Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Ten poslední federální Dracon začal úplně stejně jako každý jiný větší con, totiž starostmi s ubytováním. Účastníků je víc než přihlášených, každý se snaží pro sebe okupovat nějaké to lůžko nebo alespoň kus koberce v pokoji a místním je vyhrožováno, že vyspat se budou muset jít domů. Je to zvláštní a podivné, neboť většina postelí v noci stejně zeje prázdnotou, plní úlohu sedaček při různých room-parties či slouží jako odkladná plocha pro všelijaké materiály, získané na conu.

       Brněnským organizátorům však patří všechna čest a sláva. Pro každého zájemce se postel našla, ani opozdilec Jarda Jiran nemusel nakonec spát na zemi. Navíc veškerým požadavkům na ubytovací pořádek bylo vyhověno a případné změny byly na přání ihned a bez problémů zaneseny do seznamu.

       Mě konkrétně přivítal Karel Makovský, který se po básníkově příkladu snažil být menším a ještě menším... Ne snad proto, že by toužil státi se trpaslíkem, ale doufal, že za počítačem unikne palbě dotazů od mnohohlavého davu. Měl ovšem smůlu. Miniaturizace pokročila a obrazovka laptopu mnoho šancí k úkrytu neskýtala. I uchýlil se k taktice „já nic, já muzikant“ a snažil se všechny tazatele směrovat na někoho jiného, nejlépe na toho, kdo právě před chvilkou odešel.

       Předchozí odstavec jasně potvrzuje pravdivost pořekadla „pro dobrotu na žebrotu“. Člověk, který se dobrovolně, z pouhé lásky ke svým bližním, ujme nevděčného úkolu čelit všestrannému útoku nedočkavců, odrážet jejich první nápor a usměrňovat je do patřičných mezí, je posléze vláčen tiskem, veřejně zostuzován a jsou si z něj tropeny šašky. Tomuto osudu nezabrání ani skutečnost, že onen dobrodinec je předsedou tak úctyhodného sdružení, jakým je Společnost přátel díla pana J.R.R.Tolkiena. Tím víc to zamrzí, když takové nejapné poznámky pochází z pera jednoho z členů této organizace. Promiň, Karle, ale nevděk světem vládne.

       Karlovo přivítání jako by bylo symbolem. Ocitla jsem se v zajetí tolkienistů a trpaslíků, hobitů, barbarů a jiných drakobijců. Tolkienisté obsadili hotel Santon ve dne, s příchodem temné noci jej opanovali dobrodruzi, přičemž obě skupiny se zčásti prolínaly.

       Na začátku mělo být slavnostní zahájení. Snad záměrně to nebyl první bod programu, patrně proto, aby i pozdní příchozí měli šanci z něj něco mít. A tak se stalo, že onen oficiální okamžik jsem já zmeškala. Tolkienisté byli totiž aktivnější a již dříve zahájili pořad Bardic Circle. Týkal se severských eposů a ság a způsobu jejich tvorby. Četly se ukázky jak v originále tak v překladu, měli jsme dokonce možnost seznámit se i s původní českou tvorbou v nordickém stylu.

       Zdá se, že zmeškáním zahájení jsem o nic nepřišla. Dostavila jsem se právě včas, abych slyšela zdůvodnění Petera Pavelka a Vlada Srponě, proč se nekonal Istrocon. Bylo to kvůli „vstřícné předposratosti“ úředních činitelů, v jejichž pravomoci bylo akci zakázat a zařadit ji mezi tzv. zrušitelné, i když její příprava trvala více než měsíc. Je to škoda, ale zato jsem získala raritu - placku conu, který se nekonal.

       Večer jsem dokázala zjistit, kde jsou utajené jednotlivé místnosti, že „jednička“ může být buď salonek nebo televize, v kterém patře rozložili své stánky Slávek Saczek a Černá planeta, co je na videoprogramu (Excalibur, Můj nepřítel, Miláčku, zmenšil jsem děti aj.) a že Workshop otevřel svou dílnu na strategicky výhodném místě v salonku vedle baru. Stánek Černé planety byl konečnou stanicí pro finance mnohých účastníků Draconu. Připadalo mi, že každé dvě hodiny byla na pult dodána nějaká nová kniha. Myslím tím opravdovou novinku, kterou jsem dosud nikde neviděla. Ještě jsem si prohlédla výstavu obrazů i jiných výtvarných děl (J. Ingerle, K. Soukup, T. Kučerovský, Z. Boušková a další) a prodejní expozici zarámovaných reprodukcí B. Valleja.

       A pak už pole ovládli drakobijci. Na jiných conech měli vyhražen oddělený prostor, který člověk mohl velkým obloukem obcházet. Na Draconu (snad je zmátlo to jméno a domnívali se, že con je jejich) se rozlezli všude po chodbách, vecpali se do žehlírny, do knihovny uprázdněné po tolkienistech a před jejich soustředěným náporem prchli i šílenci od stolního fotbalu ve foyeru, kteří přece jen byli v početní menšině, i když ječivý řev, vášnivé skřeky a jiný doprovodný rambajz jimi vyluzovaný vydal za celou armádu skřetů. To dobrodruzi se ve svých jeskyních chovali daleko tišeji. Přesto jsem jim neunikla a byla jsem zlákána k noční výpravě, dříve než se mi povedlo zapojit se do nějaké room-party.

