Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Nejprve základní údaje: HILLCON III, Beneluxcon roku 1992, se konal ve dnech 27. - 29.11. v hotelu Atlanta v Rotterdamu, tedy na přesně stejném místě jako loni Hillcon II.

       A teď - proč dětinský: absolvovala jsem ho se svými dětmi. Proto mé dojmy budou poněkud... povrchní a roztříštěné. Nicméně právě jsem četla reportáž z loňského Hillconu od jedné fanynky, která je vyhraněně „večírkový typ": její vzpomínky se točí kolem nesčetných plechovek piva, lidí shlukujících se ve čtyři ráno na schodišti a tropících opileckou legraci, kolem neznámých obličejů, které se před jejími zraky vynořovaly z alkoholického opojení na „bidding“ a „room“ parties, a tak podobně. Dodatečně zjistila, že má plno podepsaných knížek od Dana Simmonse a Orsona Scotta Carda, a z toho usoudila, že byli na conu přítomni.

       Nuže, moje reportáž bude mít asi stejnou informační hodnotu, ačkoli jsem za celý víkend nevypila ani kapku alkoholu. Cony mají prostě mnoho tváří.

       

       Pátek 27.11.večer: vyjíždíme z Prahy autobusem zn. Mercedes. Děti nadšeny - vždycky jely jen Karosou. Vypadá to, že už tenhle autobus sám o sobě by jim stačil ke štěstí.

       Kolem půlnoci: stojíme asi dvě hodiny na hranicích. Prověřování lidí i zavazadel. Asi jde o podchycení balkánských cestujících, kteří nemají víza.

       

       Sobota 28. dopoledne: děti jsou překvapivě hodné, Kuba vyšívá, Honza si čte noviny. Diví se, že v tom Německu jsou samé francouzské nápisy, až přijdeme na to, že jsme vlastně v Belgii. Hranice mezi Německem, Belgií a Holandskem jsou takřka neznatelné. Děti se diví, k čemu vůbec takové hranice jsou?

       

       14 h: Vystupujeme v Rotterdamu. Ubytováváme se v příjemném, mírně starosvětském hotelu Atlanta. Jdu se osprchovat a děti mezitím bleskově vyhledají na hotelovém videu kanál s pornofilmy. S velkým zájmem se dívají a nemůžou pochopit, co ty lidi vede k tomu, že dělají takové věci!

       Odtrhuji děti od videa a jdeme na obhlídku situace. Právě běží hlavní přednáška Terryho Pratchetta (nevadí mi, že o ni přijdu, protože už mnohokrát jsem si ověřila, že mu nerozumím ani slovo). U pultů s knihami nalézáme Roelofa Goudriaana a předáváme mu věci do dražby. Vystaví je na pultíku, aby si je lidi mohli prohlídnout a nalákali se (dražba bude ve prospěch fondu GUFF, díky kterému jsem byla v Austrálii).

       Prohlížíme si výstavu tolkienovských obrázků a pak jdeme na obhlídku obchodů na pěší zóně u hotelu. Děti nadšeny hlavně čokoládami. V pět hodin však obchody zavírají, a tak se vracíme do hotelu, večeříme na pokoji poslední housky z domova a pak jdeme na maškarádu, která se na Beneluxconu koná poprvé. Masek je asi tak sedm nebo osm, tedy na americké poměry směšně málo, ale děti jsou nadšeny.

       Večer: Sledujeme film Dark Star, který je celkem zajímavý a poměrně bláznivý, takže mi dělá potíže to dětem tlumočit. Pak jsem už naprosto utahaná a v jedenáct zaháním děti spát. Chvíli se ještě bavím s Lynne Ann, Goškou (?) z Varšavy a s Bridget Wilkinson, ale pak všichni jdou na soutěž zvanou „šarády“ a já jdu také spát (přesně v době, kdy se začínají probouzet a objevovat „večírkové typy“ jako třeba Barbara Jane).

       

       Neděle 29.11. ráno: Děti úžasně čilé, já méně. V hotelu je bufetová snídaně (s volným výběrem nejrůznějších pokrmů, od horkých párečků přes šunky a sýry, džemy, medy a nugety, po ovoce, vločky, corn flakes s mlékem...). Děti jsou tím nesmírně nadšeny, Kuba si patlá na chleba sýr s medem, Honza přikusuje paštiku k vločkám s mlékem, a trvají na tom, že si odnesou na památku ty roztomile zabalené džemy, medy a vločky... snažím se jim to rozmluvit a vysvětlit, že kdyby tam přišlo pár takových hamounů, tak by z bufetové snídaně nic nezbylo, a že je to ostuda, ale argumentují tím, že táta z toho bude mít radost - což je pravda.

       Dopoledne: Naše dražba má být až ve tři, a tak se vydáváme do města. Obchody jsou k velké lítosti dětí zavřené, ale - sláva! - právě v jedenáct hodin vyjíždí vyhlídková loď kolem přístavu. Po turistické stránce je tohle zlatý hřeb naší cesty: během hodinové vyjížďky si prohlédnete část rotterdamského přístavu, doky, jeřáby, lodě, sklady kontejnerů... kapitán naší lodi zpestřoval plavbu tím, že když spatřil nějakou pomalou nákladní loď, zamířil na ni přídí a řítil se k ní, jako by ji chtěl nabourat, ale v posledním okamžiku se stočil stranou. Děti byly bez sebe. Jinak loď měla dvě paluby otevřené a dvě zasklené, kde bylo množství Turků (nebo podobně vyhlížejících exotů), kteří se fotili v hlučných skupinách, popíjeli a hulili jako fabriky.

       Z lodi jsme se hladově vyřítili k Mc Donaldovi na oběd. Na rozdíl od Prahy tady měli „Happy Meal“ (jídlo s hračkou) - děti opět nadšeny.

       Odpoledne: Chvilka videa - Flash Gordon - a popíjení čaje a džusu v baru. Pak dražba: sešlo se tu jen pár lidí, z toho důvodu, že právě probíhala beseda s Terry Pratchettem, a tak Lynne Ann řekla, že dražbu odložíme na čtvrtou hodinu. Potom ale už byl zase jiný program, a tak z dražby sešlo vůbec. Naštěstí jsem tam ty věci mohla nechat a Roelof s Lynne Ann mi slíbili, že je budou prodávat na večerní party.

       Velkou pozornost dětí vzbudili Rusové a Ukrajinci, kteří tady prodávali různé odznáčky, praporky s Leninem, mince a také drátěnou košili, vážící asi dvacet kilogramů. Vybíraly se peníze na jejich zpáteční cestu a děti byly otřeseny: copak oni by se fakt nedostali domů??

       Pak ještě chvilka videa - King Kong - a byl čas vyrazit domů. Na cestu jsme si nakoupili hamburgery a kuřecí řízečky - kde jinde než u McDonalda. A těsně před odjezdem ještě děti ztropily (společně se mnou) hysterickou scénu, že neměly možnost si nakoupit dost čokolády (já jsem zase na ně ječela, že to neznamená, že musí vykoupit celý kiosek na nádraží a napakovat se čokoládovými tyčinkami a vajíčky, která dostanou naprosto stejná i v Praze).

       Pondělí ráno: návrat na Florenc, zjišťujeme, že v Praze je děsná zima. Jelikož František nám přál, abychom se i s tou lodí v Rotterdamu potopili (považoval celý tento výlet za příšerný nesmysl), telefonuju mu do práce a změněným hlasem říkám: „Dostavte se prosím k identifikaci mrtvol do Hlavova ústavu, jde o tři utopence ze Severního moře...“ Bohužel to nevydržím a rozchechtám se.