Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       (napínavý seriál ze života jedné anglické fanynky)

       

       V květnu 1991, po nepovedeném Euroconu v Krakově, pobývala anglická fanynka a organizátorka Bridget Wilkinson několik dní také v Československu. Požádala jsem ji, aby o tom něco napsala, takový krátký článeček do Ikarie. Bridget mi místo toho poslala čtyřicetistránkový „travel report“, zahrnující i pobyt v Polsku; dodala mi ho teprve v září 1992, už poté, co tu byla znovu na Parconu v Ostravě. Co teď s tím? Rozhodla jsem se vybrat kousky, které mohou být zajímavé ještě i dnes. Doufám, že oceníte Bridgetin pohled, který je pro nás asi trochu zvláštní - silně interpretující, určený pro britské fanovské publikum.

       

       „Praha se změnila. Nebo aspoň nádraží. Tam, kde se předtím prodávaly lístky, teď byly obchody s občerstvením nebo s květinami. Směnárny byly privatizované, a ačkoli jich bylo na výběr několik, všechny si účtovaly poplatky ve stylu „oberte turisty“. Mnoho z nich nabízelo také ubytování a uniknout jim jen s vyměněnými penězi představovalo trochu problém.“

       (Na vysvětlenou - Bridget už byla v Praze v roce 1988. - Třetí telefonní automat fungoval, Bridget se dovolala Evženovi Jindrovi a ubytovala se u něj. Večer se vydali k Rampasovi do muzea, byloť právě pondělí.)

       „Praha je postavená na skupině vrchů a Zdeněk bydlí na jednom z nich. Jeho byt je podle měřítek londýnských fanů skutečně velice rozlehlý. Jedna velká místnost je vyhrazena pro SF muzeum a sbírku fanzinů. Sbírka knih je umístěna jinde, ovšem na britské nebo dokonce americké poměry je relativně malá, protože v češtině a slovenštině vycházelo poměrně málo SF, takže nebylo nic těžkého sbírat všechno, co vyšlo, včetně amatérských samizdatových vydání. Se západními knihami to bylo něco úplně jiného. Nehledě na to, jak je bylo těžké získat před revolucí, ještě i dnes tu jsou velice drahé i obyčejné druhořadé a použité knížky - a to nemluvím o starých vydáních Asimova, ale o takovém smetí, které se válí v zapadlých přihrádkách našich obchodů s knižními přebytky.“

       Poznámka: Původně mě lehce podráždilo, že Bridget připadá, že my na Východě se tady roztahujeme v obrovských bytech; nikdo jí nevysvětlil, že Zdeňkova čtyřčlenná rodina se tísnila v jednom pokoji s kuchyní a že v tom domě byli jen dočasně trpěni. Na druhé straně má ovšem Bridget pravdu v tom, že nájemné tady bylo ve srovnání se Západem směšně nízké.

       Co se týče teorie, že druhořadé anglické paperbacky jsou pro nás něco úžasně cenného, snad vznikla v důsledku kampaní KJV, který se skutečně po takových knihách kdysi pídil.

       

       „Když jsme přišli, SF muzeum bylo už nacpané lidmi. Evženova angličtina nebyla plynná, i když získala na plynnosti během mého pobytu v Praze. Zbylí fanové sotva dovedli vůbec něco říci anglicky. Němčina se taky neuplatnila, takže dorozumění bylo omezeno.

       Už v Anglii jsem četla o Zdeňkovi Rampasovi: je to Velký Stařešina českého fandomu. Ačkoli jsem věděla, že se věkem nepřibližuje našim starým fanům, přeci jen mě šokovalo, když jsem uviděla, že není o moc starší než já sama.“

       (Pak se začal lízat Interkom. Bridget se připojila a když Zdeněk zjistil, že jeho host z Anglie taky líže Interkom, vyděsil se a odtáhl ji, aby si prohlédla exponáty muzea - sošku Mloka, novoročenky, staré fanziny.)

       „Fanziny mě zajímaly ze všeho nejvíc, což Zdeněk těžko chápal - vždyť jsem jim přece nemohla rozumět. Jenže jsou důležitou součástí fanovské historie.

