Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Zažloutlé provázky vousu vlály přes rameno, dlouhé černé šosy poskvrněného kabátu - podoba zlověstného ptáka. „V každé otázce je obsažena odpověď,“ mumlal do rozježeného houští kolem rtů. Roztržitě potahoval sporé chomáčky vlasů nad ušima. „A otázka?“ rozhodil ruce, zastavil se.

       Ty údery ve spáncích je mé srdce, pomyslel si. To hvízdání vychází z mých plic. Znovu se rozběhl po kameni křivolakých uliček. „V tom je tajemství,“ vrazil uzlovité ruce do hlubokých kapes, „správně položit otázku.“ Zpomalil, sotva šel, stanul ve stínu domu. „Jedinou otázku.“

       Hodiny někde ve spleti města odbily jednou, dvakrát. Náhle si uvědomil temnou prázdnotu ulice, stojaté ticho noci. Stín. Zelený uhlík, druhý. „Jdeš si pro mě?“ zasmál se trpce. Kočka seskočila se zdi, protáhla se kolem něj, zmizela mezi hrbatými domy za svým tajuplným cílem. Nahmátl v kapse váček. Sevřel jej v dlani, křehká kůže zapraskala. Mám dar. A mohu se ptát. „Ale nač, nač?“ zadrmolil. „Co je nejdůležitější?“

       Nízké, věkem rozpukané dveře. Dřevo vyhlazeno nesčetnými dotyky prstů. Otočil klíčem. Vešel do vlhké chodby. Rozvrzané schodiště vzdychlo pod každým krokem. Těžce vystoupal do podkroví. Střešním oknem kreslil měsíc čtverec na podlaze. Křísl jiskru, zažehl lampu. Z přeplněných polic vylouplo světlo obskurní společenství. Kádinky, třecí misky, barevné roztoky v zaprášeném skle, role map, dalekohled, ohmatané knihy. Skvrnitá ruka uchopila rozvrzanou židli. Přitáhl ji ke stolu, s úlevou dosedl. „Tak pojď,“ pozval téměř něžně předmět ve své kapse. Položil jej před lampu, prsty chvějící se nedočkavostí zápasily s uzlíkem. Konečně. Rozevřel ústa váčku, opatrně zapátral uvnitř.

       „Co mi to dali?“ znovu promluvil - jak bývá zvykem osamělých - sám k sobě. Sevřel pěst, pomalu ji položil na desku stolu, jeden po druhém uvolňoval prsty. Zvedl dlaň.

       Kostka. Zvláštní. Sametový povrch, černočerný. Jako by pohlcoval světlo. Vtahoval pohled, přikován, fascinován, až oči bolely. Jako by se perspektiva obrátila, jako by místo vnějších stěn viděl do ní. Jako by se hrany hroutily dovnitř. Natáhl ruku, nesměle se dotkl konečky prstů. Nic.

       Zavřel oči, obalil kostku dlaní. Ani teplo, ani zima. „Pánové hrobek,“ nazval je pro sebe, „létajících hrobek,“ upřesnil. Předmět bránil sevřít prsty, neměl však vůbec žádný skutečný pocit, že něco drží. Zachvěl se. Vložil kostku zpět do váčku, utáhl koženou šňůrku.

       „Ti hlupáci se smáli. Hrozili kacířstvím,“ sevřel pěst, „jen já věřil, že někde jsou,“ pozvedl ji ke hvězdám. „Přilétli a dali mi dar... Odhodit kabalu pátera Tertia, k čemu se trápit složitým výpočtem odpovědi z položené otázky, byť mluví ve verších,“ přednášel si. „Nač tahle námaha. Najednou mohu znát vše. Tajemství neexistuje. Jenom se správně zeptat,“ posmutněl, nadšení opadlo.

       Opřel se, ucítil dva rohy opěradla na svých zádech. Přivřel víčka. „Jediná možnost. Přemýšlej. Máš jenom tuto příležitost. Co chceš znát nejvíce? Kdo jsou oni? Kdo jsme my? Co je život, pravda? Co zdání, obratná maska? Loupeš cibuli - je pod tou poslední slupkou jádro?“ Lehce se dotkl omšelé látky kapsy, jen aby se ujistil, že toto sen není. Byla tam stále.

       „Až se jí zeptám,“ opakoval si, „budu znát odpověď, říkali ti z hvězd. Ne slovy, ale jako když ve tmě za očima vyjde slunce. Pak bude němá. Pak sama odejde.“

       Trochu se zhoupl, nohy židle zaskřípěly. Natáhl prsty k plameni lampy. Zdálo se mu, že v tom světýlku už už vidí, že teď to konečné našel. Nalezl poslední otázku. „Ale život je hledání. Opájí mě pohyb, proměny soukolí pod kostmi lebky. Až bude znát, zaskřípe, zastaví se marně. Nehybnost je smrt.

       Avšak to pokušení!“ škubal vousy z pokleslé brady. „Lákání, touha a - ano - ta pýcha! Vím. Už není po čem pátrat, nač se ptát! Mí žáci, mí nepřátelé, celé lidstvo by vědělo...“ zarazil se, pomyslel. Mráz proběhl od nohou vzhůru po hřbetě, zpět dolů pažemi ke konečkům nehtů. Rozhodl se. Rychle sáhl do kapsy, vytáhl váček, téměř vytrhl kostku z koženého obalu, prudce ji položil na stůl. Dlaněmi se zapřel po stranách.

       „Zde máš mou otázku,“ ponořil pohled do její černi. „Zač bude zítra na trhu slaneček?“

       

                                (1993)

       

LITERÁRNÍ DÍLNA ČSSFF (SF&F Workshop) představuje českou polovinu předsedy redakční rady a spoluzakladatelku PUBLIKAČNÍ SEKCE LD - ostravskou spisovatelku JANU SRBOVOU:

       

       Když jsem prohledával korespondenci, abych mohl na Janu prozradit něco zajímavého, zjistil jsem, že čtenáře zřejmě příliš nenadchnu, neboť v dopisech píše téměř výhradně o práci, například: „Posílám vzorové smlouvy... Vrátil se mi zpět první balík z okruhu RR - tedy poměrně rychle...“ atd. Musel jsem sáhnout až hluboko do loňského roku, než jsem narazil na publikovatelnou stopu; tehdy asi začala naše diskuse na téma mužský hrdina kontra ženská hrdinka, neboť své autorky neustále nabádám, aby psaly o ženách, nikoli však pouze pro ženy:

       „Že jsme 'celým svým ustrojením od přírody jiné' (to jsem zas asi plácal něco, co je na první pohled zřejmé) nepopírám. Hrdě se k tomu hlásím. Jsem-li ráda ženou, necítím potřebu, aby se ke mně ostatní chovali jako k muži,“ praví tato půvabná vegetariánka. „Muži popisují muže jako fakt a netřeba komentáře. Ženy komentář (o mužích) poskytují. Naproti tomu, píše-li žena o ženách, ještě to neznamená, že má pravdu, že se o nich muži něco doví...“