       V sobotu ráno se mi podařilo probudit se včas, úspěšně z pokoje vystrnadit zájemce o nové číslo Zlatého draka a obsadit jednu z nemnoha zbývajících volných židlí ve velkém sále, kde se konala konference Tolkienovy společnosti. Ti co zaspali, měli smůlu. Na ně už židle nezbyla. Předseda Společnosti jasně ukázal, že si na žádné oficiálnosti nepotrpí a celá konference byla vedena v neformálním duchu. Byl zvolen nový výbor, samozřejmě ve starém složení, provedeny drobné změny ve stanovách, upřesněna výše členských příspěvků a vyřešeny některé organizační otázky. Na konferenci navázal Karel svým povídáním o životě a díle J.R.R.Tolkiena.

       Před polednem začala velká fantasy hra v přírodě. Okolí přehrady se hemžilo dobrodruhy, pídícími se po všelijakých utajených číslech a snažícími se zlikvidovat své konkurenty, a hamižnými nestvůrami, ochotnými pouze za zlato sdělit nějakou zajímavou informaci či prodat kouzlo. Cílem hráčů bylo zjistit součet všech šesti ukrytých číslic. Počasí bylo vhodné právě tak pro medvědy při zimním spánku, hledání zdlouhavé a pracné, a tak některé skupinky posléze zvolily taktiku pokusu a omylu a doufaly, že někdo z jejich členů se do správného součtu trefí. Neuspěly. Všichni totiž předpokládali, že číslice budou různé, organizátoři však zlomyslně jednu zařadili dvakrát.

       Odpoledne se v knihovně sešli znalci elfího písma a jali se aplikovat jednotlivé znaky na češtinu a slovenštinu. Nebyla to práce nijak snadná, neboť čeština má mnoho znaků abecedy a feanorská písmena snad ještě víc. Výsledkem bylo sjednocení transkripce do „Sindarinu Kamenických“, jak naše dílo nazval jeden z účastníků.

       Večer se všichni shromáždili ve velkém sále na vyhlášení výsledků všemožných soutěží, anket, cen a her a vylosování tomboly, uspořádané na podporu Workshopu. Jako první Karel Blažek jmenoval vítěze Anti-gé. Zlatým, stříbrným a měděným kandidátem AF se stali Vladimír Šlechta z Českých Budějovic, Peter Paulas z Pezinoku a Hana Juříčková ze Šumperka. První dva kandidáti se nedostavili, takže dort určený pro vítěze připadl kandidátce měděné. Karel Blažek při té příležitosti neopomněl zdůraznit, jak je důležité jezdit na Dracon.

       Dále byly zveřejněny výsledky Čiplenky a Plivníka, ankety o nejhezčí a nejodpudivější obálku knihy (bez ohledu na obsah). Naprosté většině hlasujících se nejvíce líbil Sapkowského Zaklínač (Winston Smith), další v pořadí byl Tolkienův Silmarillion (MF) a Williamsonova Loď (AFSF), nejméně nadšení vzbudilo Simakovo Město, Tolkienův Hobit (oboje z dílny Odeonu) a Ani sami bohové od Asimova (Svoboda). Odeon má zřejmě zvláštní nadání přidělovat dílům vysoké kvality dokonale nepřitažlivý zevnějšek.

       Slova se ujal Vlado Srpoň, aby oznámil výsledky ceny Gustava Reusse. Vítězem se stal Marcel Comber z Košic, na dalších místech se umístili Radoslav Olos z Trenčína a Tomáš Vinař, opět z Košic. Dortu a pytle zlata (čokoládového) se dočkali i výherci poledního klání v přírodě. Nakonec si přišli na své účastníci tomboly. Předmětů, o něž se losovalo, bylo mnoho, některé scifistické, jiné méně, další vůbec. I na mě se usmálo štěstí, ze čtyřech lístků mi zbyl jediný.

       Noc jsem opět trávila ve společnosti dobrodruhů v chrámu, obývaném Nemrtvými, a v podzemním labyrintu, plném zakletých soch. Bloudění v temných chodbách si na vlastní kůži mohli tentokrát vyzkoušet opravdu všichni. Uprostřed noci se nějakému šikulovi povedlo vyřadit z provozu vzdálenou trafostanici, takže se celý hotel Santon i s přilehlým okolím ponořil na pár hodin do černočerné tmy, jen v několika chodbách sporadicky přerušované skomírajícími žárovkami nouzového osvětlení. Nás, ostřílené drakobijce, to nevyvedlo z míry. Přesunuli jsme své nádobíčko pod jednu z nich a pokračovali vesele ve hře až do rána bílého.

       V neděli na Draconu tak říkajíc „chcípnul pes“. Všichni jsme museli do devíti vyklidit pokoje a většina se snažila co nejrychleji se dopravit domů. Informace o Parconu '93 ve velkém sále poslouchalo asi pět nadšenců, na schůzku SF klubů nepřišla ani noha. Tečkou za Draconem byla pro mě jízda tramvají na nádraží, během níž jsem si docela pěkně popovídala s paní Bouškovou a hlídala Davida, aby nespadl ze sedadla - na rozdíl ode mě si nešel lehnout ani za svítání.

       Co dodat na závěr? Nepropadejte panice! Federace sice končí, ale fandom zůstává, aneb řečeno slovy Vlada Srponě, „nech si tí hore povedajú, čo chcú, my zostaneme spolu!“