       Zdeněk měl fanziny pečlivě svázány a nakládal s nimi s velkou opatrností. „Tyhle jsou ze Zlatého věku českého fandomu,“ řekl. „Cože???“ vykřikla jsem. Nová politická situace vyvolává smíšené pocity. Všechno se zlepšilo, ale někteří lidé, kteří bývali ve fandomu velmi aktivní, zběhli a věnují se politice. Aktivita fandomu poklesla i proto, že se uvolnila možnost publikování pro skupiny jako Winston Smith, a proto, že spisovatelé se věnují jiným tématům.

       Staré fanziny byly podle našich měřítek hrubé. Papír nejhorší kvality, potištěný jen po jedné straně. Ubohý tisk, často vybledlý a nejasný. Jediná výjimka byla Ikarie XB, vydaná ve vynikající úpravě. Všechny ty fanziny by úplně propadly v naší debatě o tom, jaké mají fanziny být. Bílý (víceméně) papír formátu A4, ve všech značná část povídek, od fanů nebo přeložených. A tisk byl takový, jaký byl po ruce. Důležitý byl obsah, ne provedení. Podmínky, ve kterých tyto fanziny vznikaly, byly skutečně děsivé. Musím přiznat, že kvalita fanzinů pro mě byla opravdový šok. Polské fanziny, které jsem viděla, vznikaly v oficiálních tiskárnách, a i neoficiální publikace byly vytvářeny dokonalejšími metodami. V polském „prosakujícím“ systému bylo možné skoro všechno, když jste měli ty správné známé.“

       (Dál Bridget vysvětluje, proč vůbec jsme ty fanziny vydávali - že v nich vycházely i dobré povídky, které by v Anglii vyšly v oficiálních časopisech.)

       Drobná poznámka: udivilo mě, co je tak zvláštního na formátu A4, neboť zdrcující většina angloamerických fanzinů má na první pohled také tento formát. Vtip je v tom, že A4 je 12 x 8 palců, kdežto na Západě se ponejvíce používá tzv. „quarto“, což je 10 x 8 palců.

       

       „Schůzka u Zdeňka skončila na naše poměry velice brzy. Všechna setkání tu trvalí poměrně krátkou dobu a že se neodehrávají v hospodách tak, jak je to zvykem u nás.

       Příští ráno jsme se vydali do redakce Ikarie. Redakce je docela hezky zařízená. Když otevřete dveře, octnete se mezi hromadami minulých čísel Ikarie. Ve skříni u dveří je SF knihovna, která slouží redakci i fanům. Za hromadami časopisů je pak vlastní redakce. Na stolech jsou počítače, Ikarie je první zdejší časopis, který se celý dělá na počítači.“

       (Dál Bridget líčí, jak čtenáři chtějí co nejvíc americké SF - v tom úplně nedoceňuje, že většinou ji nejsou schopni rozlišit od anglické. Říká, že povídky, které jsem přivezla z Easterconu v Glasgow, jsme nuceni rozptýlit po větším počtu čísel - pravý opak byl pravdou, měli jsme přece čistě britské číslo, ale v době, kdy tu byla, možná ještě Ivan Adamovič takové úmysly opravdu měl.)

       

       „Dopoledne jsem chodila po Praze. Staré židovské ghetto bylo v roce 1988 klidné a tiché, ale teď bylo plné tlup německých turistů, kteří na plné pecky řvali poznámky o těch divných bláznivých Židech, a hřbitov, který kdysi byl oázou míru s jedinou cestičkou, teď křižovaly chodníčky s ječícími dětmi.

       Pak jsme s Evou šly do většího ze dvou nových SF knihkupectví, Winstona Smithe. To menší (tj. Veverku) mi popsali jako trochu přerostlý nádražní kiosek. Obchod je v chudší části Prahy, která ale není beznadějně zpustlá a nebytové prostory si tu můžete pronajmout za poměrně levnou cenu.“

       

       Bridget popisuje variabilitu oficiálně i amatérsky vyvedených knížek i paperbacků, a jak nakoupila spoustu knížek pro Foundation - taky z ní tenkrát u Winstonů měli radost!

       Dál popisuje, jak jsme šly do AFSF, viděly jejich kanceláře a úředníky - tenkrát tam ještě byl sympatický Petr Samohejl. Konstatuje, že došlo k nějaké chybě, protože v kancelářích se vršily obrovské kopce obálek A4; čtenáři si lehce domyslí, že nešlo o chybu, nýbrž o následek dlouhodobého nedostatku těchto obálek na trhu. Dále Bridget popisuje svoji radost, když v AFSF objevila další samizdatové publikace z dob totality.

