Interkom: NADACE A NUDA

Setkala jsem se již vícekrát s názorem, že druhá polovina Asimovova cyklu Nadace se kvalitou zdaleka nevyrovná prvním třem dílům. Po přečtení čtvrté části se mi to zdálo poněkud přehnané, ale při páté knize mu musím dát plně za pravdu. Nadace a Země je sice přímým pokračováním Nadace na hranicích, ale postrádá čtivost a dějový spád předchozích dílů.

Posádka lodi Vzdálená hvězda ve složení Golan Trevize, Janov Pelorat a Bliss pátrá po Zemi, prapůvodní kolébce lidstva. Dialogy jsou prý Asimovovou doménou, jenže člověk začne usínat, když prvních padesát stránek nečte nic jiného než úvahy a názory o vztahu a milování kolektivní bytosti já/my/Gaia/Bliss a jednotlivce Pelorata, které jsou prostřídány popisem pocitů (či lépe řečeno popisem absence jakýchkoliv pocitů) při hyperprostorovém skoku a školením astronavigace a planetologie. Ještě že se Trevize nevyzná v počítačích, jinak by kniha byla určitě o dvacet stránek základů kybernetiky delší.

Kdykoliv se schyluje k nějakému nebezpečí a už už se zdá, že se konečně něco bude dít, Trevize díky své schopnosti dělat správná rozhodnutí na základě neúplných údajů každý problém efektivně vyřeší. Pomáhá mu při tom Bliss se svým uměním ovlivňovat vědomí druhých.

Novým prvkem na lodi se stává Falloma, dítě hermafroditní, přísně individualistické civilizace Solariánců s podivuhodnou mozkovou schopností ovládat tok energie. Trevize ji nesnáší. Bliss je naopak zachvácena mateřským pudem a rozplývá se nad její inteligencí, ovšem způsob, jakým s ní jedná, by právem urazil i žáka pomocné školy.

V závěru se Asimov pokouší organicky skloubit ságu Nadace se svým cyklem o robotech. Postava dvacet tisíc let starého robota Daneela, sledujícího usměrňujícího vývoj Civilizace, působí však trochu násilně.

Kdyby měla kniha poloviční rozsah, zařadila bych ji po bok ostatních Asimovových vynikajících děl. Takhle mi ale připadá, že její sláva je založena na úspěchu předcházejících dílů.