakoby vypůjčené z brakové literatury pronášené v autorském komentáři vzhledem k ich formě románu umocňují celkový dojem nepřirozenosti a absurdity pojednávaného světa. Přesto nám hrdinové připadají známí a třebaže má román podtitul „Zábavné panoptikum tematicky zaměřené k odvěkému boji dobra s dobrem“, připomínají postavy z panoptika jen potud, aby bylo zřejmé, že tak byli všichni naprogramováni a vše nepotlačitelné, co dělá člověka člověkem, musí pronikat vrstvou software, navrženého opět jenom lidmi, o jejichž vzdělání a kvalitách si nemusíme dělat iluze.

       „Utopie - nejlepší verze"se může postavit vedle nemnoha našich SF románů vzniklých v posledních padesáti letech, o jejím čtenářském úspěchu nelze pochybovat, a bude tím větší, čím dříve kniha vyjde.

       Tento již poněkud postarší lektorský posudek pro MF, kdo dnes ještě ví, co to bylo, (na mysli nám samozřejmě ten posudek, MF dnes = M a F + ON) otiskuji hlavně proto, aby se zcela nezapomnělo, že Utopie nejlepší verze měla verze nejméně dvě. Pozorný čtenář jistě zaznamenal značné rozdíly v závěru knihy. Svázaný rukopis byl ve vlastnictví SF muzea, bohužel jsem jej půjčoval. Neznámý výpůjčče, vrať možná jediný exemplář původní Utopie na adresu IK a vše bude odpuštěno.