       

       „Eva pak šla domů, protože pozvala na večer mě a jednu Kanaďanku a chtěla připravit jídlo. Když jsem dorazila, už diskutovaly nad nějakým feministickým článkem. Kanaďanka byla otřesená, když zjistila, že jsem byla v Praze před revolucí. Myslím, že se dřív nesetkala se žádným zápaďákem, který tu tenkrát byl. Zeptala se mě, co se tady změnilo, ale jediné, co jsem jí mohla říct, bylo, že je víc stánků na ulicích a že místní lidé jako by oškubávali turisty míň.

       Cestovala jsem po východní Evropě v sedmdesátých a osmdesátých letech, a jediná země, kde jsem se setkala s hmatatelným útlakem, bylo Rumunsko, spolu s hlubokým spodním proudem rozhořčení. A jediné další místo, kde jsem pozorovala nelítostný boj o koryto, zápolení mezi lidmi ve stylu „urvi, co můžeš“, byla právě Praha. A většina z toho zmizela.

       Dnes jsem tu viděla graffiti, víc rozbitých oken, reklamních letáků, odpadků - všechno věci, které si spojujeme na západě s velkoměstským rozkladem. Ovšem lze si je také spojit s méně represívním režimem. Tenkrát jsem měla jediný kontakt, na Olšu, a ten nebyl v Praze, a tak jsem se setkávala s lidmi jen náhodně. Nekritizovali systém, tak pitomí nebyli. A nekritizovali ho ani tentokrát. Možná opravdu žijí na hranicích utopie, ale pomalu mi začínalo chybět remcání a reptání charakteristické pro Poláky i Brity.“

       Poznámka: Tohle se mě původně dotklo, neboť výrok o utopii jsem si vyložila jako „oni jsou tak blbí, že si snad myslí, že žijí na hranici utopie“. Ve skutečnosti jde prostě o britský humor - „utopie“ je podobně směšný, profláklý pojem jako třeba „perpetuum mobile“.

       Navíc pro cizince, který se pohyboval po turistických místech Prahy, skutečně není tak velký rozdíl v dojmech z roku 1988 a 1991. Pěší zóna, Karlův most a taková místa jsou zřejmě dost podobná.

       

       „Eva pak řekla, že tady bude v sobotu malý večírek, budou tady všichni fanové a navíc David Brin. Myslím, že jsem zbledla a zakuckala se. Davida Brina zbožňuju stejně nesmírně jako všichni britští fanové, kteří se s ním kdy setkali. Myslím, že v tomto okamžiku se jeden z nejtolerantnějších lidí, se kterými se Eva kdy setkala, změnil pro ni v hádanku.

       Už jsem prošla většinu turistických míst, které jsou na očích, a tak jsem následující den zabloudila dál do pasáží na Václavském náměstí. Zatímco na povrchu už vládl nový křiklavý komercialismus, s hadříky, hamburgery a suvenýry, jednu vrstvu pod tím byl rozklad.

       Malé krámky byly prostě opuštěné. Některé byly změněné v kanceláře, další bojovaly o přežití tím, že vystrkovaly na chodník cedule s nabídkami. Místy přežívaly staré bufety, které prodávaly občerstvení za zlomek ceny hamburgrových stánků venku, ale za nimi byly obrovské rozlohy tichých, šedých, prázdných obchodů. Ale nebyl tu ani vandalismus - klid byl naprostý.“

       

       Pak Bridget popisuje, jak šla po RUR do hospody a bavila se s Martinem Klímou o Thatcherové a role playing games. Jak tady ve fandomu spousta lidí překládala a psala povídky, na rozdíl od anglického fandomu. Jak tady k překladatelům máme z pochopitelných důvodů jiný postoj než v Británii, kde překládání je spíš jakási podivná libůstka - a jaké štěstí máme, že máme Cyrila. Z hospody Bridget šla na nové místo ubytování - k Filipovi Škábovi.

       „"Bojím se, že doma nemáme nic k jídlu,“ řekl Filip. „Ale nevadí, Milada něco přinese.“ Ukázal mi byt a udělali jsme si kafe.

       „Můžu si vzít mlíko?“

       „Jasně, je v ledničce.“

       Otevřela jsem ledničku.

       „E - e - Filipe -“

       „Co je?“

       „Myslela jsem, že tady není nic k jídlu!“

       „Cože? Jo tohle... to nám posílají rodiče...“

       Lednička byla plná tropického ovoce.

       Samozřejmě manga, liči a jiné ovoce, které můžete dostat i v Londýně. Ale také mangostany a několik druhů, které jsem nikdy neviděla, natož abych je ochutnala.

       „Jestli o to tak stojíš, tak si to vezmeme jako desert.“

       „Ano... bezva...“ pořád jsem nevěřícně zírala.

       Nikdy v životě jsem se tak nenajedla tropického ovoce.“

       Poznámka: Filipovi rodiče jsou v Thajsku.

       „Když jsem se vydala na večírek u Evy a přišla jsem na autobusovou zastávku, zjistila jsem, že autobus zrovna ujel. Šla jsem tedy pěšky mezi mírně ošumělými činžáky a modernějšími domy, vyzdobenými v duchu socialistického realismu. Vyšplhala jsem na vršek mezi rodinné domky a přišla jsem na místo o deset minut dřív, než kdybych byla přijela autobusem.

       Jakmile jsem se ocitla uvnitř, došlo mi, že jsem si způsobila skutečný problém. Jediní přítomní tu zatím byli David Brin se svou novomanželkou.

       Deset minut jsme zdvořile konverzovali, jako například: „Ve které části Londýna je Tottenham... měli jste dobrou cestu... Praha je velmi hezká...“

       Pak se sem nahrnuli od autobusu všichni ostatní. Ulevilo se mi.

       Martin Klíma se mě zeptal, jak se mi líbilo jít pěšky „tou špatnou čtvrtí“. Vyšlo najevo, že myslí zločinnost architektury, nikoli obyvatel.

       David Brin začal vykládat, jak šel dolů po Václaváku a jak hned viděl, že je to tady mnohem svobodnější než to bylo předtím. K mé hrůze mu to moji čeští přátelé baštili i s navijákem. Nikdy tady přece předtím nebyl! Ano, já jsem viděla rozdíly, ale jemné, ne velké. Byl nesmysl tvrdit, že nikdo se tady v minulosti ani neusmál - ovšem určitě se po ulicích loudalo méně lidí.

       „Češi,“ hlásal dál Brin, „potřebují psát optimistickou SF, jako je americká, a ne ty pochmurnosti jako píší Britové.“ Nikdo se na mě při tom ani nepodíval - nevím, jestli pochopili, jak útočný vlastně je.“

       Poznámka: určitě nepochopili.

       A aby se Češi naučili psát správně, mají dělat to, co Brin radí svým americkým studentům - opisovat ručně nějakou dobrou povídku. Jen tak ji náležitě docení.

       Už jsem se stěží ovládala. Brin dělal klasickou chybu lidí, kteří jsou úplně mimo mísu - neuvědomil si, koho má před sebou. Všichni mluvili dobře anglicky, byli duševně zralí a ve fandomu byli už dávno před revolucí. Pokud si chcete opravdu uvědomit, jak je povídka napsaná, nejlepší způsob je ji přeložit. A tahle skopová hlava jim radila ji ručně opisovat!

       Poznámka: myslím, že jsme Brina brali s rezervou, prostě Američan... vsadím se, že nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že by opravdu opisoval nějakou povídku, ale už vůbec nám nepřišlo, že bychom se snad měli urážet.

       Někteří fanové si všimli, že mi z uší uniká pára, a zeptali se, co mě trápí. Snažila jsem se vysvětlit, že to, co jim Brin předkládá jako nové myšlenky, je ve skutečnosti staré jako Metuzalém a že to pro mě je něco jako pro ně sebrané spisy nějakého stranického komunistického spisovatele, že ta velkohubost, která jim připadá roztomile americká, mě prostě uráží a že Brin mě prostě šíleně vytočil. Ale lidé tto nechápali, a tak jsem to nakonec vzdala.“

       Bridget pak popisuje noční cestu s opilci do Ostravy a pobyt v severomoravských horách. Celý Bridgetin report - ovšem v angličtině - možná vydáme jako fanzin GUFFU a bude možné si ho zakoupit. Zájemci, přihlašte se!